DOMINE, QUO VADIS?
Silnicí starou, po níž legionů
šik bojovný kdys pochodem se brával,
do Říma kráčel v matném slunce sklonu
s večera chodec zadumaný, bledý.
Západu paprsk růžný obehrával
mu líce teskné, kadeř kučeravou,
jež splývala mu k nachýlené šíji
vlnivou řasou, jako cypřiš tmavou,
a zasláněla zasmušilé hledy,
touž rouškou měkkou, kterou v Kalvarii
ve zbožném hnutí sestra Veronika
stírala bědné líce mučenníka.
Byl Spasitel to – v neunavném spěchu
dál kráčel – těžkým křížem přepásaný,
jejž ode věků mlčky, bez oddechu,
na bedrách nese sudbou Otce Boha.
Větérek mořský od pobřežní strany
mu sušil slzu v oka vlhké řase;
v prach bořila se pobodaná noha
a v krvavého slunka růžojase
trnitých ostnů břitké ostří plálo,
jak čarovábný snítek granátový,
74
vzpučevší v zahrad tmavostinném křoví,
jež silnice práh pustý lemovalo.
Tu jako přelud v Capuanské bráně
se protichůdce rysy objevily. – –
Soumrakem šerým z Říma do Campaně
pospíchal Petr; poutník pobloudilý
omráčen bleskem kletby Neronovy,
jež nad křesťanů vznášela se krovy,
jak anděl smrti, kterým v hněvném hnutí
Adonai Bůh mstil símě Israele,
souzené nářku, hoři, zahynutí
ve Faraonů zemi zatvrzelé...
Poděšen bouří, jež se z dáli hnala,
kolísal Petr – církve boží skála.
A prchal z Říma divou bázní jatý,
opouštěl obec věřícího lidu,
to stádce bludné, jež mu pastýř svatý
v ochranu svěřil v nebeském kdys klidu,
vlídnými k němu slovy promlouvaje:
„Pas ovečky mé; byť mé bědné tělo
upjala na kříž zaslepená láje,
ty od nich bdělé neodvracuj čelo,
věz, já že povždy, v radosti i trudu,
nad církví svojí do skonání světa
svou mocnou ruku pevně držet budu,
by nezmohla ji brána pekel kletá!“
75
Tu setkali se... Petr zraky klopil,
do tmava bledá líc se uzarděla,
Mistrovo roucho žhavou slzou skropil
a z kajicných rtů otázka se chvěla:
„Kam, Pane, kráčíš v pozdní tuto chvíli?...“
A Kristus na to k smrti zasmušilý,
s výčitky jemné bolným pozachvěním,
jež sotva bylo v dobré tváři znáti,
obrátil k Petru oko skaboněné
a odpověděl: „S jitřním kuropěním
za spásu církve v strasti opuštěné
jdu poznovu se ukřižovat dáti!“
Zaplakal Petr hořce, usedavě,
a hruď mu rvalo nekonečné hoře,
jak tehda, když ve pustém vrahů davě
poprvé zhřešil v biskupově dvoře,
bojácným retem Krista zapíraje.
Spasitel zmizel – ve růžovém mraku
se jako anděl vznesl do oblaku.
Skroušeně Petr z poklesku se kaje,
v Řím navrátil se – druhý den již pnělo
v pahorku pustém, v městských valů stínu
na dřevě kříže bědné jeho tělo...
– – – – – – – – – – – –
Tak smířil Petr těžkou svoji vinu.
76