Týnskému chrámu.

Otakar Mokrý

Týnskému chrámu.
Ty chráme Týnský s věží štíhlých zdobou, jak hledíš vážně z domů lomenice, jež vyrostly nad chmurnou Tvojí kobou jak nad mohylou v hvozdu borovice. V Tvých římsách, smělým vykroužených zmachem, jen ptáče tíká v poletnutí plachém, a z portálu Tvých čarotklivé něhy vichřice času bezcitnými šlehy neladné ssutky v hluchou dlažbu smétá, jak listí buků mhavé za jeseni... V tvých klenbách pavouk šedou přízi splétá kol obrazů, jež v truchlém zapomnění tu práchniví a tlejí ode věků, jak v pusté ladě uschlé, plané hloží, ač tak jsou plny půvabu a vděků, jak by je byla nesmrtnými rysy na plátno vdechla v šťastné chvíli, kdysi v zášeří věků sama ruka boží! Tak zimno tu, že v líce chodce vanou zapadlých věků dechy ledovaté a noha jako řadem popelnicí tu smutně kolem oltářů se šine... 30 A přece slavným, velebným Jsi, Týne! a požehnány klenby Tvoje svaté! Zde, dvou těch vížek štíhlých pod ochranou úmluvy archa, milá Hospodinu, od věků slavně, nerozborně stála! Zde Bůh, ve sudbách svojich nevystihlý, uložil vlídně v posvěceném krovu, kvetoucí věčně holi Aronovu, zástavu spásy, z bědy vykoupení! V Tvých klenbách šerých vždy se zelenala naděje haluz, – míru holubice Tvou římsu šedou vždycky oblétala... Tvých zvonů srdce nikdy nezavzdychlo, vždy tlukouc klidným, odměřeným tepem; při jejich zvuku zmlkalo a tichlo, jak v přísný povel šelem krotitele, co v reji vášní šíleném a slepém hruď země této bědné, osiřelé, divokým spárem sápalo a rylo... Když chvíle hrůzy nad krajem se tměly a k smrti teskno v chorých Čechách bylo – Tys jediný byl v nouzi vrchovaté, jehožto věže, zbožně k nebi vzpjaté, v modlitbě vroucí nikdy nezemdlely... 31

Básně v knize Jasem a šerem: