V kostnickém chrámu moře světel hoří;
dnes duchu svatému
se při mši slavné koncil celý koří.
Z řad prostých kněží v záři purpurové,
jak nad koukolem rudé květy máku,
blesk hněvu v pyšném zraku,
ční opati a mistři, biskupové.
Na trónu nejvýš Sigmund sedí v pýše;
s říšskými odznaky
kol velmožové svaté římské říše.
Před nimi na lešení v mešním kroji,
v oděnců středu kněze postať hrdá
jak skála stojí tvrdá,
kdy sama v bouři s vlnami jest v boji.
A v hloubi zraku nadšení blesk reka,
jak hvězda v soumraku,
a v tváři bol a lítost chví se měkká.
Jest po mši již; milánský biskup kráčí
k lešení vzhůru: „Skon ti hlásám brzký,
bludaři kletý, mrzký!
dej kalich církvi z ruky svojí dračí!
Vysvlékni ornát, antikrista druhu,
od sebe církev, bůh
již vrhá tebe, nehodného sluhu.
Dej štolu sem a svatou albu bílou,
již pokálel jsi jedem, hříchy svými;
jak liché páry, dýmy
nevěru zavřem’ tvojí pod mohylou.“
A kleli dál, až Husa odsvětili;
on němý nad nimi
stál jako mrak pln bleskův a pln síly.
Pak čapku s čerty jako harlekýnu
na hlavu dali pravdy mučenníku
a v středu bojovníků
jej na smrt vedli v zbraní hustých stínu. –
Když shasla hranice, tu jiskry troudu
se svatým popelem
hodili vlnám do rýnského proudu.
Však nad místem, kde tryzna vzplála v kouři,
duch Husův nesmrtelný v záři slávy
vzlét’ jako fenix žhavý –
on v srdci lidstva věčně hřmí a bouří.