Dva průvody.

Otakar Mokrý

Dva průvody.
I. I.
Neděle v advent, první hlučná, slavná. V Marie Scala chrámu svatyň šerou za tichou branou Pavla apoštola hučící davy věřících se berou a kostelníků ruka neunavná jen stěží zástup rozvlněný zdolá, jenž u vchodu tam burácí a šumí. Jeť dnes den velký. Vítěz bohorovný dnes Panně svaté pokory hold skromný zde k nohám skládá. – Bleskným žárem hrají démanty třpytné do kytice spjaté, smaragdu brčál, stopen v perel sněhu, tu tají svůdný zákmit jemné hrany a safír modrý dívčích oček něhu rozlévá měkce po obrubě zlaté koruny, v níž se český granát třpytí pod aksamitu žhavorudým nachem, jak horká krůpěj, když se v sukno řítí na popravišti v meče kmitu plachém. 25 Od městských valů do chrámu se béře procesí slavné – papež sám je v čele, z nosítek zlatých rukou úbělovou náměstek mocný, boha, spasitele okénkem žehná klečícímu lidu... Dokořán chrámu otevřeny dvéře a pod záclonou jejich damaškovou se ztrácí v pestrém, krasohledném vidu strakatá stuha poutě účastníků. Biskupů mitra, vlečka kardinálů, červená komže, dalmatika bílá, sutana hnědá bosých řeholníků, kabátce pestré, halapartny třpytné švýcarské stráže, která v bystrém cvalu papeže trůn přenosný obklopila... Marie Scaly oltář osamělý zaplanul v záři světel tisícerých, jak z večera když tmavým borem kmitne zrosenou travou ve houštinách šerých světlušek roj modravě rozjiskřelý. V kadidla dýmu papež boží máti korunu vkládá. S vysokého kůru kleštěnců zpěvy tenkým hlasem znějí jak cikady, jež z jara na souvrati vesele v slunci v svižném sboru pějí. V to bubny, trouby vířily a hřměly a v intrád zvuky slavně zazvučely kantáty v počest Ferdinandu králi. 26 HlaholteHlaholte, zpěvy – plným zvukem chvály ať rozpěje se radost naše mnohá, že v chrámu toho svaté vchází prahy knížete knížat spravedlivá noha, jež pokořila mrzké církve vrahy v milosti boží síle neskonalé! Aj žebřík, o němž kdysi v rajském snění se Jakobu na balvanovém loži líbezně snilo – zas ve chrámu Skale dnes k nebi vztyčen; jeho po trnoži, stoupají zase spravedlivých duše, tak, jak je zřel kdys v čárných vidin chvění, sám Bernard světec, když ve zbožné tuše zasvětil tento stánek Hospodinu... Z koruny již dnes v slavném okamžiku sám velekněz tu obětoval Panně – paprsek lásky milostivě šlehl a gloriolou osvítil Tvé skráně. Královna nebes, Ferdinande králi, v hvězdného pláště majestát tě halí a přízně boží paprsek blyskotavý se vznáší s nebes v poddaných Tvých hlavy!... II. II.
Neděle v advent. – Mlhy v listopadu jak sukno smutku v chmurné dětské báji po lomenicích domů rozvěšeny; Vltava trne; ve mrazivém chladu Karlova mostu pilíře se chvějí 27 a vlny jezů mlýnských omývají v šepotu teskném balván obemšený stařičké, vetché sochy Bruncvíkovy, jež klímá tady šumnou nad peřejí tisíciletý spánek pohádkový. V krvavém nachu za Strahovskou plání zapadá slunce; pablesk jeho zlatí svatého Víta zelenavou báni, jež se jak mlžná silhueta tyčí nad mořem budov usměvavé Prahy, té popelkové dcery holubičí. Z Týnského chrámu procesí se béře k Mostecké bráně za hlaholu zvonů, jak bludná smečka vyplašené zvěře, ze všad se sbíhá v ustrašeném shonu z uliček města klikatých a šerých lid za oděnci šumných saských vojů, jichž lesklopřilbí, svižní hlasatelé klusají pyšně na komoních v čele. Mostecké věže chmurné pod sklepení zabočil průvod; na kolena klesli rozvaté obce české příslušníci, oddáni v milost boha neskonalou, jež v týnec jich, jak v stáje chudou jesli se tiše nesla, věštíc vykoupení pod církve nové nerozbornou skalou. Korouhví věže hluše vzlykající lomcoval vítr, shnilou pod krokvicí 28 tu v uschlých kostech teskně drkotaly vybledlé lebky, plísní obemšené, rezavým hřebem v římsu zavěšené – srubané katem českých pánů hlavy!... Tak příšerně zde do krvava plály, tu pod královskou Hradčan pustých strání, jak přízrak hrůzný, jímž v kabylské pláni se tyčila kdys děsně narovnaná hranice lebek v síních Tamerlana. Cimbuří slezly zbožné lidu davy a na nosítkách v clonu baldachýnu, za zvuků bubnů, v děl velebném hřmění, počestně kladly hlavy mučenníků... Slavnostní průvod s ostatky spěl k Týnu, odkud jak hvězda v červánkovém rdění z daleka zářil zlatý kalich v štítuštítu, meč břitký statné sochy Jiříkovy... Kantáta slavná – hlásná hymna díků – se v plesném chvění nesla v chrámu krovy. Již konec bědě, strádání a vzlyku, již usuš slzy, jež v palčivém toku skrápěly tvoje líce – nevolníku! Zhas jiskru vzdoru v zoufanlivém oku, již z kostí tvojich mstitelové vstali! Lítosti boží paprsek blyskotavý se s oblak snáší v urubané hlavy... – – – – – – – – – – – – – 29

Básně v knize Jasem a šerem: