RŮŽE.

Otakar Mokrý

RŮŽE.
Když Kristus kráčel z Káně Galileje, od hlučné svatby v hodovníků druži, jej v posled ještě samé u veřeje nevěsta švarná v chodu zastavila s kyticí vonných, tmavorudých růží a děla: „Pane, přijmiž blahosklonně kytici, jižto ruka má Ti svila; v ní vroucích díků něha žhavě pálá, žes navštívil nás, hlavu svatou skloně nad nuzným stolcem tiché naší chaty a vlídně s námi za vděk vzal jsi z mála, Ty Mistře slavný, veliký a svatý, v dobrotě, lásce věčný, neobsáhlý!... Osaměl Ježíš... Soumrak noci náhlý se na zem sprahlou matným stínem sklonil, skřek ptactva zmlkl a dech rosy vlahý bohatou krůpěj v uschlou trávu ronil. I duši Mistra chmura teskná jala 84 a zvlhlá smutkem rozesněná víčka, v noc tichou ústa jeho zašeptala: „Los těžký na mne složils, Otče drahý, Tvá náruč měkká vlídnou láskou hýčká živočich každý, každá tváře němá nalézá lůžko sladkou něhou stlané, jen Člověka Syn skráně zbědované, svou hlavu těžkou kam skloniti nemá... Při slovech těchto po ubledlé líci skanula slza a krůpějí žhavou zrosila růže na prsou mu tkvící. S povzdechem vložil ruku k ňadrům burným a čechral hlavu květů kadeřavou, až plátky vonné, unášeny vírem, jak motýlové noční rojem chmurným se rozletly kol po prostoru širém a jako kapky krve dopadaly na žhavý písek nekonečné pláně. „Bůh s tebou buď,“ Pán dále šeptal tiše, „nevěsto švarná z Galilejské Káně, nejlepšíť stránku sobě vyvolily tvé ruce, jež mi růže tyto vpjaly na ňadra teskná... Až mé siné skráně se šeřit budou s posupné té výše Golgatské hory: – mysl má se schýlí 85 naposled k tobě v sladkém rozpomnění v tvou chatku chudou a žehnat ti bude, že v božskou pouť mou, plnou utrpení, jež nemá mezí, jako věčnost břehů – jsi vetkla kvítko vonné, žhavorudé: dík duše prosté – čistou, lidskou něhu! 86

Básně v knize Dumy a legendy: