HVOZD.

Otakar Mokrý

HVOZD.
Hvozd rozlehlý – pln tajů netušených, pohřížen sladce v měkký spánek ranní ve chvíli té, když první paprsk zoře se přes obrubu kmenů obemšených do lůna jeho vkrádá v usmívání, kde drozd, zabudivzapudiv včerejší své hoře, milostnou píseň z plna srdce pěje a v družných prsou snivý ohlas nítí, že něhou vše se kolébá a chvěje v ševelu, vůni procitlého kvítí... Tím hvozdem v ranním, měkkém polosnění, jsi ty, můj švarný, jihočeský kraji! Co zvuků vábných v nitru tvém se tají, jež nedozrály v mužné písně znění, jak nářek pouhý splývajíce s retů!... Co činorodé, blahověstné snahy, ve prvním teprv, chudém, zimním květu zde nad šumnými odpočívá prahy! Ó paprsk jenom ve hvozd zasmušilý, jen paprsk jeden nadšení a síly! 59