Od rodných prahů v slunnou Itálii
nadšení hnalo kdys mé kročeje,
v Savonaroly město – v čárnou Florencii
nad Arna šumné, dravé peřeje.
Rajskými dveřmi *) v podvečerní chvíli
jsem vešel v kapli Baptisteria,
opodál s dómu štíhlé Campanily
zvučelo šerem Ave Maria!
Oltářní sochy kladly dlouhé stíny
po mosaiky pestrém kamení,
měsíce paprsk mihotavý, siný
mešního roucha líbal třepení.
Můj krok se bořil v kámen vyvětralý,
náhrobních desek písmo rozrýval,
s ním ptáčat pískot, pozdní, rozespalý,
v ambitech kaple smutně dozníval.
Náhrobků mramor rozjasnil se v bělo,
jak sfingů řada v temné aleji;
tu o sarkofág zavadilo čelo,
na stěně poblíž rajských veřejí.
Nad rakví křížem ruce sepínala
postava chmurná v kněžském ornátě,
se stropu clona baldachýnu vlála,
v ní klíče Petra, tkány v brokátě.
Pallium vlnou bedra ovívalo,
na ruce skvěl se prsten rybáře;
kaménků tisíc barevných si hrálo
na berle z plechu, žluté tiáře.
Brunatné čelo, chmurně rozesněno
pod diadému sponou zářivou,
snad vášní divou bylo skaboněno,
či temnou jenom bronzu olivou?
Ač oko v sloupu – z brvy mračné husté
blesk zloby šlehal hněvný, klikatý
v noc kolem; líce oholené, pusté,
rty k proklínání z tuha sepjaty.
Mně zdálo se, že pod pokrývkou z kovu,
snů černých přízi kněz dál utkává;
mně zdálo se, že v sarkofágu krovu
se týčí vzhůru jeho postava.
Jan papež – – Cossa! **) démon hříchu viny,
božího hněvu děsné rameno,
sen z Pathmu, oděn v Antikrista stíny,
před nímž se chvělo lidstvo zděšeno.
Meč nahý, který v středověké noci
o hlavu lidstva rozbil Hospodin,
že modlu sdělal v kněze pychu moci,
před Baalem klekal podlý země syn!
Že pohřbil ducha vzlet a sílu paží
jak Simson v klínu Delily,
že, slepý hudec, stával na zápraží,
když v zlatých síních bozi hýřili!
Postava hrůzná ku klenbě se pjala
na netopýří, tmavé peruti,
však sotva vzletla, zase upadala,
jak satan sražen s nebe klenutí.
Mně dál se zdálo, do kaple že vchází
stín bledý Mistra z dalné Kostnice,
a zlaté zrní, jiskry kolem hází,
v nichž plála druhdy jeho hranice.
I mněl jsem tehdá, že mi ve sluch bije
divoký jekot vlny Bodmanu,
posvátných žalmů teskná melodie,
rákosí ševel v Rýna limanu.
A zatím jenom podál drkotala,
tiára z plechu větru v záchvatě,
na rakvi klidně ruce křížem pjala
postava chmurná v kněžském ornátě.