Na židovském hřbitově.

Otakar Mokrý

Na židovském hřbitově.
Na hřbitov šel jsem, tam kde spočívají setlené kosti judských pokolení, kde stuhlé prsty k nebi pozvedají rabínské dlaně, mrtvém ve kameni, kam ruka vnuček pozdních s duší snivou oblázek vkládá v upomínku tklivou, kde bezu haluz bují květu vnadou nad sarkofágů obemšenou řadou: kde růží není, kde zimavě zkvétá jen laštovičník z mrtvé hrudi ghetta, kde pták i stichá v sladkém šveholení, jak tušil by, že místa proň tu není... Bloudil jsem dlouho vonných bezin snítkou a stanul posléz pod sesutou zídkou, kde v hlíně vlhké, ustlán v shnilou slámu uprostřed trosek starých lavic chrámu, žok plný knih a písem divných tvarů se válel v černém, strouchnivělém cáru. Jej rozpoutaná vlna Vltavina ze synagogy vyvrhnula klína a vynesla na jasné světlo denní – setlelý odkaz mrtvých pokolení. Co myšlének, snů, tužeb tisícerých se obráží tu na blanách těch šerých! 58 Od Pentateuchu, jehož přísná slova, Bůh v písmena sám vdechl mramorová, od hlubé skepse Šalamouna krále, od písně písní, která v bacchanále tuch lásky sladkých mřela v dívčí vnadě, až k Josuově šumné iliadě; od přehluboké Jeremia dumy, jež jako vítr zlatou harfou šumí, až k Bileamu, s nímž na stepním hloží oslátka vzkřekem promluvil ret boží... Hrobníci přišli s rýči, lopatami, a zahrabali žok do černé jámy, pod bezu kmen, jenž ve odkvetu planém čněl tu jak smokva suchá nad Jordánem. Co toto vše! Dál v odměřeném sledu koleso žití kráčí bez ohledu přes moudrost rabbí, dějiny a báje. Co jemu Mojžíš? Starých písem taje? Toť pavučiny, jež v spletité směsi na loukoť jeho třaslavě se věsí! Svět kolem líhne bez ustání, rodí snah, tužeb tisíc – v myšlénkovém žáru, jak jepice se chvějí ve oparu, jak vlnek roj za tmavou duchů lodí a sotva vzešly, končí žití chudé. – Zas dějem jednou v lidstva knize bude, co minulý den v plaché chvíli splodil – a věcí času, by zas rmutem zbrodil, ty svěží, nově načrtané blány, jak písem knihy, jež tu zakopány... 59

Básně v knize Jasem a šerem: