O staré fontáně.

O staré fontáně.
V hlubokém lese fontána omšená, drsná, zvětralá z daleka hlučným plískotem mi pozdravení vzkázala. Tam rudý řeřáb hroznů krev do modré vlny potápěl, prastaré sosny šerý stín se na klikaté vlně chvěl; a netýkavka útlounká skleněné ručky spínala, když kapka v bujném poskoku jí žlutý kvítek stínala. Já s kamennou jsem Najadkou nachýlil k vodám hlavu svou, již malin větev úlisně trnovou spjala korunou. [11] Nadarmo pískal do škeble pitvorný Triton, starý druh, mé oči navždy vbodly se v blankytné vlny čarokruh. – V modravé tůni hledal jsem nadšení mladistvého nach, jak norec zluzen zábleskem předrahý korál v hlubinách. Slzavým zrakem stíhal jsem snů prchlých dávný nepokoj, jak starý vodník v spoustě vod drobounkých rybek zlatý roj. Své duše dětství hledal jsem, ztracenou mládí nevinu, jak rusovlasý králevič ve vodách snící Undinu. Má duše náhle zaprahla po jarobujném objetí, jak roztoužená rusalka po mladé, krásné oběti. A čekal jsem – ach! dlouhý čas, a hleděl jsem – ach! v pouhé nic, vždy zřel jsem v staré fontáně jen smutnou, bledou – vlastní líc. 12