Salvatorská ballada.

Salvatorská ballada.
U svatého Salvatora v dusné hrobce, v hluché skrýši usedavě – žalostivě naříká to v noční tiši. Kolem vnadou čarotklivou zmládlé jaro usmívá se, od Petřína vůně táhne v snivém luny tmavojase. Dvacáté a první jitro června zase dnes již plane, jaký div, že bolem chví se hlavy tady pochované! Dvanácte jich... kat je přibil s nechutí kdys, žalem, steskem v římsy věže po popravě na náměstí Staroměstském. [21] O půlnoci v červnu svítí od těch dob vždy chrámu koby, roj světlušek modrou září mučenníků lebky zdobí. Zrakům všem však není dáno, by podivný taj ten zřely, jest to jako poklad bájný za mše květné o neděli. Vyvolenci div ten sotva po letech se jednou zjeví, jinak nikdo o hrobovci českých pánů v chrámu neví. Zakopaliť je tu chvatně, bez modlitby, požehnání, skropili je slzou vroucí, v usedavém pláči, lkání. V noci té však berou na se postavy rys dávných tvarů, kost ke kosti pojí se tu, jak v údolí na Senaaru. Pozvolna jdou ku oltáři a ve zbožném zanícení tu na stupních ruce svrásklé spínají zas ku modlení. Modlí se za spásu země, o níž se jim sladce snilo, by bezmezné bídě, hoři jednou v Čechách konec bylo. 22 Varhany v to teskně zvučí, hrají na ně tytéž ruce, které kdysi přihrávaly jim na pochod k divé muce, když se anděl zhouby snášel ve žeravém mečů blesku, na náměstí rudém krví v polnic víru, bubnů třesku... Po chvilce sbor mučenníků zdvíhá se zas od oltáře, a vychází z chrámu šera v trouchnivých říz vetchém cáře. Na náměstí Staroměstské pozvolna se tiše beří, a s povzdechem zapadají veřeje chrámových dveří. Na orloji již již málem kohouti – slyš – jitro pějí, když tam v tichém duchů klusu k radnici se potácejí postavy ty vzdušné, mlžné, jak oblaka bělosivá, jimiž ostrá vížka Týnu v zášeří se přiodívá. Tam pak zas ve dumné snění hříží se ti kmeti bledí a upřeným, shaslým zrakem na orloje rafij hledí. 23 Rafij ta-li zastaví se, slza jim ze zraků tryskne, půjde-li, z nich každý meč svůj kostnatou hned rukou stiskne. Mrazný kámen dlažby rynku, v níž se krev jich dosud chvěje, při tom náhle vzplane, vzhoří, jako kadlub čaroděje. Uzří v něm jak v horoskopu naděje kmit, štěstí, zdaru, že odloučí Bůh již v brzku ryzí kov od hluchých škvárů. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přelud pouhý – rafij vždycky stojí jako uhranutá, v Salvatora hloub se ztrácí smutkem hrobu ovanuta četa pánů českých – – Bože! v zoufalém ji siliž hoři – a nám novou sladší báji k útěše zas aspoň stvoři! 24