Kříž v poli.

Kříž v poli.
Na úhoru kamenitém, kde se cesta s cestou sbíhá, z plechu deštěm rezavého Kristus k nebi ruce zdvíhá. Polní kříž to obyčejný, jak jich najdeš v kraji více, a jak jich už opěvalo zvučných veršů na tisíce. Kolem v polích zbědovaný lid se shýbá, v brázdu, v líhu, jak v plantážích tabákových smahlý, černý otrok jihu. Bičů šleh a klení pusté nesviští sic kolem skrání, ale bídy přízrak je to, jež je k práci popohání. Když se vidmo její bledé kol chuďasa plíží, míhá, tu on kalné oko svoje k plechovému kříži zdvihá. 64 A hned se mu čelo jasní a rumění bledá líce – neb ten, jenž tam v dřevě visí, trpěl než on ještě více. „Neumřel jsem proto jenom,“ Kristus jemu šepce v tichu, „abych – bědný ubožáku – duši tvou jen zbavil hříchu.“ „Ale také proto mrtvé rámě mé na kříži pnělo, abych objal spásou svojí i to tvoje chudé tělo.“ „Nesesinal ret můj darmo, jenž vám hlásal, že jste bratří, že to, co dal Otec dobrý všem vám stejně – stejně patří.“ „Již tě blízka říše moje, o níž snil jsi od počátku, ustaň již, o nebožáku, slzou rosit bědnou chatku.“ „Již se s nebes k zemi sklání říš ta, plna blaha, krásy – doufej jen, a víra tvoje již na zemi tebe spasí...“ * Dál se vlní lidem smáhlým v slunném jasu černá líha a v úhoru kamenitém Kristus k nebi ruce zdvíhá. 65