Kristovy zraky.

Otakar Mokrý

Kristovy zraky.
Nebeské ty velké oko, v němžto taje pravdy věčné jak v hlubinách moře tonou, nezbádané, nekonečné! Oko, v němžto slzy krůpěj na unylé chví se řase, jak rosa, když na chudobce v ranní mlze kolíbá se! Pod přimčeným víčkem jiskra vlhkým žárem v brvě kmitá, jak v kostele před oltářem věčná lampa temnem svítá. Přistřeno Jsi křídlem smutku, bezedného hoře stínem, jak závojem tkaným z mlhy, jež se šeřil ráje klínem, když tam se rtů Hospodina strašlivá se kletba schvěla a ztracené štěstí lidské porubal meč archanděla. 78 Zraku smutný! v tobě skryto všecko hoře neskonalé, co ho v světě od počátku bylo již a bude dále, všecka bída člověčenstva, všecky jeho stesky, žaly, všecko břímě, které nesli ti, kteří se žitím brali... 79