U TROCNOVA.

Otakar Mokrý

U TROCNOVA.
Trocnovský dvorec tichounký se šeří ve slunných lučin smaragdovém třpytu, a pod ním v olšin tajeplném krytu se tůně vodní hebkou vlnkou čeří. Tam vzkvetlá právě vodní růže mladá zroseným okem v hladině se zhlíží; tam ve stulíku listí kopinatém přeslička bájí na tisíce spřádá, a lyska, bloudíc podkovkovou mříží, před chodcem plaše ukrývá se v sítí, jež nade černou hlubinou se třpytí třaslavých klasů žhavorudým zlatem. Krok dál se šine – nepokojným chvatem, pomněnek rounem v doubravu se plíží, jež v pozadí tam klikatými rysy lemuje obzor tmavomodrý, dumný. 53 Jak ticho kol! – Jen stromů oddech šumný v žežulky táhlý žalozpěv se mísí; jen křídel ptačích jemné šelestění, žíhaných cikád zvonkovité pění doléhá jako měkká hudba k sluchu. Jen kročej ještě – již se blíží noha v to drahé místo. – Srdce v bouřném ruchu tu bije náhle v ňadrech rozechvělých; jak v poušti, kde plál ohnivý keř boha, hovoří s korun stromů obemšelých hromovým hlasem ústa Hospodina: „Zde obuv sejmi, chodče, s nohou smělých, jež do mého tu vkrádají se týna a depcí svatyň mého bojovníka, v němž se mi v Čechách nejvíc zalíbilo.“ Hlas měkne, v šumu rozplývá se, zniká a ticho tu zas – tajemno a milo! 54

Básně v knize Dumy a legendy: