V síni nádherné na pyšném trůně,
v skvostné řase drahých hermelínů
sedí král. Co hvězda na koruně
zlaté žezlo ve královském klínu.
Kolem krále zástup věrných sluhů,
k nohám chýlí pokorné své šíje,
a jak bouře z šedomračných luhů
z královských úst hněvný rozkaz bije:
„Chci ho zříti, rozdrtiti bleskem:
lid mně bouří, nenávisť mu vnuká.
Buď ho pod nohy své strhnu leskem,
aneb pokoří ho strašná muka!“
Letí dvéře ranou ze stěžejí,
mladý, slabý jinoch hrdě vchází.
Vážně k trůnu jeho kroky spějí,
vážnější je pohled doprovází.
V ruce chví se nástroj zlatostrunný,
záchvěvem se rozvlní v něm zvuky,
avšak jako žaloba hřmí v trůny
každé v strunách spočinutí ruky.
Hněvem v oku král mu v cestu hledí,
blesky srší ze svraštělých tváří:
„Smrť i spása ve tvé odpovědi! –
mluv a haj se vládci, písničkáři!
Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi,
hněv mi seje v zatemnělém lidu;
avšak blesk můj zasáhne i v dáli –
střez se, krále vyrušiti z klidu!
Přísným trestem stíhám nepřítele,
v prachu chci ho zříti u svých nohou,
kdyby blesk měl místo srdce v těle:
královskou moc blesky nepřemohou!
Leč kde vidím pokoru a sdílnosť,
povznáší ji z postranního kouta
k slávě svatá králů neomylnosť,
jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.
Mluv!“ Zaplálo vězně oko snivé,
oheň prolet’ rozechvělou myslí:
„Odpovím ti, králi, v písni dříve,
odpovím ti, zpěv můj pochopíšli!“
Klesla ruka – struna zazvučela,
tichne král a blednou páni řadou –
jako rosa píseň rozechvěla
vonných kalíškův se myriadou.
Spluly tony jako v píseň matky,
obletnuly jako dítko v klínu. – –
Výkřik! padá závoj tonů sladký,
běda! vrah se vedral v domovinu...
Jak by v chýže plamen lil se tokem,
jak by matka tiskla dítě k sobě,
jak by těšila je vlhkým okem,
jak by v jedno ústa slila obě.
Náhle, jak kdy vrah se k matce žene
s děsným rykem, se strašlivou mukou,
zaúpěly struny rozechvěné –
zda jí vyrval dítko z vlídných rukou? –
Vzdech se vine z prsou ledovatých,
královo se čelo vážně mračí. –
Znova ruka tone v strunách zlatých
a se rtů se nová píseň tlačí.
„Skácen trůn a žezlo krále tíží,
sešlapáno práce osení...
Vrahové se kvapně ve vlasť blíží,
krví obětí svých zroseni.
Starý vladař zůstal na bojišti;
a jak svoje mládě orlice
věrný národ dítko chrání, tříští
pouta zajatého dědice.
Zničen vrah a svatý mír se vrací,
mladý král již řídí žezla třpyt,
nadšen volá lid svůj k nové práci,
přisahá mu volnosť, blahobyt.
Tehdy zavzněl jásot všeho lidu,
tehdy klnul král se v pohnutí:
,Nechci míti na okamžik klidu,
zaslechnuli jedno vzdechnutí!‘
Král ten žije, ne však jeho slovo,
národ volá, však on neslyší –
jestiť příliš nízko hrdlo lvovo
a král příliš žije ve výši.
Však byť hlavou dlel až v říši blesků,
a byť stokrát hlouběji lid stál,
přec ho svrhne z purpuru a lesku,
dřív čím byl, tím opět bude král!“ –
Jako dravec po oběti
s trůnu tyran k vězni skočí,
lesklé dýky z pasů letí,
vztekem soptí pánův oči...
„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“
Povržlivě pěvec k vládci hledí –
„Jednou přece volnosť vládnout bude
a svou překvapí tě výpovědí!“
Den umírá a západ růže pláče,
po klenbě nebes rozesety perly,
duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče,
v tmu noční zakopány jeho berly.
Okénkem nízkým, hustě tkanou mříží
zlehounka luna v temnou kobu shlíží.
Na slámě muž. Ne více silný kmen:
dub podťatý. A jeho líce zvadlé
se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn
jak obraz smrti jeví na zrcadle.
Na rukou řinčí těžké okovy,
že děsný lomoz vráží v pevné stěny,
že chvěje se i základ budovy –
jen v křesle dosud, dosud žádné změny?
Ni duch se nezmění a ve žalářním hrobě
jest volnějším než ve královské kobě.
Jen držte pevně! Povolíli mříže
a spoutaný lev zprostíli se pout,
snad by se z klidu vyrušil zas kníže,
až lev by nad ním svatý prones’ soud.
Snad trůn by nesnes’ toho lvího hlasu,
snad zakopal by krále do rumu –
jen držte pevně! nebojte se času,
že zvedne pochodeň kdy rozumu...
Usnula záře na okénku –
duch jasný nedbá o světlo.
Usnulo jedno slunce venku,
v něm tisíc sluncí rozkvětlo.
Na pravdách svých se vzhůru nese
a chrám svým tužbám zakládá,
a padneli, snad zachvěje se
i hvězdná k tomu zahrada...
Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí?
Snad procit’ král a odpůrce své soudí,
snad vyostřil už katanům svým meče,
snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...
V ráz vězen na nohou a bouří do dveří. –
Byl sen to jen? Jak nerad uvěří!
Leč opět hluk se budí v dlouhé síni,
již slyší hlasy, poznává je nyní –
hoj prudce víří v žilách krev!
„Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí
a vlhkou půdu vděčně oko skrápí –
v ráz přeláme svá pouta lev.
Rachotem hromu dvéře vyletí
a v kobu padá zoře pochodní –
„Kde jest, kde jest? Sem, v naše objetí:
jsme opět lidmi, opět svobodni!“
A s vyvězněncem lid se zpátky žene,
jak příval vrážející do hrází.
Slyš králi, slyš ty vlny rozbouřené:
jaké ti kvetou v duši obrazy? –
Král! První vlna se stolce ho smetla,
trůn povalen a žezlo na kusy. –
Nevidíš, pane, pochodní těch světla?
Že král se z klidu vzbudiť nemusí?
Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla.
Vzdech lidu orgie tvá neslyší,
však když lid v bouři provolal svá hesla,
tu zblednuls, vládče, v hříchu nejvyšší...
Již sražen zástup v trůnní síni,
meč napřažen – jediné trhnutí!
Čím budeš, králi, čím jsi nyní?
V prach odvane tě lvovo dechnutí.
V tom kvapně bledý muž před zástup skočí:
„Mně jedinému pomsta náleží!
On žalářem mně zvolna slepil oči,
on tonoucímu strhal pobřeží,
on zloupil duši o mladistvý plamen,
za drahou volnosť dal mi řetězy,
však svobodný duch rozpoutal svých ramen –
nuž, vládče, pohleď v oči vítězi!
A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou,
tys hubil v poutech volnosť, právo, lid:
buď svobodným, bys poznal také jednou,
zda větším krále chuďas může být!“ –