Českou vískou.

Českou vískou.
Den se chýlí ku západu – pluh dobrázdil černou líhu, nad souvratí v mrazném chladu, špačků hejno táhne k jihu. Na tarase do kamení, lasice se jak stín ztrácí, polní myš už v polosnění zvolna v svůj se brloh vrací. Po strništi jinovatka krajkou vroubí stébla žlutá, kouřem voní selská chatka, při ní dřímá vrba dutá. Jak ve snu přes pustá lada noha má se šine zvolna, na pažit se rosa vkrádá a do oka slza bolná. Líto mi tětě, nevolníku, bezcitné té polní hrudy – když myslím – o mučenníku! – na tvou bídu, na tvé trudy. 62 Jak ten těžký kříž svůj vláčíš bez oddechu, bez ustání, jak chléb černý slzou smáčíš, s večera i za svítání. Jak tě stejný osud hněte – tebe i tvou tesknou krávu a jak oba pracujete, jenom za tu bídnou stravu. A když spánek v noční tiši svírati chce tvoje skráně, tu se ještě s hořkou číší sklání k tobě anděl Páně. Jest to dumné přemítání, o zítřejšek starost bledá, jež se k tvému lůžku sklání a volně ti spáti nedá. Když pak vstáváš zpola snící, zas do bídy, do soužení, s tělem schřadlým, v mrazném chvění se smutnou tou, věrnou lící: Tu v tvé duši osiřelé klíčí skromně, v těžké chmuře, jediné jen přání vřelé: by nebylo ještě hůře! 63