V hor modrých zátiší je zjev můj domovem,
kde v klínu svěžích niv zřím břehů nad krovem
se houpat stinnou lísku!
Tam v potoce si hrám, a vesel plovu jím
a proudů zářícím se vínem opíjím
na jasném, žlutém písku. –
Když slunko v červáncích se svezlo za pahrb
a teskným nápěvem kol dýšou snítky vrb
již polou ve snu mrouce –
tu z modrých pomněnek já vídám rámečku
jich šeré kmeny čnět, jak řada dědečků
by snila na palouce...
Tu stíny večera se vlekou pažitem,
břeh tmí se, a jak elf já na dnu písčitém
sám v hebkém rejdím sítí.
Oh, ráda uvítá mne každá zátoka
a v hloubi potoka snět žádná do oka
mou ploutev neuchytí!
Jak proud – chvíl za chvílí mi sladce uplývá
– jen někdy zašplíchne kol pěna šumivá,
když vítr vlny zčeří – –
a pak zas na vodách jen mrtvý leží klid,
a ze dna bystřiny jak bludic venku svit
mé jasné oči šeří...
Leč za dne ukryt jsem; tu dlívám u brodu,
kam dívky brávají se ze vsi pro vodu
ve starých olšin temně –
a často, vymrštiv se nad hladiny výš,
je náhle zděsím pak, když hlouběj v moji říš
se odvažují ke mně!
A v rozkoši a hrách tak míjí život můj!
Ať proudem osud můj mne v lesní vrhne sluj,
či tůním ať mne svěří;
ať ze skal šumný vír mne snese do nivy:
vždy stejným leskem plá můj hřeben třpytivý,
když jasné vlny čeří! –
Vrb starých kořeny a čistý, volný vzduch
já nad vše miluju, a každá z horských struh
zná ve mně svého hosta!
Tam snívám nejraděj, kde ze křů ztemnělých
ledňáčka nade mnou se něžný třese smích
a šumí jíva prostá!
Znám skrýše vodníků, i duté stromy vil,
jich rusý hladit vlas má bývá kratochvíl,
když tmou si cestu klestí...
A v toku koupá-li se dítě náhodou –
tu tajně zulíbat mu nožky pod vodou
– jest největší mé štěstí!