V zakletém zámku, jizba chmurná, tmavá,
jak hnízdo pusté, kde Popelka lkala,
co zatím rodných sester četa hravá
ve smavé vnadě, v šumném, plesném kolu
číš rozkoše až ke dnu schylovala.
Jak mnohá krůpěj slzy v trpkém bolu
kanula v záhyb řízy její stlelé
a ryla vrásku v bledé její líce;
jak mnohý povzdech v teskném ševelení,
se zachvěl z ňader v kobě osamělé,
kde ve hlavince něžné na tisíce
čarovných vidin vykvétalo v snění
a skládalo se po tichounku, v taji
v dívčího štěstí dojímavou báji.
Popelkou, kletou v utrpení mnohá,
až dosud byla’s krutou sudbou Boha,
ty rodná moje jihočeská země.
Ty švarná kněžko, která v světa děje
zasáhla paží jarobujných vzmachem
a k oblakům až hrdé vznesla témě;
tys jedním tknutím prutu čaroděje,
jak fantom charý v zamihnutí plachém,
v porobu mrzkou, v hanu ponížení,
žalostně klesla, jako mučenice!
Však nezoufej! – už konec utrpení,
princ onen švarný, o němž snila’s v taji,
že vyvolil tě políbením v líce
nevěstou z reje družek lepotvárných,
obklopen šumným sborem druhů švarných,
v tom zadumaném jihočeském kraji,
již na svatební cestu sedlá koně.
Veň doufej jen – již útrapa tvá v skloně,
již opusť lože Popelčino chudé
a očekávej s bouřným srdce tlukem,
až udeří ti odměřeným zvukem
hodina spásy – po boku ti bude!
Slyš, jak již koňů dusot hřímá v dáli
a prach se zdvihá ve oblačném víru,
to on se blíží... v šiku bohatýrů,
již ve Blaníka temné sluji spali;
nespínej víc již paže v bolném snění –
k objetí vztyč je v sladkém roztoužení...