KVĚTNÁ NEDĚLE.

Otakar Mokrý

KVĚTNÁ NEDĚLE.
Zorané pole... Hnědou brázdou svítí žitného zrna símě drobounké, na mezi zlatým penízem se třpytí kvítečko mochny jarní hebounké; pod mladou travkou, mrazem ještě skřehlá, chudobka bledorudě vykvetá a nad šípkem, kam jinovatka vlehla, bělásek první plaše přeletá; v oblacích píseň švitořivou hude skřivánek, synek selské nivy chudé. Nálada teskná ve vzduchu se chvěje, příroda dechem zimným ovátá, nechápe ještě, že na ňadrech hřeje mladinké vesny kyprá poupata; ač míza krouží jarobujným vírem pod korou drsnou, prostou lupení, ni tuchy téměř v kraji mrtvém, sirém, že blízko tak již tvorstva vzkříšení, že v nevystihlém kouzla duhojase, bohaté lůno země otvírá se. 51 Dumavý rolník v tiché chvíli ranní, opustiv chrámu vzdušné prostory, svazeček proutí svírá v hrubé dlani, svazeček z pestrých stužek fábory, jej vlídná ruka kněze posvětila v zázračný zdaru všeho amulet, veň požehnání boží soustředila, jímž plane pupen, usmívá se květ; kočičky ty, svěcené v palem svátku, hojnosti šotka v každou vábí chatku. Nadějí silen v hoři svém i trudu, v zátiší svaté, květné neděle, ukládá rolník svěží proutek v hrudu, do brázdy slzou rosnou skypřelé; k modlitbě zbožně kleká na kolena, v pokoře oko k nebi zdvihaje, by Hospodina ruka otevřená, žehnání, spásu dštila do kraje, by neodvracel zraků Svojich vlídných od robů hrudy nebohých a bídných. Kéž vyslyší Tvé lkání úpěnlivé, jež s vánkem jara tvé rty šelestí, kéž požehná tvé nivě rodné, snivé, již v potu tváři, v slzách, v bolesti vzděláváš v lačném, cizopásném víru povržen jako bědný helóta; 52 kéž sklene duhu blaženého míru na mysl tvou, jež v dumách kolotá; kéž před trůn boží prosby tvojí slova plynou jak oblak dýmu Abelova!

Básně v knize Dumy a legendy: