Z MOŘE.

Otakar Mokrý

Z MOŘE.
Můj krok se noří v písku závěj sypkou po břehu siné, nekonečné pláně; jak zpěvy chůvy děcka nad kolíbkou tu šumí vánky, sladce, něhyplně a vlahým dechem ovívají skráně; lodiček roj na tmavomodré vlně 45 rysuje vesly stříbropěnnou rýhu, v níž racek bludný křídlo stápí v mihu a dál se béře v bystroletém spěchu. – V opojném šumu, v sladkém vůně dechu, v paprsků víru, barev duhojasu tu duše trne skolébána v žasu. Zhřížil jsem oko do čarovné hloubi, v tu náplň barev peřestých a hravých, v níž záře slunce s blankytem se snoubí, v prsténců vodních operleném kloktu. – Když, za šplíchotu vlnek usměvavých, vynesla tůně z měkkých svojich loktů směs lesklých lastur, medus, hvězdic četu, jež ustrašena, v paprskovém vznětu se v kámen vlhký hbitě přissávala ramenem slizkým marném ve úsilí: tu z nitra sny se teskné vynořily a bolesť divná duši moji jala. Jak medusa z vln mořských vyvržená přílivem náhlým na kamení zprahlé, ve hluchý spánek smrti pohřížena, netuší těla ustrnutí náhlé, ni barev skon, jimižto v jasu plála: tak prchají a blednou vidma hravá, jež opálem nám duši rozehřála; v nejsladší chvíli tuch a písní chvění 46 je spláchne náhle vlna zimná, dravá z teplého nitra plna snů a pění na pustý břeh, jenž všedním žitím sluje a snění všaké pískem pohlcuje!