Pokání sv. Vojtěcha.

Pokání sv. Vojtěcha. Legenda.
Vojtěch Svatý – sluha Páně, – zbožný Krista věrozvěst – zasmušil se, svěsil skráně, – zamyšlen v třesoucí dlaně, uzřev kdys, jak na ručest, lid jeho se vrhá zase v starých bludů peřeji – a v pohanském stápí kvase, víru, lásku, naději. ZřelťZřelť, jak ohně plápolají, vesele zas na hrobích, jak tam k tryznám skočnou hrají, na dudách a na šalmaji, jak zní zevšad ples a smích, jak tam všude obětiny snáší každá chyžice, z koláčů a medoviny na prah smolné hranice. 14 Zsinal Vojtěch – v hněvném hnutí ruku vztáhl k nebesům: s oka jeho v mračné rmutí šlehlo zhoubné zablesknutí, zlověstících světce dum: „Proklata buď tato země, třeba i mne zrodila, kleto budiž její plémě – bodejž smrt je zkosila! Klety buďtežbuďtež, nivy žírné, proklet český luh i lán – ty roviny nedozírné, jak Sodomy pláně sírné, ztrestej mocný nebes Pán! A ty hory ve závoji švarných borů, doubravin, uschněte, jak štít Gelboji, v nějž Jehovy zapad’ stín!“ Sotva že jen biskup svatý hrůzné kletby slovem hles’, – v tesknou oblast české chaty, hned žhavý hled, jedovatý, s oblaků se mračných snes’. – Nedštila a nepohla se olověná obloha, – země chřadla v plné kráse, jako jabloň nebohá. Vyrazil prach z tvrdé škorně Vojtěch v biblí příkladě, k Římu bral se, ač jej svorně, 15 lítostivě, neúmorně, ve přátelském souladě: synové té země bědné, spjatou rukou žebrali, by obměkčil srdce ledné a kletby zlo nedohledné – zažehnal zas do dáli... Když tak bral se ledem, sněhem, divokých Alp stržinou, tu po líci jeho bledém – a po vousu brady šedém, slzy tekly bystřinou; – mrzly a jak drahé perly v červánkovém zardění, věsily se mu na berli, v jíní bílém třepení. Used’ v prahu skalní skrýše a již v měkký spánku klín, klesal zvolna, tichotiše, když tu před ním s nebes výše zamihl se bledý stín – a ve vidin sladkém klamu mrazné luny siná zář, jak v pohádce kreslila mu Václavovu vlídnou tvář. Na bělouši v pyšné kráse postava ta mlhová, v duhovitém tmavojase, pustou strání kreslila se. – – Bílá vločka sněhová, 16 věsila se v uzdu skvící, jak na větev modřínu, když v chaloupky okenice šlehá v noční hodinu. „Zpátky, zpátky hned v tu chvíli! nazpět v zemi milenou! k čemu hled ten zarputilý, když lid tvůj tam pláče, kvílí, že’s ratolest zelenou jemu odnes’ ve prokletí – a v práh rodné chýžice, místo svěží míru sněti vložil kletby větvice! Ó, obměkči srdce zlaté, utiš duši vzrušenou, v níž vždy plály city svaté, jež i v hněvu chvíli zlaté, přece byla vznešenou! Nevztyčíš-li v mysli stmělé odpuštění, míru stan – věř, jak vůdce Israele, nevejdeš též v Kanaan! Nezahledneš zrnka spásy – víry svaté osení, – jež si vlažil slzou řasy, by vzrostlo v květ plný krásy, hodný Tvého nadšení. – Nezemřeš na rodné půdě, nevejdeš ní v Kristův ráj – 17 v nehostinné, zimné hrudě pohřbí tebe cizí kraj! Zvedni, bratře, paže spjaté k lítostivým nebesům, – aby boží oko Svaté, milosrdím blahým jaté, žehnalo kraj plný dum, a zas českým luhem vlála žírné brázdy úroda, zas na ni se usmívala slunce čárná lahoda!“ Procit’ Vojtěch v přítmí sluje; – vidmo luzné zmizelo, běsný vítr dále duje a sněhu se závoj snuje, světci zimné na čelo. Nedbá věštby, spěchá, chvátá apoštolů ku prahu – tam osladí přízeň zlatá svízel, trud i námahu... Prchla léta. – Bral se zpátky městem věčným unaven – Vojtěch svatý a krok vrátký u každičké stavil chatky mírně bědy, hoře sten; – třeba víc však skládal blaho – pusté bídy do klína, nade vše přec tížila ho alpského sna vidina. *** 18 Pravdu děl sen. – Zbůjců davem klesl Vojtěch urubán, tam kde v písku popelavém sivé mlhy sepjat hávem, v dál se šeří Prusů lán. V hrobě stenal věštec svatý: „odpusť, Pane, kletbu zlou – a vylej zas v kraj můj zlatý nekonečnou milost svou!“ „Dejž, bych krok jen jeden všinul, opustiv svůj zimný rov, v kraj, jejž vždy jsem k srdci vinul, třeba by byl se rtů splynul – příval mračných kletby slov! – – – Dej mi vdechnout ještě jednou české chaty vonný dým, dej mi zlíbat líc jí bědnou byť i retem zsinalým!“ Sželelo se Hospodinu věštce vzdechů posledních, vzkřísil jej – a z hrobu klínu tělo jeho v nočním stínu spělo v tmavý, rodný jih. Plížilo se v hrobním hávu, držíc paži sepjatou: zkrvácenou vlastní hlavu, zpupným vrahem uťatou. Tam v kostelík rozvalený v pustém klínu doubravin, jehož plísní kryté stěny 19 jím kdys byly posvěceny – bralo se co plachý stín – – – a na oltář ruce vratké v boží lásky zázraku složily své břímě sladké do tichého soumraku. 20