Zámeckou alejí.
Již zase bloudím alejí tou tmavou,
modravých dubin zákmitem,
jež jako ze sna šumí nade hlavou
a voní rosným pažitem.
Přede mnou houby v kropenatém šatě,
jak nalíčené frejířky,
ta v hedbávu, ta v kmentu, ve šarlatě,
koketní strou si vějířky.
A kol nich brouci s krovkou blyskotavou
a kovooké jepice,
hle! zpilé již se potácejí travou,
jed plným douškem ssajíce.
Malosvět celý – pravda nepokrytá
hluboká pravda života – – –
Jest vášeň jiná – co tu broučkem zmítá,
než ta, co námi kolotá?
Je touha jiná, jež tu mouše zlaté
na slunci křídla rozpíná
a burácí snad v duši naší vzňaté
lesklejší, krasší vidina?
Jak brouk, jenž ssaje vůni opojivou,
za doušek jeden, byť i život stál,
za chvíli jednu, chvíli něhy snivou,
z nás každý mnohdy vše by, vše by dal...
75