ŠKEBLE.

Otakar Mokrý

ŠKEBLE.
Ve stínu olší v chmurném vodním klíně tu na dně řeky škeble odpočívá, nad ní se leknín v bludné zátočině kalichem zlatým v slunném jasu zhřívá; kol ticho – jenom lyska v rákosině třaslavým hlasem polehounku kývá a laštovky pod střemchovými keři hladinu zobem švitořivým čeří. Jak teskno ti zde, škeble osiřelá, zde v osamělém leknínovém hrobě, 40 ty všecku dumu v hruď jsi uzavřela, jež tají se tu v siné vodní kobě, a když bol divý – touha burná, vřelá, nejvíce svírá teskná ňádra tobě, tu nadchází tvá sladká chvíle náhle a rodíš perlu – slzu duše zprahlé. Pak rozerve tvé lůno lovec dravý, na břehu v písku ležíš oloupena a zas kol ticho – jenom větřík hravý tajemným šumem z nitra tvého stená a jepice jen jak stín mihotavý znavena skládá tu svá křídla sklená a sní tu luzně o slunci a trávě, na hrudi tvé, jež dokonává právě...