Pyšného zámku pansky bledé stěny,
ohnivým zvoncem slezu ověšeny,
v poledním slunci horké čelo kryly
ve clonu listí; – mřely dlouhou chvílí,
jak unavená plesem krasavice,
když v kyprý vějíř žhavé sklání líce.
Fontány v parku těžce oddýchaly
a na ňadrech jim růže usýchaly;
řad akácií vůní vlastních květů,
omámen dřímal v šumu vodometů.
Stál opodál jsem – větev zasmušilá
starého buku tvář mi zaclonila
a horký větřík hrál si mými vlasy.
Stopil jsem oko v blankyt usměvavý,
kde vlnily se nivou zlaté klasy
a bujná réva v listí vrkoč plavý,
jak Oreada halila své vnady;
kde štíhlý doubec jako šuhaj mladý,
rozpínal rámě v snivém roztoužení
a ve pohance s usínavým rojem
křepelky znělo pronikavé pění.
Zřel postavy jsem – čela krytá znojem,
hlubokou vráskou bolu rozbrázděná,
tvář ustaraná, hladová a bledá,
úmornou bědou děsně zohyzděná –
– rabové panští; – obrovské jich údy,
zmáhaly němě těžké práce trudy;
vázaly v snopy zlaté břímě klasů;
líc nehnula se, neohledla v žasu,
když znělo kolem bohopusté klení,
a nad hlavami bič se kmital vzduchem.
Srdce mi v hrudi bouřným tlouklo ruchem
a tváře hněvné zbarvilo mi rdění,
když zubožené zřel jsem pokolení,
to símě vzešlé z půdy posvěcené,
Táborů krví svatou posvěcené,
olbřimů starých – trpasličí plémě!
Ret můj se zachvěl, čelo skabonilo,
bol beze slova rozhostil se ve mně
a v oku slza bohatá se snula. –
O že jsi raděj navždy neusnula,
má země rodná!... Lépe by ti bylo...
Zavanul větřík, větev zasmušilá
starého buku tvář mi odslonila.
Pyšného zámku, stinné, vzdušné síně,
dýchaly chladem. – Z okna nad arkadou,
vyhledla kněžna v záclon baldachýně,
mrak nudy stínil růžovou tvář, mladou.
Zívajíc hledla v panských rabů davy,
ret kyprý skřivil úsměv pohrdavý,
vějířem skryla bílých zoubků řadu
a dál si vála k žhavým lícím chladu.