Zámeckou alejí.

Zámeckou alejí.
Již zase bloudím alejí tou tmavou, modravých dubin zákmitem, jež jako ze sna šumí nade hlavou a voní rosným pažitem. Přede mnou houby v kropenatém šatě, jak nalíčené frejířky, ta v hedbávu, ta v kmentu, ve šarlatě, koketní strou si vějířky. A kol nich brouci s krovkou blyskotavou a kovooké jepice, hle! zpilé již se potácejí travou, jed plným douškem ssajíce. Malosvět celý – pravda nepokrytá hluboká pravda života – – – Jest vášeň jiná – co tu broučkem zmítá, než ta, co námi kolotá? Je touha jiná, jež tu mouše zlaté na slunci křídla rozpíná a burácí snad v duši naší vzňaté lesklejší, krasší vidina? Jak brouk, jenž ssaje vůni opojivou, za doušek jeden, byť i život stál, za chvíli jednu, chvíli něhy snivou, z nás každý mnohdy vše by, vše by dal... 75