V hlubokém lese fontána
omšená, drsná, zvětralá
z daleka hlučným plískotem
mi pozdravení vzkázala.
Tam rudý řeřáb hroznů krev
do modré vlny potápěl,
prastaré sosny šerý stín
se na klikaté vlně chvěl;
a netýkavka útlounká
skleněné ručky spínala,
když kapka v bujném poskoku
jí žlutý kvítek stínala.
Já s kamennou jsem Najadkou
nachýlil k vodám hlavu svou,
již malin větev úlisně
trnovou spjala korunou.
Nadarmo pískal do škeble
pitvorný Triton, starý druh,
mé oči navždy vbodly se
v blankytné vlny čarokruh. –
V modravé tůni hledal jsem
nadšení mladistvého nach,
jak norec zluzen zábleskem
předrahý korál v hlubinách.
Slzavým zrakem stíhal jsem
snů prchlých dávný nepokoj,
jak starý vodník v spoustě vod
drobounkých rybek zlatý roj.
Své duše dětství hledal jsem,
ztracenou mládí nevinu,
jak rusovlasý králevič
ve vodách snící Undinu.
Má duše náhle zaprahla
po jarobujném objetí,
jak roztoužená rusalka
po mladé, krásné oběti.
A čekal jsem – ach! dlouhý čas,
a hleděl jsem – ach! v pouhé nic,
vždy zřel jsem v staré fontáně
jen smutnou, bledou – vlastní líc.