Jasem a šerem (1893)

Otakar Mokrý

Diplomatická verze Ediční verze
JASEM A ŠEREM
BÁSNĚ OTAKARA MOKRÉHO
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA. 1893.
[1] Veškera práva vyhrazena.
[2] BALLADY A LEGENDY.
[3]
Sursum corda! Svatovítská pohádka.
Po bludné pouti Prahou věžatou mně vlídně kynul Svatovítský dóm do chladivého kleneb zátiší v podvečer snivý svátku Václava. Used’ jsem v chrámu vetchou lavici, pod starodávnou řezbou nástěnnou, z níž vypíná se hranou spuchřelou Malého města zbledlá nádhera a věkožizný, starý Karlův most, zacloněn prachem, vláknem pavučin. – A dobře tak, že clonou touto skryt, neb zrakům chodce sžáslým zjevuje falckého krále útěk nečestný, jenž vyřezán tu rukou posměšnou. O dlaň jsem opřel rozechvěnou skráň a zrak můj stíhal runy klikaté, jež vpálila tu slza voskovic, po věky horkým proudem kanoucí [5] do zasmušilých desek klekátka. Hluboký soumrak zvolna zaléhal ve tajůplnou lodi tišinu, již přerývalo v mžiku plachém jen ptáčete pozdní táhlé pisknutí, když v přístropí tam kdesi zapadlo v kamennou mitru světce, biskupa vystlanou chmýřím žíňat hebounkých jak v rodné hnízdo kdesi pod římsou. Pak velký měsíc vyplul na nebi a hravá četa zlatých paprsků se prolinula pestrou malbou skel, jak pohádkových zjevů chorovod, jenž krokem tichým stěny proniká. Na dlažbu klesla vlhkou, zimavou v náhrobní desky, měkce hlazené, polibkem plachým lidských kročejů, jež tlumí tady zvuk svůj od sta let, by nerušily sladký smrti sen, těch spáčů, již tu zdřimli na věky ve slávy české teskném kurhanu, jímž Svantovíta týnec skromničký, a nyní Hradčan nebetyčný dóm – od věků býval i s tou nádherou svých fiál svižných, oken kroužených, vzepjatých směle k modrým nebesům. V paprsků síti k zemi snesla se s tabulí oken malby čarovné mlhavých postav chvějná směsice a po širokých stupních oltářů dál roztáčela vidmo kouzelné, 6 po dlouhých, němých řadách lavicí. To světců byly mlžné postavy, rostoucí mžikem v gigantickou šíř, v těch řízách vláčných, pestře zbarvených, s tou lící bledou, bradou visutou, s tím zrakem snivě k nebi zdviženým, s tou paží, která tiskne pokorně si k srdci symbol muky nástrojův, jak nadechla je lehce v oken skla nadšená bohem ruka mistrova. V tom velebnou aj! klenbou chrámovou se modrá záře náhle rozlila a každý oltář mžikem zaplanul voskovic mešních kmitem zářivým. Veliký svícen v kapli Trojice, jak rudý granát šerem zahořel, tak právě, jako kdysi hárával ve Šalamouna zlaté svatyni u pyšných stupňů archy úmluvy, než z triumfalných Tita trofejí, zapadl v chmurnou svatyň Milánu, odkadž jej unes’ v šerý Víta chrám král bohatýrský kdysi Vratislav. A z kamenného hrobek podsvětí jak v soudného dne bleskném úsvitu, postavy mrtvých svižně stoupaly v zář světel z lůna hrobu tmavého. To město mrtvých v Hradčan podzemí, jak mravenisko v zprahlém jehličí, páchnoucí hořkou vůní kadidla, 7 ožilo náhle ruchem nezvyklým. Rytíři dávní v těžkém brnění, jichž kostrbaté, stuhlé postavy, klečící zbožně s dlaní sepjatou, se v koutku chrámu dosud tajily, na vypuklinách desek náhrobních: své spráchnivělé lože na ručest míjeli, mnouce víčka ospalá a s matron cudných rojem spanilým způsobně v před se brali v dvé a dvé. Za nimi kněží, jahnů, biskupů, jeptišek, mnichů řada bez konce. Pak celé davy měštek rozšafných i měštěnínů vzácné paměti v španělských límců, krajek zátopě i kadeřavých paruk příčesu do lavic chrámu jen se hrnuly. Ten mrtvol dav, jak vlna nesmírná zatopil vratkou chrámu lodici, že bylo mi tak teskno u srdce, jak příval krve by se k němu hnal, je hroze tepem schvátil šíleným. Na duchů koráb chvatně usedla má duše teskná a dál v mátohách řídila hybké snění kormidlo... V tom zvonů hlahol zavzněl hluboký s chrámové věže v pustou, čirou noc, pak sakristie zvonku stříbrohlas se ozval dutým dómu sklepením, jak v dáli snivý cinkot rolniček po sněžné pláni v jitřní vánoční. 8 Ze hlubin šerých kaple Václavské, v níž, jako v skřítků bájné jeskyni se blyštil stěnou jaspis, ametyst – se průvod mešní vážně k předu bral. Na čele Vojtěch s mitrou biskupa, ve zdobě perlou tkaných rukavic, jichž – ač tu dřímou tisíc dlouhých let – ukryty v bájném chrámě pokladu – se netkla nikdy plíseň práchnivá. – – Dál celá řada světců, patronů: – – Jan z Nepomuku v hvězdnou oděn zář, jež kmitla prý kdys vlnou Vltavy, když mučenníka chladná mrtvola zázrakem kalný oddělila brod, že vyschnul náhle, jako Faraů rudého moře lůno písčité. Pak Jiří, kopí břitké odloživ, a přílbu tiskna k ňadrům v pokoře, rytíře krokem bral se dunivým. A subiacký opat Benedikt, zaměniv pohár jedu rozbitý kadidla vonnou, dýmnou nádobou. A Ivan svatý, stříbrobradý kmet, se zrakem toužným, snivě tesknícím po šumných borech tiché Sázavy. Blíženci něžní, Kosma, Damián, jak Kristus kdysi na kříž přibiti, Vít, Norbert, Volfgang řadu končili, tisknouce ke rtům v dvorné pokoře velebné řízy okraj zlatistý, jímž pramáť králů svatá Ludmila, jak krokem ze sna chrámem šustěla, 9 o Anežčino rámě opřena. Na konec Václav skromný podhájen k přísluze nesa mešní konvičky. Stíhal jsem průvod okem vzníceným a duší mojí v mlžnou dáli táh’, jak mořem smutku nekonečný řad těch neslýchaných země mojí běd, jež jako šumné roje buřňáků vždy oblétaly lepou její skráň, věstíce v sinných oblak soumraku třepotem křídel, vzkřikem žalostným vždy novou tíseň, nové neštěstí. Od nepamětných věků šeření, kdy v hlubých hvozdů tiši panenské se snivou písní bohům na počest se ozývala již též sekera, rubajíc kmeny v chvatu zoufalém na zásek vzdornou, neuzbornou hráz, by odrážela lebky krvavé spřísáhlých vrahů čárné země té, jejížto bledý, zasmušilý syn, jen kradmo vždycky plížiti se směl po půdě kostmi předků svěcené, a když svou hrudu rodnou orat chtěl, vždy v jedné ruce třímal radlici a v druhé břitký na ochranu meč. – – Od slzavého jitra v Rufa dni, ke krvavému Lipan soumraku, od chvíle smutku, při níž v Kostnici uhasly svíce náhle v oltáři, v znameníznamení, křivda,křivda že tu děje se 10 ve samém svatém stánku Kristově, – až k pozdní oné těžké půlnoci, kdy v Bílé Hory hluchých roklinách se ve skřípavý hýkot krkavčí mísily vzdechy mroucích hrdinů, již pod srpem tu smrti ulehli, uzralých klasů žatva bohatá... Od kůropění, kterým procitlo ve žhavém červnu staré náměstí, jak bubnů tluk se ozval šílený, co úder hromu, který temně hřměl, když synů země hlavy nejlepší ve třesku polnic, břitký kata meč do hluchých plevin koše kutálel, až v listopadu pochmurnou tu noc, kdy exulantů k smrti štvaný sbor se ztrácel doubrav tiší mrákavou na věky rodnou země hranicí... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V divokém kole bolných vzpomínek, jež sáhaly mně prstem ledovým, na srdce bouřně v ňadrech bušící, zaštkal jsem ze sna bolně, hlasitě. A tu aj! vedle náhle zdvihli se dva kmeti vážní, kteří dříve již v záplavě mrtvol ke mně přisedli, a beze slova mlčky pod paží mne vzavše, vedli vážně k oltáři, kde lampa věčná zlatým úsvitem jak rudá hvězda v sivých mlžinách kadidel mrakem třpytně hárala. 11 „Utiš se, nelkej,“ vece ke mně kmet, jehožto tvář jak slunce zářila – (bylť sám to Radim, bratr Vojtěcha, jenž v křivolakém hrobů bludišti tu odpočívá v místě neznámém). „Hleď,“ pravil dále, „pojd’ a popatři ve lampy této lůno tajemné, tam uzříš, jaký osud byl by stih’ ten lid tvůj, pro nějž nyní hořce lkáš, kdyby jej věčně moudrý Jehova ranami Joba nebyl navštívil...“ To řka mně lampu zlatým řetězem se stropu stáhl v tichém úsměvu. Jak zhřížil jsem v ni oko užaslé, hned rmutná vlna v skelném kahanu se rozedmula v širou hladinu a v hloubi její tajemné jsem zřel, jak na dně moře v hluchém klíně vod leknínem v skráních bledých věnčenou své vlasti bědnou, stuhlou mrtvolu, na níž se sápal vlastní rodný syn, klnoucí mluvy cizí hlaholem památce její – – – – U oltáře v tom se „Sursum corda“ se rtů biskupa velebně sneslo chrámu prostorou a v přitlumeném varhan průvodu zvučelo nocí „Svatý Václave!“... S oltáře k sluchu mému zřetelně se nesl šepot jako větru svist. „Utiš se, nelkej, k žití procitni, já zahynouti nedám zemi té, 12 jíž Hospodin sám zve mne dědicem.dědicem.“ Mé ruce k světci vroucí modlitbou již pjat se chtěly, když tu procit’ jsem...“jsem... Po zemi ve hře stínů těkaly barevných oken pestré obrysy, kreslíce v staré desky náhrobní patronů svatých mlžné postavy a nehybný svůj zkamenělý sen dál snilo mrtvé Hradčan podsvětí. 13
Pokání sv. Vojtěcha. Legenda.
Vojtěch Svatý – sluha Páně, – zbožný Krista věrozvěst – zasmušil se, svěsil skráně, – zamyšlen v třesoucí dlaně, uzřev kdys, jak na ručest, lid jeho se vrhá zase v starých bludů peřeji – a v pohanském stápí kvase, víru, lásku, naději. ZřelťZřelť, jak ohně plápolají, vesele zas na hrobích, jak tam k tryznám skočnou hrají, na dudách a na šalmaji, jak zní zevšad ples a smích, jak tam všude obětiny snáší každá chyžice, z koláčů a medoviny na prah smolné hranice. 14 Zsinal Vojtěch – v hněvném hnutí ruku vztáhl k nebesům: s oka jeho v mračné rmutí šlehlo zhoubné zablesknutí, zlověstících světce dum: „Proklata buď tato země, třeba i mne zrodila, kleto budiž její plémě – bodejž smrt je zkosila! Klety buďtežbuďtež, nivy žírné, proklet český luh i lán – ty roviny nedozírné, jak Sodomy pláně sírné, ztrestej mocný nebes Pán! A ty hory ve závoji švarných borů, doubravin, uschněte, jak štít Gelboji, v nějž Jehovy zapad’ stín!“ Sotva že jen biskup svatý hrůzné kletby slovem hles’, – v tesknou oblast české chaty, hned žhavý hled, jedovatý, s oblaků se mračných snes’. – Nedštila a nepohla se olověná obloha, – země chřadla v plné kráse, jako jabloň nebohá. Vyrazil prach z tvrdé škorně Vojtěch v biblí příkladě, k Římu bral se, ač jej svorně, 15 lítostivě, neúmorně, ve přátelském souladě: synové té země bědné, spjatou rukou žebrali, by obměkčil srdce ledné a kletby zlo nedohledné – zažehnal zas do dáli... Když tak bral se ledem, sněhem, divokých Alp stržinou, tu po líci jeho bledém – a po vousu brady šedém, slzy tekly bystřinou; – mrzly a jak drahé perly v červánkovém zardění, věsily se mu na berli, v jíní bílém třepení. Used’ v prahu skalní skrýše a již v měkký spánku klín, klesal zvolna, tichotiše, když tu před ním s nebes výše zamihl se bledý stín – a ve vidin sladkém klamu mrazné luny siná zář, jak v pohádce kreslila mu Václavovu vlídnou tvář. Na bělouši v pyšné kráse postava ta mlhová, v duhovitém tmavojase, pustou strání kreslila se. – – Bílá vločka sněhová, 16 věsila se v uzdu skvící, jak na větev modřínu, když v chaloupky okenice šlehá v noční hodinu. „Zpátky, zpátky hned v tu chvíli! nazpět v zemi milenou! k čemu hled ten zarputilý, když lid tvůj tam pláče, kvílí, že’s ratolest zelenou jemu odnes’ ve prokletí – a v práh rodné chýžice, místo svěží míru sněti vložil kletby větvice! Ó, obměkči srdce zlaté, utiš duši vzrušenou, v níž vždy plály city svaté, jež i v hněvu chvíli zlaté, přece byla vznešenou! Nevztyčíš-li v mysli stmělé odpuštění, míru stan – věř, jak vůdce Israele, nevejdeš též v Kanaan! Nezahledneš zrnka spásy – víry svaté osení, – jež si vlažil slzou řasy, by vzrostlo v květ plný krásy, hodný Tvého nadšení. – Nezemřeš na rodné půdě, nevejdeš ní v Kristův ráj – 17 v nehostinné, zimné hrudě pohřbí tebe cizí kraj! Zvedni, bratře, paže spjaté k lítostivým nebesům, – aby boží oko Svaté, milosrdím blahým jaté, žehnalo kraj plný dum, a zas českým luhem vlála žírné brázdy úroda, zas na ni se usmívala slunce čárná lahoda!“ Procit’ Vojtěch v přítmí sluje; – vidmo luzné zmizelo, běsný vítr dále duje a sněhu se závoj snuje, světci zimné na čelo. Nedbá věštby, spěchá, chvátá apoštolů ku prahu – tam osladí přízeň zlatá svízel, trud i námahu... Prchla léta. – Bral se zpátky městem věčným unaven – Vojtěch svatý a krok vrátký u každičké stavil chatky mírně bědy, hoře sten; – třeba víc však skládal blaho – pusté bídy do klína, nade vše přec tížila ho alpského sna vidina. *** 18 Pravdu děl sen. – Zbůjců davem klesl Vojtěch urubán, tam kde v písku popelavém sivé mlhy sepjat hávem, v dál se šeří Prusů lán. V hrobě stenal věštec svatý: „odpusť, Pane, kletbu zlou – a vylej zas v kraj můj zlatý nekonečnou milost svou!“ „Dejž, bych krok jen jeden všinul, opustiv svůj zimný rov, v kraj, jejž vždy jsem k srdci vinul, třeba by byl se rtů splynul – příval mračných kletby slov! – – – Dej mi vdechnout ještě jednou české chaty vonný dým, dej mi zlíbat líc jí bědnou byť i retem zsinalým!“ Sželelo se Hospodinu věštce vzdechů posledních, vzkřísil jej – a z hrobu klínu tělo jeho v nočním stínu spělo v tmavý, rodný jih. Plížilo se v hrobním hávu, držíc paži sepjatou: zkrvácenou vlastní hlavu, zpupným vrahem uťatou. Tam v kostelík rozvalený v pustém klínu doubravin, jehož plísní kryté stěny 19 jím kdys byly posvěceny – bralo se co plachý stín – – – a na oltář ruce vratké v boží lásky zázraku složily své břímě sladké do tichého soumraku. 20
Salvatorská ballada.
U svatého Salvatora v dusné hrobce, v hluché skrýši usedavě – žalostivě naříká to v noční tiši. Kolem vnadou čarotklivou zmládlé jaro usmívá se, od Petřína vůně táhne v snivém luny tmavojase. Dvacáté a první jitro června zase dnes již plane, jaký div, že bolem chví se hlavy tady pochované! Dvanácte jich... kat je přibil s nechutí kdys, žalem, steskem v římsy věže po popravě na náměstí Staroměstském. [21] O půlnoci v červnu svítí od těch dob vždy chrámu koby, roj světlušek modrou září mučenníků lebky zdobí. Zrakům všem však není dáno, by podivný taj ten zřely, jest to jako poklad bájný za mše květné o neděli. Vyvolenci div ten sotva po letech se jednou zjeví, jinak nikdo o hrobovci českých pánů v chrámu neví. Zakopaliť je tu chvatně, bez modlitby, požehnání, skropili je slzou vroucí, v usedavém pláči, lkání. V noci té však berou na se postavy rys dávných tvarů, kost ke kosti pojí se tu, jak v údolí na Senaaru. Pozvolna jdou ku oltáři a ve zbožném zanícení tu na stupních ruce svrásklé spínají zas ku modlení. Modlí se za spásu země, o níž se jim sladce snilo, by bezmezné bídě, hoři jednou v Čechách konec bylo. 22 Varhany v to teskně zvučí, hrají na ně tytéž ruce, které kdysi přihrávaly jim na pochod k divé muce, když se anděl zhouby snášel ve žeravém mečů blesku, na náměstí rudém krví v polnic víru, bubnů třesku... Po chvilce sbor mučenníků zdvíhá se zas od oltáře, a vychází z chrámu šera v trouchnivých říz vetchém cáře. Na náměstí Staroměstské pozvolna se tiše beří, a s povzdechem zapadají veřeje chrámových dveří. Na orloji již již málem kohouti – slyš – jitro pějí, když tam v tichém duchů klusu k radnici se potácejí postavy ty vzdušné, mlžné, jak oblaka bělosivá, jimiž ostrá vížka Týnu v zášeří se přiodívá. Tam pak zas ve dumné snění hříží se ti kmeti bledí a upřeným, shaslým zrakem na orloje rafij hledí. 23 Rafij ta-li zastaví se, slza jim ze zraků tryskne, půjde-li, z nich každý meč svůj kostnatou hned rukou stiskne. Mrazný kámen dlažby rynku, v níž se krev jich dosud chvěje, při tom náhle vzplane, vzhoří, jako kadlub čaroděje. Uzří v něm jak v horoskopu naděje kmit, štěstí, zdaru, že odloučí Bůh již v brzku ryzí kov od hluchých škvárů. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přelud pouhý – rafij vždycky stojí jako uhranutá, v Salvatora hloub se ztrácí smutkem hrobu ovanuta četa pánů českých – – Bože! v zoufalém ji siliž hoři – a nám novou sladší báji k útěše zas aspoň stvoři! 24
Dva průvody.
I. I.
 Neděle v advent, první hlučná, slavná. V Marie Scala chrámu svatyň šerou za tichou branou Pavla apoštola hučící davy věřících se berou a kostelníků ruka neunavná jen stěží zástup rozvlněný zdolá, jenž u vchodu tam burácí a šumí. Jeť dnes den velký. Vítěz bohorovný dnes Panně svaté pokory hold skromný zde k nohám skládá. – Bleskným žárem hrají démanty třpytné do kytice spjaté, smaragdu brčál, stopen v perel sněhu, tu tají svůdný zákmit jemné hrany a safír modrý dívčích oček něhu rozlévá měkce po obrubě zlaté koruny, v níž se český granát třpytí pod aksamitu žhavorudým nachem, jak horká krůpěj, když se v sukno řítí na popravišti v meče kmitu plachém. 25 Od městských valů do chrámu se béře procesí slavné – papež sám je v čele, z nosítek zlatých rukou úbělovou náměstek mocný, boha, spasitele okénkem žehná klečícímu lidu... Dokořán chrámu otevřeny dvéře a pod záclonou jejich damaškovou se ztrácí v pestrém, krasohledném vidu strakatá stuha poutě účastníků. Biskupů mitra, vlečka kardinálů, červená komže, dalmatika bílá, sutana hnědá bosých řeholníků, kabátce pestré, halapartny třpytné švýcarské stráže, která v bystrém cvalu papeže trůn přenosný obklopila... Marie Scaly oltář osamělý zaplanul v záři světel tisícerých, jak z večera když tmavým borem kmitne zrosenou travou ve houštinách šerých světlušek roj modravě rozjiskřelý. V kadidla dýmu papež boží máti korunu vkládá. S vysokého kůru kleštěnců zpěvy tenkým hlasem znějí jak cikady, jež z jara na souvrati vesele v slunci v svižném sboru pějí. V to bubny, trouby vířily a hřměly a v intrád zvuky slavně zazvučely kantáty v počest Ferdinandu králi. 26 HlaholteHlaholte, zpěvy – plným zvukem chvály ať rozpěje se radost naše mnohá, že v chrámu toho svaté vchází prahy knížete knížat spravedlivá noha, jež pokořila mrzké církve vrahy v milosti boží síle neskonalé! Aj žebřík, o němž kdysi v rajském snění se Jakobu na balvanovém loži líbezně snilo – zas ve chrámu Skale dnes k nebi vztyčen; jeho po trnoži, stoupají zase spravedlivých duše, tak, jak je zřel kdys v čárných vidin chvění, sám Bernard světec, když ve zbožné tuše zasvětil tento stánek Hospodinu... Z koruny již dnes v slavném okamžiku sám velekněz tu obětoval Panně – paprsek lásky milostivě šlehl a gloriolou osvítil Tvé skráně. Královna nebes, Ferdinande králi, v hvězdného pláště majestát tě halí a přízně boží paprsek blyskotavý se vznáší s nebes v poddaných Tvých hlavy!... II. II.
 Neděle v advent. – Mlhy v listopadu jak sukno smutku v chmurné dětské báji po lomenicích domů rozvěšeny; Vltava trne; ve mrazivém chladu Karlova mostu pilíře se chvějí 27 a vlny jezů mlýnských omývají v šepotu teskném balván obemšený stařičké, vetché sochy Bruncvíkovy, jež klímá tady šumnou nad peřejí tisíciletý spánek pohádkový. V krvavém nachu za Strahovskou plání zapadá slunce; pablesk jeho zlatí svatého Víta zelenavou báni, jež se jak mlžná silhueta tyčí nad mořem budov usměvavé Prahy, té popelkové dcery holubičí. Z Týnského chrámu procesí se béře k Mostecké bráně za hlaholu zvonů, jak bludná smečka vyplašené zvěře, ze všad se sbíhá v ustrašeném shonu z uliček města klikatých a šerých lid za oděnci šumných saských vojů, jichž lesklopřilbí, svižní hlasatelé klusají pyšně na komoních v čele. Mostecké věže chmurné pod sklepení zabočil průvod; na kolena klesli rozvaté obce české příslušníci, oddáni v milost boha neskonalou, jež v týnec jich, jak v stáje chudou jesli se tiše nesla, věštíc vykoupení pod církve nové nerozbornou skalou. Korouhví věže hluše vzlykající lomcoval vítr, shnilou pod krokvicí 28 tu v uschlých kostech teskně drkotaly vybledlé lebky, plísní obemšené, rezavým hřebem v římsu zavěšené – srubané katem českých pánů hlavy!... Tak příšerně zde do krvava plály, tu pod královskou Hradčan pustých strání, jak přízrak hrůzný, jímž v kabylské pláni se tyčila kdys děsně narovnaná hranice lebek v síních Tamerlana. Cimbuří slezly zbožné lidu davy a na nosítkách v clonu baldachýnu, za zvuků bubnů, v děl velebném hřmění, počestně kladly hlavy mučenníků... Slavnostní průvod s ostatky spěl k Týnu, odkud jak hvězda v červánkovém rdění z daleka zářil zlatý kalich v štítuštítu, meč břitký statné sochy Jiříkovy... Kantáta slavná – hlásná hymna díků – se v plesném chvění nesla v chrámu krovy. Již konec bědě, strádání a vzlyku, již usuš slzy, jež v palčivém toku skrápěly tvoje líce – nevolníku! Zhas jiskru vzdoru v zoufanlivém oku, již z kostí tvojich mstitelové vstali! Lítosti boží paprsek blyskotavý se s oblak snáší v urubané hlavy... – – – – – – – – – – – – – 29
Týnskému chrámu.
Ty chráme Týnský s věží štíhlých zdobou, jak hledíš vážně z domů lomenice, jež vyrostly nad chmurnou Tvojí kobou jak nad mohylou v hvozdu borovice. V Tvých římsách, smělým vykroužených zmachem, jen ptáče tíká v poletnutí plachém, a z portálu Tvých čarotklivé něhy vichřice času bezcitnými šlehy neladné ssutky v hluchou dlažbu smétá, jak listí buků mhavé za jeseni... V tvých klenbách pavouk šedou přízi splétá kol obrazů, jež v truchlém zapomnění tu práchniví a tlejí ode věků, jak v pusté ladě uschlé, plané hloží, ač tak jsou plny půvabu a vděků, jak by je byla nesmrtnými rysy na plátno vdechla v šťastné chvíli, kdysi v zášeří věků sama ruka boží! Tak zimno tu, že v líce chodce vanou zapadlých věků dechy ledovaté a noha jako řadem popelnicí tu smutně kolem oltářů se šine... 30 A přece slavným, velebným Jsi, Týne! a požehnány klenby Tvoje svaté! Zde, dvou těch vížek štíhlých pod ochranou úmluvy archa, milá Hospodinu, od věků slavně, nerozborně stála! Zde Bůh, ve sudbách svojich nevystihlý, uložil vlídně v posvěceném krovu, kvetoucí věčně holi Aronovu, zástavu spásy, z bědy vykoupení! V Tvých klenbách šerých vždy se zelenala naděje haluz, – míru holubice Tvou římsu šedou vždycky oblétala... Tvých zvonů srdce nikdy nezavzdychlo, vždy tlukouc klidným, odměřeným tepem; při jejich zvuku zmlkalo a tichlo, jak v přísný povel šelem krotitele, co v reji vášní šíleném a slepém hruď země této bědné, osiřelé, divokým spárem sápalo a rylo... Když chvíle hrůzy nad krajem se tměly a k smrti teskno v chorých Čechách bylo – Tys jediný byl v nouzi vrchovaté, jehožto věže, zbožně k nebi vzpjaté, v modlitbě vroucí nikdy nezemdlely... 31
Památce Jana Amose Komenského.
Když exulantů zasmušilé sbory se zvolna braly k českým hranicím, když smutku šerem smrákaly se bory a s mlhou splýval vonný chatek dým: Tu naposledy zvedli k požehnání nešťastné země zbožné pravice, jež třásly se jim v zimné, schřadlé pláni, jak jíním spjaté jívy větvice: I vstala z psanců řady zadumané, postava vážná, plná veleby, se tváří jasnou, jak měsíc když vzplane uprostřed hvězdic chmurném na nebi... To Amos byl... Kněz, vůdce lidu milý, českého ducha rytíř vznešený, on první z prvních, kteří ve svět zchudlý zas vmetli ohně paprsk nadšený. Poznání paprsk!... tajemný v svém kmitu a vědy výheň, tmavou, uhaslou, rozžehli zase v nové doby svitu před světa tváří zmlklou, užaslou. – – 32 On takto jal se bratřím promlouvati, když s pláčem zašli za hranice lem: „Zdvihněte srdce! ustaňte již lkáti a oči vzhůru k nebes výsostem!“ „Nemíním tlumit slovem konejšivým tu bouřnou duchů vašich bystřinu, – ni kolíbat Vás písma veršem snivým v rajského klidu plachou vidinu. Dusiti nechci zvukem slova mělkým ten boží plápol síly nadšení, jenž na vyhnanství právě tak je velkým jak v Staroměstském háral lešení: když v hlavu, v jazyk, v třesoucí sval ruky katova meče ostří mířilo – a biřic sám již bubnů zvýšil tluky, by plakat slyšet v lidu nebylo!“ „Však Vám já pravím: Byť vše hroutilo se, nezhynul ještě spravedlivý Bůh; – nevlažte oko v marných pláčů rose, na srdce ruku, stlumte jeho ruch! On, který řídí veškerenstva běhy, řek’: ,Chvíle tato není poslední, nad vlastí vaší, plnou bolné něhy, se zase slavně jednou rozední:rozední:‘ Byť zlíbilo se nyní v náhlém soudě, na pospas vydat ovce vyštvané – On dá, že z kostí stlelých v cizí hroudě veliký mstitel za vás vystane!...vystane!...“ – – – – – – – – – – – – – – 33 Amosa věštbu – vizte! – naplněnou! Ta zrnka, která s pláčem v odchodu vyhnanci vseli v souvrať zkaboněnou, již všude vzešla v zlatou úrodu! Tak svěže, bujně, rázem že kraj pustý se zazelenal, v nivu švárnou zkvet’, Čech Komenského zlatými sám ústy učiti počal celý širý svět! A hrdé toto pouhé připomnění, toť slíbený jím mstitel nejsladší – to ozlatiž nám trud a pokoření, být šlechetným a – trpět – dostačí! 34
CHMURNÉ DNY.
[35]
Život.
K čemu vzdech, že ten či onen – chybil žití cílem – co v něm zkvetlo, že jen zvonce v dřeni kmene shnilém? Kdo můž’ za to, že ten život, úzký jako máry – někdo sbíral v žití zlato, jiný jenom škváry. 37
Ze sna.
Ze sna se něžně vynořil mně obraz nebožky mé matky, tak, jak mi zbyl ze sladkých chvil, jež patří již jen do pohádky. Jediná ona by rukou svou ty hrany žití uhladila, – jedináť ona vlídně vždy zapomenula, odpustila... 38
Píseň.
Mně není víc už do zpěvu, má duše to již cítí, je tam jak v lukách na podzim, když neroste už kvítí. Když ocún jenom narudlý se žlutou travou kmitá a opozděný bělásek, zamyšlen sem tam lítá. Mé písně již se rozprchly a povadnuly zvolna, zbyla by ta i ona snad a zas by byla bolná. Však v světě širém, širokém, již dosti smutku všade – a hřeší ten, kdo v strunách svých zas bližním svým jej hude. 39
U nás.
Bez nadšení – bez nadšení, jako víno bez kvasu, jak bez perly lůno škeble, jak pohled, jenž nemá jasu. Bez nadšení, bez nadšení, jako moře bez lastury, jako nebe, na němž visí, strhané jen, těžké chmury. Bože velký! vzmach jen jeden, jedno jenom rozechvění, krok jen k předu, třeba přes práh, z něhož více návrat není! 40
Vítr.
Ten vítr hučí venku a běsně burácí – v něm duše jako stéblo se zmítá, potácí. – Zda novou spoustu vnese? – zda obzor očistí? – zda požehnání vduje? – zda kletbou zasvistí? Tou bědnou zemí českou zlá skučí vichřice – zalétá v každou chatku divoká vánice. – – Až retem jejím v humně se pleva oddělí, – dejž Bůh, když jenom přehouš zrn zlatých zbude-li. 41
Otázka.
Proč jsi v ten divný, divný svět nás, Hospodine, stvořil – proč budil Jsi v nás illuse, bys v zápětí je bořil. Proč v žití trud nám’s otevřel Tobia zraky slepé, – je věčně míti přimřeny, nám bývalo by lepé; jak tichounkým těm polypům kvetoucím na dně moře – jež nezří tvého světla jas, však též ne jeho hoře. 42
Vlaštovky.
Pod střechou naší vlaštovky na římse hnízda měly, lítaly plný boží den a bylo jich dům celý. Zmizelo jedno po druhém, jak vypíchal by oči, a prázdným jenom vikýřem se mrazný vítr točí. Tak divně jeho ševely tím nočním tichem znějí, jak chůvy rty, když s pohádkou se k děcku uklánějí. Čas ob čas vyzní v ostrý zvuk ta hudba přidušená a tu pak člověk procitá, mna víčka rozesněná: a jest mu jako děcku v snu, když po andělích práhne, a zatím jenom v suchou dlaň ospalé chůvy sáhne. 43
Bez odpovědi.
„Proč,“ táže se tě srnka, „se nechceš veselit?“ – ví přec, že lovec v patách a chce ji zastřelit. „Proč,“ táže se tě rybka, „tak těžce přemýšlíš?“ – ví přec, že okoun dravý křižuje hlubní tiš. „Proč,“ táže se tě skřivan, „tys tak zasmušen?“ – ví přec, že v poli žití jen hořký kvete rmen. 44
Při čtení V. knihy Mojžíšovy.
Spíše moh’ on zemřít sladce, když zahled’ jen zemi spásy, a nevnořil ret svůj žhavý, v šumný pohár její krásy: než ten, kdo tam plným douškem opájel se v její vnadě, a pak vyhnán v koutku hynul na vyprahlé hluché ladě; – jak pes, který k zemi plazí jazyk suchý, – žízní šílí – jako srna u studánky, kterou honci otrávili. Totě život! Studna prázdná – planý vzdech a marná slova – víc útěchy nečerpal jsem z Pentateuchu Mojžíšova. 45
Jarní píseň.
V každičkém květném pupenci, jak ve oříšku z báje, složeny šaty svatební, dýšící vůní máje; – pod každým stromem s večera v milostné něhy vzlyku, sladinké skladby přehrává sto ptačích hudebníků; i zdá se, že sám dobrý Bůh jim hledí na partesy, když vítr šumný zalehne ve vonnou nivu, v lesy. A kývá hlavou Hospodin – jak sladké zvuky znějí – a slova plná dobroty se na rtu jeho chvějí: „Nesmutněte a nelkejte – ani vyvy, lidé bědní – den zloby mojí nadejde, jen těm, kteří jsou všední!“ 46
Hra.
Nejeden z nás s žitím sedá ku hracímu stolu – divoce ve žhavé vášni – hrajeme tu spolu. Výhra stíhá výhru – ruka, křečovitě spjatá, štěstí k sobě přihrabuje, jako kupy zlata. Zděšen soudruh ode hry již varuje nás, pádí – když tu v jednu kartu ještě odvážně se vsadí. – K výhře již se vztahuje zas chtivě ruka bledá: štěstí pes, jenž ruku líže... karta padne... běda! 47
Českému lidu.
Vždy chtěli tě mít skřivanem vychudlým, oškubaným, jenž z rána v mrazu zpívá si pod keřem šípku planým. Tvůj pohled byl vždy smutný tak, jak postřelené laně – a rád jsi byl, když do houští, skrýt mohl’s horké skráně. A přec ta honba divoká – okříkání a kletí – když to jen pipne nesměle na tvojí suché sněti. 48
RŮZNÉ MOTIVY.
[49]
Se stromu života.
I. I.
 To mládí prchlo jako sen, jež chvatem v noci dusné přelétá hlavou ptáčete, než na haluzi usne. Kol byl jen těžký, sivý mrak a žhavé blyskavice – na zemi hnízdo studené střesené se větvice. A zlaté sny jak vajíčka – po bouřné, pusté vřavě, zdupána nohou bezcitnou a rozházena v trávě. II. II.
 Jak z živého lípy kmene, z něhož rolník úl si strojí, tak se z nitra dumy teskné – jako včely rojí – rojí. 51 Bzučí jedna, bzučí druhá, neunavně, dotěravě, až to hučí, šumí, víří v bolavé té, pusté hlavě. Marně ruka odhání je ode žhavé, zvlhlé skráni – je to jako v báji dětské trpaslíka namáhání. Sotva jednu nabod’ statně na kordisko špendlíkové – již tu z oulu tisíc jiných žahadlem se břitkým klove. 52
Rari nantes. (Krajanům v uzavřeném území věnováno.)
Ó vyhostěnci drahé české hrudy, již na palubě vratké lodice se zmítáte, ty nekonečné trudy vyhnanství v srdci bolně tajíce... Vám bez kompasu v oblast cizích světů mrazivý vichr duje na cestu a nebe nedbá vzdechů, které s retů Vám teskně vanou v plachet šelestu. Ó plavci řídcí! – o samotě zbylí v povrchu rmutné, mlžné hladiny, když kolem vše a vše již pohltily hučící vlny kalné hlubiny: ty vlny, které když vše olízaly, jak šelmy dravé drsným jazykem, se přesyceny nyní nazpět valí divokých proudů ryčným přesmykem. Ó plavci prostí! V Genezaret českém vy apoštolští duší rybáři! Dnes kol vás bouře divým šlehá bleskem Vám rmutnou pěnu vrhá do tváří. 53 K nebi se vzpíná ruka úzkostlivá a rtové v prosbě žhavé ševelí: „Smiluj se, Pane, neb se připozdívá a sestupit rač v člun jich setmělý.“ Ó sestoupí On!... Vyslyší Vás v hoři, netraťte naděj – vzhůru srdce jen! Vy v cizáckém tom, nehostinném moři, jste snili jenom krátký, těžký sen... Však přijde čas i pro Vás, plémě chudé, že bezdno čiré bědy, křivdy, vin, jak faraonů kdysi moře rudé, vysuší dechem horkým Hospodin! 54
Život.
Za noci vlahé, v dusném vůně dechu, za svistu travin – v kvítek šepotu, snesla se muška ve bzučivém spěchu, v zahrady staré sladkou samotu. Jasmínu haluz číši opojivou, šumící medem bájí východu, jí přihla k ústům – a v hlavinku snivou dum tisícerých sladkou lahodu, viola noční chudá, zakrsalá, jí retem vlídným měkce šepotala. „Jak luzný svět! Jak blaho tu a milo, v čarovné něhy šerém soumraku, tu Bohu by se samu zalíbilo, on sám by s výšin mračných oblaků, sem uchýlil se v klid a zapomnění, v modravých zvonků měkké objetí, jež chvíli aspoň zabudit by daly mu tvůrčí dumy věčné napjetí – a ve prchavé pohádkové snění o lidském štěstí by jej skolébaly!“... 55 Tak muška děla – a již táhlý sten ji zhřížil hebce v sladký smrti sen... *** Za noci zimní – v bouře sněžném vání, v meluzin vzlyku, vichřic hovoru, zmatené piskle vrabčí z nenadání v umrlčí vletlo komoru. O máry křídla jeho zavadila, jak o lem shnilé loďky Charona a chladné hnízdo v temnotách mu svila, rubáše bílá, stlelá záclona. Hromnice žluté, světlo blíkající, děsilo plachou ptačí zřítelnici. „Jak pustý svět! Jak příšerno a děsno, jak chví se dech a srdce kormoutí, zde samu tvůrci úzkostno a teskno by bylo v smrti mlčném zákoutí. Zde zželelo by poznovu se jemu, že to, co stvořil k svému obrazu, tak stále chví se na propasti lemu – v objetí nouze, smrti, úrazu, zde odsoudil by malicherný, bědný ten svět svůj sám Jehova nedohledný.“ Tak pískle vzdychlo – a již v noční hluši vydechlo snivou, zádumčivou duši... Jak šťastná muška! V posmrtné ji kraje provází jas a štěstí života, jak pískle bědno ze života báje, mu zbyl jen žalm a smrti klopota!... 56 Však šťastnější přec i to pískle chudé, jež s bolem v nitru v prázdno zapadá, než srdce lidské, v jehož struně hude jen němá, mrazná žití záhada... a neunavně, spoustou tuch a snění je hlodá, jak červ chorou kmene dření. 57
Na židovském hřbitově.
Na hřbitov šel jsem, tam kde spočívají setlené kosti judských pokolení, kde stuhlé prsty k nebi pozvedají rabínské dlaně, mrtvém ve kameni, kam ruka vnuček pozdních s duší snivou oblázek vkládá v upomínku tklivou, kde bezu haluz bují květu vnadou nad sarkofágů obemšenou řadou: kde růží není, kde zimavě zkvétá jen laštovičník z mrtvé hrudi ghetta, kde pták i stichá v sladkém šveholení, jak tušil by, že místa proň tu není... Bloudil jsem dlouho vonných bezin snítkou a stanul posléz pod sesutou zídkou, kde v hlíně vlhké, ustlán v shnilou slámu uprostřed trosek starých lavic chrámu, žok plný knih a písem divných tvarů se válel v černém, strouchnivělém cáru. Jej rozpoutaná vlna Vltavina ze synagogy vyvrhnula klína a vynesla na jasné světlo denní – setlelý odkaz mrtvých pokolení. Co myšlének, snů, tužeb tisícerých se obráží tu na blanách těch šerých! 58 Od Pentateuchu, jehož přísná slova, Bůh v písmena sám vdechl mramorová, od hlubé skepse Šalamouna krále, od písně písní, která v bacchanále tuch lásky sladkých mřela v dívčí vnadě, až k Josuově šumné iliadě; od přehluboké Jeremia dumy, jež jako vítr zlatou harfou šumí, až k Bileamu, s nímž na stepním hloží oslátka vzkřekem promluvil ret boží... Hrobníci přišli s rýči, lopatami, a zahrabali žok do černé jámy, pod bezu kmen, jenž ve odkvetu planém čněl tu jak smokva suchá nad Jordánem. Co toto vše! Dál v odměřeném sledu koleso žití kráčí bez ohledu přes moudrost rabbí, dějiny a báje. Co jemu Mojžíš? Starých písem taje? Toť pavučiny, jež v spletité směsi na loukoť jeho třaslavě se věsí! Svět kolem líhne bez ustání, rodí snah, tužeb tisíc – v myšlénkovém žáru, jak jepice se chvějí ve oparu, jak vlnek roj za tmavou duchů lodí a sotva vzešly, končí žití chudé. – Zas dějem jednou v lidstva knize bude, co minulý den v plaché chvíli splodil – a věcí času, by zas rmutem zbrodil, ty svěží, nově načrtané blány, jak písem knihy, jež tu zakopány... 59
Mrtvá ruka.
Strání, dolem, nivou, plání, v třepetavém slunce jasu těžkou hlavu k zemi sklání jedno moře zlatých klasů. Průlinami stebel kmitá v jednom dusném, vonném mraku sžaté trávy zeleň sytá – až přechází všecko v zraku; vlčí mák se rdí a třpytí jetelištěm ve šarlatě, za ním žlutým okem svítí bledý, chudý kvítek natě. Dobrý Bůh zas jednou sklání tvář svou starou, vlídnou, milou, s blahým dechem požehnání v župu jihu zasmušilou. Otvírat chce ruku svoji pro každého živočicha, – ať se muškou v trávě rojí, ať v chaloupce nízké vzdychá. – – – – – – – – – – – 60 Žel, že dlaň ta všehomíra vysoko je ve oblaku, tak, že chuďas k ní tam zírá, jak jen svítí v zlatém mraku. Jiná, mrtvá je to ruka, jež tu na něm těžce leží – co potom, že bída ťuká na petlici každých dveří. Ze zámku je k nebi blíže, i ta dlaně nebes vládce, k balkonu se sklání níže, než k malinké, selské chatce. 61
Českou vískou.
Den se chýlí ku západu – pluh dobrázdil černou líhu, nad souvratí v mrazném chladu, špačků hejno táhne k jihu. Na tarase do kamení, lasice se jak stín ztrácí, polní myš už v polosnění zvolna v svůj se brloh vrací. Po strništi jinovatka krajkou vroubí stébla žlutá, kouřem voní selská chatka, při ní dřímá vrba dutá. Jak ve snu přes pustá lada noha má se šine zvolna, na pažit se rosa vkrádá a do oka slza bolná. Líto mi tětě, nevolníku, bezcitné té polní hrudy – když myslím – o mučenníku! – na tvou bídu, na tvé trudy. 62 Jak ten těžký kříž svůj vláčíš bez oddechu, bez ustání, jak chléb černý slzou smáčíš, s večera i za svítání. Jak tě stejný osud hněte – tebe i tvou tesknou krávu a jak oba pracujete, jenom za tu bídnou stravu. A když spánek v noční tiši svírati chce tvoje skráně, tu se ještě s hořkou číší sklání k tobě anděl Páně. Jest to dumné přemítání, o zítřejšek starost bledá, jež se k tvému lůžku sklání a volně ti spáti nedá. Když pak vstáváš zpola snící, zas do bídy, do soužení, s tělem schřadlým, v mrazném chvění se smutnou tou, věrnou lící: Tu v tvé duši osiřelé klíčí skromně, v těžké chmuře, jediné jen přání vřelé: by nebylo ještě hůře! 63
Kříž v poli.
Na úhoru kamenitém, kde se cesta s cestou sbíhá, z plechu deštěm rezavého Kristus k nebi ruce zdvíhá. Polní kříž to obyčejný, jak jich najdeš v kraji více, a jak jich už opěvalo zvučných veršů na tisíce. Kolem v polích zbědovaný lid se shýbá, v brázdu, v líhu, jak v plantážích tabákových smahlý, černý otrok jihu. Bičů šleh a klení pusté nesviští sic kolem skrání, ale bídy přízrak je to, jež je k práci popohání. Když se vidmo její bledé kol chuďasa plíží, míhá, tu on kalné oko svoje k plechovému kříži zdvihá. 64 A hned se mu čelo jasní a rumění bledá líce – neb ten, jenž tam v dřevě visí, trpěl než on ještě více. „Neumřel jsem proto jenom,“ Kristus jemu šepce v tichu, „abych – bědný ubožáku – duši tvou jen zbavil hříchu.“ „Ale také proto mrtvé rámě mé na kříži pnělo, abych objal spásou svojí i to tvoje chudé tělo.“ „Nesesinal ret můj darmo, jenž vám hlásal, že jste bratří, že to, co dal Otec dobrý všem vám stejně – stejně patří.“ „Již tě blízka říše moje, o níž snil jsi od počátku, ustaň již, o nebožáku, slzou rosit bědnou chatku.“ „Již se s nebes k zemi sklání říš ta, plna blaha, krásy – doufej jen, a víra tvoje již na zemi tebe spasí...“ * Dál se vlní lidem smáhlým v slunném jasu černá líha a v úhoru kamenitém Kristus k nebi ruce zdvíhá. 65
Ke dni 14. února při nalezení meče v pilíři mostu Karlova.
Bruncvíka meč prý nalezen! – a v Čechách jásot jeden – teď růží vzplane bědný kraj a poušť vykvete v éden! Ó! chyba lávky! – Nezvěnčí meč stolistka, ni thea – tu starožitnost rezavou uloží do musea! „Všem hlavu dolů!“ bude chtít meč hlásat heslem ryčným, – však páni v čas jej opatří nápisem dvojjazyčným. 66
Romance o bledském zvonečku.
Tam na zelené vlně ve Bledu plném krás tichounce, tajůplně to šumí v každý čas. Tam sladkých, snivých zvuků se tisíc ozývá, že srdce tichne v tluku a hlava umdlívá. V té sklené, bájné pláni vše láká ku zpěvu a k nejžhavějších přání sladkému projevu. Tam skrze stromy, sítí, kostelík Marie, svou bílou vížkou svítí, jak vodní lilije. Před vlídnou, smavou tváří nebeské matičky, zavěšen v presbytáři je zvonec maličký. 67 Ta hudba jeho snivá od rána zní až v noc, neb v srdci jeho skrývá se kouzla čaromoc. Kdo za zvonec jen táhne, čím prsa vlní se a po čemkoli prahne, to jistě splní se: Tak jako když kdo stihá, let hvězdy oblakem a přání jakés mihá se jemu před zrakem. – – Sem v Savice kraj snící zbloudil kdys do Bledu, muž chorých, bledých lící a smutných pohledů... Proč je tak zasmušilý ten mladý cizinec? Proč hlavu k prsoum chýlí a k zemi chorou plec? A odpovědí z tůně to znělo modravé: hlava mu těžce stůně, má srdce bolavé. Ke zvonci tichých přání, před zlatým oltářem, on z dálných spěchal strání, jak rytíř v svatou zem: 68 by stříbrný zvuk jeho vlil těchu v duši již, že konec hoře jeho a sňatý bolu kříž. Ve touze žhavé řítil se k zvonci v klekadlu, však – jak jen provaz chytil, tu srdce upadlo... Když zazvučelo bolem, svou strunou kovovou, obešla hrůza kolem, tou hluší chrámovou. * Ó, muži teskných hledů, – utiš se – zvonku hlas, jenž nezvučel ti v BleduBledu, ti zavzní jinde zas... Až kol tvých mrtvých skrání v hrana se rozvlní –– pak i tvé bledské přání se jistě vyplní... 69
Rulík. VĚNOVÁNO JAROSLAVU VRCHLICKÉMU v upomínku výletu na Helfenburk r. 1886.
Od zasněžených Helfenburka strání mi v okno vítr burácí, opírám čelo zamyšlené dlaní a ruka druhá převrací při lampy kmitu, kamen tichém vzlyku, list po listu ve starém zápisníku... Tu se knížečky s hrstkou bledých květů jak s křídel duchů vypadla přede mne na stůl v zádumčivém letu květinka uschlá, uvadlá, květ rulíkový, kdys tak rudožhavý – teď jako úhel uhaslý a tmavý. I vzpomínám na vonné, čárné, svěží to slunné letní odpůldne – kdy k rozvalinám helfenburkských věží jsme po mýtině neschůdné stoupali v bor, kde vůní pryskyřice nám vějíř smrků horké chladil líce. 70 Jak přissával se nenasytným lokem ret k smavé číši Šumavy, z níž proudil v duši jarobujným tokem vzduch, blankyt, vůně doubravy, kde vše se chvělo, bzučelo a pělo – a vše nám smíchem zjasňovalo čelo. – Vráceni sobě krátkou aspoň chvíli a odpřaženi žernovu, jejž bez reptání, teskní, zasmušilí den za dnem táhnem poznovu, by vymláceno – ač se pot nám slévá – to zrno, z něhož zbývá pro nás – pleva: my bloudili jsme Helfenburka valy a necítíce znavení, jsme ve borůvkách po pás zapadali do zvětralého kamení – ve suché listí kde v šelestu plachém před námi zmije uprchaly strachem. – Tu na zápraží palácových síní – kde v římse stropu sřícené jen beziny se plazí, ostružiní a netykavky skleněné – jsme zřeli rulík, k rozpukané stěně jak chýlí se tu smutně, zamyšleně. Ve třásních květů klonily se k zemi šťavnaté jeho větvice, zalité jahod zralých bobulemi jak dravá prsa vlčice – 71 po květu rudém ruka maně sáhla a hlavu k zemi dusná bolest táhla: Svět pro nás má zrak belladony snící, jejížto krůpěj zářivá i nejzimnější, mrtvou zřítelnici – čarovným ohněm rozhřívá – pohlíží na nás něhou žhavých hledů a v srdci zraje rudá třešně jedu. 72
Poesie.
Pohádku jsem jednou slyšel o malinké, křepké slípce, jež se čile popelila v písku, prachu smetiště. Zabili ji, zpřevraceli útroby a nalezli tam zrnka zlatá, žhavá, rudá a zářící démanty. O křtinách pak slípku snědli, vínem při tom zapíjeli, maso její trochu tuhé, zavařené s nudlemi. Zlato dali do peřinky, diamanty matce v uši a smáli se dobré slípce, až se chvěly bránice. Jak v dětinské této báji, již jsem vám teď vypravoval, tak to v světě s poesií, slípkou dobrou dopadá... 73 Klovej dál jen, slípko dobrá, na smetišti žití – snášej – zlatá vejce,– zobej v písku – bleskné, třpytné brillanty! Společnost tvé maso tuhé s nudlemi své prósy žití stráví přec – jen když si při tom vyfintí a vyzdobí: – Scvrklou, svadlou, všední líci – horečnatou, zimomřivou – a své děcko naduřelé, – které zove pokrokem. – 74
Zámeckou alejí.
Již zase bloudím alejí tou tmavou, modravých dubin zákmitem, jež jako ze sna šumí nade hlavou a voní rosným pažitem. Přede mnou houby v kropenatém šatě, jak nalíčené frejířky, ta v hedbávu, ta v kmentu, ve šarlatě, koketní strou si vějířky. A kol nich brouci s krovkou blyskotavou a kovooké jepice, hle! zpilé již se potácejí travou, jed plným douškem ssajíce. Malosvět celý – pravda nepokrytá hluboká pravda života – – – Jest vášeň jiná – co tu broučkem zmítá, než ta, co námi kolotá? Je touha jiná, jež tu mouše zlaté na slunci křídla rozpíná a burácí snad v duši naší vzňaté lesklejší, krasší vidina? Jak brouk, jenž ssaje vůni opojivou, za doušek jeden, byť i život stál, za chvíli jednu, chvíli něhy snivou, z nás každý mnohdy vše by, vše by dal... 75
Před ústředním tržištěm. (Motiv z Paříže.)
U hal to bylo – v srpnu za poledne, tísnícím davem zamyšlen jsem šel, kde v klikatině štítů nedohledné Eustacha kostel dumavě se tměl. Od chrámu dveří suknem ověšených zanášel vítr kněžské chorály; ve zvucích varhan z teskna přidušených pak muži tmaví na vůz vkládali mrtvolu v rakvi, neznámou mi, cizí; – ji sledoval jsem rozteskněným zrakem, jak chodců všedních nepropustným mrakem, lhostejně městem ztrácí se a mizí. Krok můj se šinul dále po ulici v odpadcích krevett, fazulí, jež Paříž, jako písma hodovníci, útrpně smetá s pyšných tabulí mizerným drobtem v lůno lazarovo. Tu na chodníku vlhkém okraji jsem zavadil o zdechlé tělo psovo a zřel, jak v káru černou smetají 76 nebohé zvíře, neznámé mi, cizí. – Je sledoval jsem rozteskněným zrakem, jak chodců všedních nepropustným mrakem lhostejně městem ztrácí se a mizí... Mé srdce bylo jako pod příkrovy a chvěl se ret – jen opáčivě hles’ ozvukem dumné skepse básníkovy: Kam člověk šel a kam jde pes? 77
Kristovy zraky.
Nebeské ty velké oko, v němžto taje pravdy věčné jak v hlubinách moře tonou, nezbádané, nekonečné! Oko, v němžto slzy krůpěj na unylé chví se řase, jak rosa, když na chudobce v ranní mlze kolíbá se! Pod přimčeným víčkem jiskra vlhkým žárem v brvě kmitá, jak v kostele před oltářem věčná lampa temnem svítá. Přistřeno Jsi křídlem smutku, bezedného hoře stínem, jak závojem tkaným z mlhy, jež se šeřil ráje klínem, když tam se rtů Hospodina strašlivá se kletba schvěla a ztracené štěstí lidské porubal meč archanděla. 78 Zraku smutný! v tobě skryto všecko hoře neskonalé, co ho v světě od počátku bylo již a bude dále, všecka bída člověčenstva, všecky jeho stesky, žaly, všecko břímě, které nesli ti, kteří se žitím brali... 79
Karlu Sladkovskému v den jeho pohřbu.
Kdys jaro vzplálo – čarovábný máj pln usměvavé lahody; v paprscích jeho hřál se český kraj a zlatá báje svobody, jak vidmo čarné vzduchem plynula. Letnice první zem ta spanilá slavila v luzné vesny nádheře; po dlouhé pouti teskným mořem běd poprvé v dravém šumném proudu let nebohé líce náhle zjasnila – kolem ní celý širý slávský svět dlel na kolenou; – v sladké důvěře k ní roztouženě zvlhlé zraky pjal. V té chvíli božstvo dobré seslalo ohnivé s oblak dary jazyka, nadšení svaté proudem tryskalo ze hrudí mužných jako z lůna skal; vítězný prapor na nebesích vzplál a Šavel v Pavla měněn ve mžiku. 80 Též Tebe, Karle, v jasu oněch chvil oslnil hvězdic zázračný ten kříž, jenž písmem žárným k Tobě hlaholil: V znamení tomto jistě zvítězíš! Tvůj apoštolský rozzvučel se ret a hřímal ve sluch bouří Sinaje, na zvuk Tvých slov – ten holubičí kmet nad rádlem stanul náhle zamyšlen a přestal housti píseň šalmaje: nejkrasšíť jeho o svobodě sen, stál před ním v žití bědném vyplněn! Ikara letem k obloze jsi spěl, bys odtud paprsk – třeba jediný – snes’ v zimná lada české otčiny, a jasem duhy bratry obestřel! A sám jsi za to v zimném chladu mřel, Tvá křídla sprahla v žárném úpalu, když pjal’s je k letu smělým rozmachem, žaláře stíny – pouto otrocké – ve chmurných vidin bludném návalu lámaly síly Tvoje prorocké a ducha vedly nad propasti lem. Však nezdolaly – nezrubaly jej... Úsvitem slunným den zas májový rozbřesk’ se opět žírným krajem Čech a všude zněl jen bujný ples a rej. Sníh zjihnul rázem – pukly okovy a mužná prsa volný vlnil dech. 81 Co křehlo v mrazném chladu žalářů, to procítalo k žití v zápětí, a z rozvalených zase oltářů stoupaly k nebi dýmy obětí. Tys v čele kráčel vavřín na skráni, Tys Vltavskou nám světil budovu; Tys tamo chudé chýšky u krovu v Husince dálném snivém ústraní národu slovem hromným připomněl, jak v šeru dějin rád za volnost mřel a jak má dále za svobodu mřít! Ty střehl jsi nám rukou ochrannou království toho klenot zářící – korunu svatou – málem urvanou svatému země této dědici! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Teď sladce dřímáš, tichý, klidný sen a lid, jenž pro Tě věčně zasmušen, nad rovem hořce lkáti neslyšíš! A dobře tak!... I píseň má se stiš, by nářek ten a srdcelomný kvil od víček sen Ti sladký neplašil, jejž trpký život nemoh’ Tobě přát! 82 OBSAH.
Ballady a legendy. Sursum corda! (Svatovítská pohádka)5 Pokání sv. Vojtěcha (Legenda)14 Salvatorská ballada21 Dva průvody25 Týnskému chrámu30 Památce Jana Amose Komenského32
Chmurné dny. Život37 Ze sna38 Píseň39 U nás40 Vítr41 Otázka42 Vlaštovky43 Bez odpovědi44 Při čtení V. knihy Mojžíšovy39 U nás40 Vítr41 Otázka42 Vlaštovky43 Bez odpovědi44 Při čtení V. knihy Mojžíšovy45 Jarní píseň46 Hra47 Českému lidu48 [83] Různé motivy. Se stromu života51 Rari nantes53 Život55 Na židovském hřbitově58 Mrtvá ruka60 Českou vískou62 Kříž v poli64 Ke dni 14. února při nalezení meče v pilíři mostu Karlova66 Romance o bledském zvonečku67 Rulík70 Poesie73 Zámeckou alejí75 Před ústředním tržištěm (Motiv z Paříže)76 Kristovy zraky78 Karlu Sladkovskému v den jeho pohřbu80
E: dp + sf; 2002 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 84