POUŤ KOSTNICÍ.

POUŤ KOSTNICÍ.
Zrak můj bloudil zasmušile modrou vlnou Bodmanu, kde se čárně rysovaly Konstancie věže bílé v siném Rýna limanu. V pouť jsem vyšel z chmurné dáli, z kraje smutku, teskných tuch, ze země, jíž v chvíli hněvné přisáhl své záští zjevné neúsmírný, věčný Bůh. Kolem výspy Gottliebenu, v smavý azur stopené, plula loď a zraky moje, vlahou slzou zrosené, stápěly, se v šumnou pěnu, jež jak sněhu vločka bílá svislé sosny větvice loďky veslo ověsila a ve sluch mi šelestila divných zvěstí tisíce. 29 Z budov směsi v mlžné dáli čněly věže münsteru, pod nimi se v římsách pjaly, jak roj bájných ještěrů, okapy nad kleneb kobou, starodávných věků zdobou. Byl to dóm, kam biskupi sešli se kdys v koncil svatý, aby syna české chaty vmetli v plamen potupy. V chrám jsem vešel těžkých dveří skřípající veřejí a v dumavých kleneb šeři duch ve vidin závěji potácel se zasmušilý; zraky se mi skabonily, utajil se v ňádru dech, když minulost z hrobu vstala a se teskně odhrávala znova v chmurných přeludech. Tak, jak chví se v ústech lidu žhavým dechem tragiky, jak ji kreslí vetché blány starých dějů kroniky. Zas tu Mistr utýraný stanul v dumném, vážném klidu 30 v sboru kněží velikém a za pusté vády, vřavy svatokupců mrskal davy břitkým písma bičíkem. Zase Petr z Alliacu, římské církve kardinal – kormidelník pouhý vraku, jenž se v hrdopýše zval sborem svatým – archou spásy – vraštil hněvně zlobné řasy, a s de Causis Michalem hledal slova rouhající, jako bible zákonníci, na rtu Mistra zsinalém. Zas hlučelo chatry klínem: „Smrt českému kacíři, drzost tu před Hospodinem ohně žár jen usmíří. Klet buď vzduch, jejž vydýchával, a prsa, z nichž mléko ssával!“ Opět v pusté zlovůli zasypán zdroj studně kletý, v nějž Hus vnořil žhavé rety, když výslechem zprahnuly. 31 Císař Zikmund prchal zase zpět k „zlatému žebříku“,*) ptáci za ním štěbetali „rácha“ v směšném pokřiku, když zahanben, v divé chase, s Kaina znakem zmizel v dáli, co zatím na hranici, zástěrkami ozdobenou a papírky polepenou, vedli Mistra biřici. Davů křídlo v šumném roji z bran města mne uneslo, cítil jsem, jak v kadeř moji jako pírko pokleslo cos v šelestu větru hravém, a ve snění mihotavém rozeznala matná dlaň, že, co snesli plaší snové, troud je mitry papírové, kterou vtiskli Mistru v skráň. Bez konce se snula, předla nit na vidin vřetenu;... procit’ jsem a dál mne vedla kročej k Husa kamenu, ——— *) důmDům, v němž bydlel po čas svého pobytu na koncilu. 32 jenž na místě tryzny žalné zdvihá k nebi boky valné, tam, kde v bolu zoufalém, v hrůzyplnou zhřížen dumu, černou zemi hrabě z Chlumu tiskl pod kabátce lem. Nad hlavou mi zašumělo v něhyplném ševelu čtvero lip, jichž lepé tělo z mučeníka popelu jarobujnou vzešlo vnadou, a jež tu haluzí mladou v zádumčivých šelestech hudou Mistru nápěv sladký, jako pozdrav z bědné chatky, přeubohých rodných Čech. V lidu divná zvěst se tají, že každý rok červencem prahnou větve, usýchají a lístečků ruměncem pokrývají balvan šedý... Tu pak vstává Mistr bledý a obrácen k východu zdvihá k nebi zraky snivé a v modlitbě vroucí, tklivé žehná Čechů národu. 33 Pak zas v květy sněhobílé znova kmen se obalí, přízrak plaché noční chvíle těžký balvan zavalí, lip koruny teskně šumí, tuchu bolnou v ňádrech tlumí, že slitovník všemohoucí mračné nebes na výši – mučeníka prosby vroucí neslyší, ach! neslyší! 34