Na moři.
Když vlny s chvatem šíleným
do písku bily hučíce,
a s věncem řasy zeleným
drobounkých mušlí tisíce,
oděných v bělo milostně,
vrhaly k břehům zpěněným,
až stříbrem vše se zalesklo
na pláni širé, široké:
nikdy jsem plakat neslyšel
tak usedavě žalostně,
tím dojemněji pláč ten zněl,
že propasti se zastesklo,
tak nekonečné, hluboké!
Když laškovitých rybek roj
se řadil k tanci rozmarně
a krab, oblečen v divný kroj,
se ukláněl jim pitvorně,
i nemotorný mořský ďas,
ucítiv v ploutvích nepokoj,
se šklebil v tůni nedvorně,
když lastur četa v hnízdě řas
30
usedla vážně do kruhu
v paprscích záříc nad duhu;
když racka bědný nářek stich’
a pěna bílá jako sníh
rozmarným smíchem šuměla:
nikdy jsem smát se neslyšel
tak vášnivě, tak z divoka,
tím ohnivěji smích ten zněl,
že pustá pláň jimjím zvučela,
tak bezstarostná, široká!