RODNÉMU KRAJI.

Otakar Mokrý

RODNÉMU KRAJI.
Pln touhy žhavé v sladké chvíli snění, vždy v domovinu rychlým spěje letem duch pěvce bouřný – v svatém zanícení tu zemi švarnou sprahlým líbá retem, tu zemi čárnou, jejíž něhy pal v nejkrasší sen jej povždy skolébal, jež políbením svým jej posvětila a písní jeho první kněžkou byla. Zas před zrakem tam mlžné ve dálavě se noří pěvci milostné ty kraje, zas hledí vstříc mu něžně, usměvavě, ty květné luhy, tmavostinné háje; a pomněnkové břehy Otavy tak mnohou luznou báj mu vypráví, jež, pochována v olšin baldachýnu, tu dřímá sladce v šumném jejím klínu. 61 Co perel tu již bleskným třpytem hrálo v tom požehnaném, smavém vlny klíně, co velikých tu myšlének již zrálo, zrozeno v strastech temné ve hlubině; kolikrát rusalka tu povzdychla, když rodné řeky vlna zašplíchla, z těch luh nesouc v kraje tvrdé, cizí, svobody, světla zrnka zlatá, ryzí. Ó jihu český, pastorku ty chudý, popelko bědná, ve dvoraně skvělé zakleta v těžké, nekonečné trudy, sbrocena rmutem na knížecím čele: můj pozdrav přijmi – v hebounkou mne přiviň sladce náruč svou, by ducha tvého bohorovná síla se ve hruď tesknou polibkem tvým vlila. 62