Týnskému chrámu.
Ty chráme Týnský s věží štíhlých zdobou,
jak hledíš vážně z domů lomenice,
jež vyrostly nad chmurnou Tvojí kobou
jak nad mohylou v hvozdu borovice.
V Tvých římsách, smělým vykroužených zmachem,
jen ptáče tíká v poletnutí plachém,
a z portálu Tvých čarotklivé něhy
vichřice času bezcitnými šlehy
neladné ssutky v hluchou dlažbu smétá,
jak listí buků mhavé za jeseni...
V tvých klenbách pavouk šedou přízi splétá
kol obrazů, jež v truchlém zapomnění
tu práchniví a tlejí ode věků,
jak v pusté ladě uschlé, plané hloží,
ač tak jsou plny půvabu a vděků,
jak by je byla nesmrtnými rysy
na plátno vdechla v šťastné chvíli, kdysi
v zášeří věků sama ruka boží!
Tak zimno tu, že v líce chodce vanou
zapadlých věků dechy ledovaté
a noha jako řadem popelnicí
tu smutně kolem oltářů se šine...
30
A přece slavným, velebným Jsi, Týne!
a požehnány klenby Tvoje svaté!
Zde, dvou těch vížek štíhlých pod ochranou
úmluvy archa, milá Hospodinu,
od věků slavně, nerozborně stála!
Zde Bůh, ve sudbách svojich nevystihlý,
uložil vlídně v posvěceném krovu,
kvetoucí věčně holi Aronovu,
zástavu spásy, z bědy vykoupení!
V Tvých klenbách šerých vždy se zelenala
naděje haluz, – míru holubice
Tvou římsu šedou vždycky oblétala...
Tvých zvonů srdce nikdy nezavzdychlo,
vždy tlukouc klidným, odměřeným tepem;
při jejich zvuku zmlkalo a tichlo,
jak v přísný povel šelem krotitele,
co v reji vášní šíleném a slepém
hruď země této bědné, osiřelé,
divokým spárem sápalo a rylo...
Když chvíle hrůzy nad krajem se tměly
a k smrti teskno v chorých Čechách bylo –
Tys jediný byl v nouzi vrchovaté,
jehožto věže, zbožně k nebi vzpjaté,
v modlitbě vroucí nikdy nezemdlely...
31