V BASILICE SV. PETRA.

V BASILICE SV. PETRA.
Co v bájích dětských se mi zjevovalo, co přelétalo v plachém snění mém, co v čarokruh mne tajeplný zvalo půvabných zjevů přeludem: to zřel jsem náhle, jakby za svítání mrak zaplál zoře zákmitem: přede mnou město věčné v páře ranní se rysovalo blankytem. Ku posvěceným prahům apoštolů jsem připutoval z daleka, kde dřímá v snivém Tibeřině dolu snah lidských duma vševěká. Kupole šedá obloukovým vzmachem, k nebeské báni pjala se, jak hlava boží obestřená nachem v myšlénky tvůrčí úžase. [7] A pod ní dlouhým tísnilo se řadem věncoví postav kamenných, jak cherubů sbor před edenu sadem s tím lesem mečů plamenných. Od vodometu – jehož vlahé pěny rosily skráň mi, žhavou plec – jehlanec modlám kdysi zasvěcený, jejž vztyčil papež pastevec,*) mně prstem tenkým k branám ráje kynul. Tam duše tíhla nadšená, – však zvolna jen se kročej matný šinul a poklesala kolena. Pak rozvila se před mou sžaslou tváří Petrova chrámu veleba, v níž boží duch, jak v třpytné hvězdné záři, od věků rád se kolébá, v níž holubice víry zlatoryzé od římsy k římse přelétá s haluzí míru, která v jarní míze v ochozů přítmí rozkvetá. ——— *) Sixtus V.
8 U hrobu Petra vnořeného v stíny, pod mramorovým balvanem jsem stanul, jak syn bájné Ukrajiny, před svatým stepi kurhanem. A hlavou snivou tísnily se v mihu myšlénky v bouřném víření, jak laštovek roj, když vesluje k jihu zimavou mlhou jesení. Poklek’ jsem zbožně u noh sochy svaté před Petra trůnem velmožným, kde leskne kov se v plísni rezovaté zulíbán retem pobožným. A poprvé zas v žití divé vřavě, zde v klenbě chrámu vznešené, jsem k Hospodinu horoucně a žhavě pozdvihl srdce skroušené. I modlil jsem se jako děcko snivé, s tou duší nade padlý sníh: co bajkou jen a chorým sněním dříve nazýval duše zpupný pych, to růžojasem rajských světel náhle opředlo tichou chrámu šeř, jak světlo, jímžto kdys na poušti zprahlé Jehovy zaplál pustý keř. 9 Opodál, mistra dlátem vytesaný, dlel na kolenou velekněz, na jehož pokyn kdys ty boží stany se pyšně vzpjaly do nebes. Jak prorok boží, když na boku skály ždal spásu svému plemeni a sepjaté mu ruce podpírali, by neumdléval v modlení: tak v klenbu hvězdnou Pius osamělý zrak upíral zde kamenný, kde mosaikou obrovskou se skvěly Petrova jména písmeny. – Hloub v chrám jsem vešel – bílé jeho stěny se rozstoupaly v dál a dál. bez konce, jak les kouzlem obestřený, jenž chodce v stín svůj vylákal. V nich zabloudil jsem duší osiřelou a tajeplná vidina zas vyvábila bytost moji celou přízraků čarných do klína. V záchvatu kouzla, touhou roznícený, jsem uzřel náhle smavý kraj, paprskem slunce zpola osvícený, jak zaslíbené země ráj. 10 Před zrakem mým se rozvlnily davy, palmovou strouce větvici – Jemu, jenž omhlen gloriolou slávy, na prosté klusal oslici. Ku branám chrámu kroky Jeho tíhly – v ten nerozborný církve val, jejž v milosrdí věčném nevystihlý na skále sám si zbudoval. Pak vstoupil ve chrám – minul baldachýny, zářící s trůnu, s pyšných stěn, k rybáře sošce ponořené v stíny usedl divně rozteskněn... Má duše ze sna náhle procitnula, veleby dechem, ovatá – – a přede mnou se bájně k nebi pnula zas kuple chrámu hvězdnatá. 11