POPELKA.

Otakar Mokrý

POPELKA.
V zakletém zámku, jizba chmurná, tmavá, jak hnízdo pusté, kde Popelka lkala, co zatím rodných sester četa hravá ve smavé vnadě, v šumném, plesném kolu číš rozkoše až ke dnu schylovala. Jak mnohá krůpěj slzy v trpkém bolu kanula v záhyb řízy její stlelé a ryla vrásku v bledé její líce; jak mnohý povzdech v teskném ševelení, se zachvěl z ňader v kobě osamělé, kde ve hlavince něžné na tisíce čarovných vidin vykvétalo v snění a skládalo se po tichounku, v taji v dívčího štěstí dojímavou báji. Popelkou, kletou v utrpení mnohá, až dosud byla’s krutou sudbou Boha, ty rodná moje jihočeská země. Ty švarná kněžko, která v světa děje zasáhla paží jarobujných vzmachem a k oblakům až hrdé vznesla témě; 63 tys jedním tknutím prutu čaroděje, jak fantom charý v zamihnutí plachém, v porobu mrzkou, v hanu ponížení, žalostně klesla, jako mučenice! Však nezoufej! – už konec utrpení, princ onen švarný, o němž snila’s v taji, že vyvolil tě políbením v líce nevěstou z reje družek lepotvárných, obklopen šumným sborem druhů švarných, v tom zadumaném jihočeském kraji, již na svatební cestu sedlá koně. Veň doufej jen – již útrapa tvá v skloně, již opusť lože Popelčino chudé a očekávej s bouřným srdce tlukem, až udeří ti odměřeným zvukem hodina spásy – po boku ti bude! Slyš, jak již koňů dusot hřímá v dáli a prach se zdvihá ve oblačném víru, to on se blíží... v šiku bohatýrů, již ve Blaníka temné sluji spali; nespínej víc již paže v bolném snění – k objetí vztyč je v sladkém roztoužení... 64

Básně v knize Dumy a legendy: