ZIMNÍ DUMA.

Otakar Mokrý

ZIMNÍ DUMA.
Šedivé mlhy podzimku se valí po žlutých luzích; obzor zasmušilý k obrubě lesů níž a níž se chýlí, a slunce tvář si odvrácenou halí; hladiny vodní mrtvé vlny, valné nehybně z rudé rákosiny vzhlíží, jak ze sna oko nemocného kalné, ruch žití zmlká, šedý den se krátí, chocholouš jenom bludný na souvrati hopkuje bílou babíleta mříží a ve posledním purpurovém jasu si zobe zrnko ušlapaných klasů. Prch’ léta přelud, – opadalo snění s posledním chudým kvítkem matky boží, jež slzou žhavou zkvětlo v holé stráni; vrásčitý šípek ve krvavém rdění se zaskvěl ještě na trnitém hloží, pak zalehl mráz v nekonečnou pláni. – Zas nadešly ty chvíle teskné dumy, kdy mysl pěvce, rozechvěna k pláči, křížovou cestou pustých vidin kráčí, jež zevšad v sluch mu žalostivě šumí, kdy srdce chví se v hrudi stenající, jak poslední list holé na větvici. 39 Níž v dlaň se chýlí zamyšlená hlava, a duše teskná horečným zas spěchem prolétá bájnou poesie říši, jak opozděná muška poletavá, jež vzbudivši se měkkým tepla dechem v bzukotu snivém opouští svou skrýši, od rohu k rohu těká světlou síní a v tanci divém teprve se stají, když mrazný chlad zas perutí svou stíní zimavou jizbu i tu hlavu snivou, jež pod troskami zlatých snů a bájí pohřbena hude dál svou píseň tklivou.

Básně v knize Dumy a legendy: