Kristovy zraky.
Nebeské ty velké oko,
v němžto taje pravdy věčné
jak v hlubinách moře tonou,
nezbádané, nekonečné!
Oko, v němžto slzy krůpěj
na unylé chví se řase,
jak rosa, když na chudobce
v ranní mlze kolíbá se!
Pod přimčeným víčkem jiskra
vlhkým žárem v brvě kmitá,
jak v kostele před oltářem
věčná lampa temnem svítá.
Přistřeno Jsi křídlem smutku,
bezedného hoře stínem,
jak závojem tkaným z mlhy,
jež se šeřil ráje klínem,
když tam se rtů Hospodina
strašlivá se kletba schvěla
a ztracené štěstí lidské
porubal meč archanděla.
78
Zraku smutný! v tobě skryto
všecko hoře neskonalé,
co ho v světě od počátku
bylo již a bude dále,
všecka bída člověčenstva,
všecky jeho stesky, žaly,
všecko břímě, které nesli
ti, kteří se žitím brali...
79