I
[5]
V BASILICE SV. PETRA.
Co v bájích dětských se mi zjevovalo,
co přelétalo v plachém snění mém,
co v čarokruh mne tajeplný zvalo
půvabných zjevů přeludem:
to zřel jsem náhle, jakby za svítání
mrak zaplál zoře zákmitem:
přede mnou město věčné v páře ranní
se rysovalo blankytem.
Ku posvěceným prahům apoštolů
jsem připutoval z daleka,
kde dřímá v snivém Tibeřině dolu
snah lidských duma vševěká.
Kupole šedá obloukovým vzmachem,
k nebeské báni pjala se,
jak hlava boží obestřená nachem
v myšlénky tvůrčí úžase.
[7]
A pod ní dlouhým tísnilo se řadem
věncoví postav kamenných,
jak cherubů sbor před edenu sadem
s tím lesem mečů plamenných.
Od vodometu – jehož vlahé pěny
rosily skráň mi, žhavou plec –
jehlanec modlám kdysi zasvěcený,
jejž vztyčil papež pastevec,*)
mně prstem tenkým k branám ráje kynul.
Tam duše tíhla nadšená, –
však zvolna jen se kročej matný šinul
a poklesala kolena.
Pak rozvila se před mou sžaslou tváří
Petrova chrámu veleba,
v níž boží duch, jak v třpytné hvězdné záři,
od věků rád se kolébá,
v níž holubice víry zlatoryzé
od římsy k římse přelétá
s haluzí míru, která v jarní míze
v ochozů přítmí rozkvetá.
———
*) Sixtus V.
8
U hrobu Petra vnořeného v stíny,
pod mramorovým balvanem
jsem stanul, jak syn bájné Ukrajiny,
před svatým stepi kurhanem.
A hlavou snivou tísnily se v mihu
myšlénky v bouřném víření,
jak laštovek roj, když vesluje k jihu
zimavou mlhou jesení.
Poklek’ jsem zbožně u noh sochy svaté
před Petra trůnem velmožným,
kde leskne kov se v plísni rezovaté
zulíbán retem pobožným.
A poprvé zas v žití divé vřavě,
zde v klenbě chrámu vznešené,
jsem k Hospodinu horoucně a žhavě
pozdvihl srdce skroušené.
I modlil jsem se jako děcko snivé,
s tou duší nade padlý sníh:
co bajkou jen a chorým sněním dříve
nazýval duše zpupný pych,
to růžojasem rajských světel náhle
opředlo tichou chrámu šeř,
jak světlo, jímžto kdys na poušti zprahlé
Jehovy zaplál pustý keř.
9
Opodál, mistra dlátem vytesaný,
dlel na kolenou velekněz,
na jehož pokyn kdys ty boží stany
se pyšně vzpjaly do nebes.
Jak prorok boží, když na boku skály
ždal spásu svému plemeni
a sepjaté mu ruce podpírali,
by neumdléval v modlení:
tak v klenbu hvězdnou Pius osamělý
zrak upíral zde kamenný,
kde mosaikou obrovskou se skvěly
Petrova jména písmeny. –
Hloub v chrám jsem vešel – bílé jeho stěny
se rozstoupaly v dál a dál.
bez konce, jak les kouzlem obestřený,
jenž chodce v stín svůj vylákal.
V nich zabloudil jsem duší osiřelou
a tajeplná vidina
zas vyvábila bytost moji celou
přízraků čarných do klína.
V záchvatu kouzla, touhou roznícený,
jsem uzřel náhle smavý kraj,
paprskem slunce zpola osvícený,
jak zaslíbené země ráj.
10
Před zrakem mým se rozvlnily davy,
palmovou strouce větvici –
Jemu, jenž omhlen gloriolou slávy,
na prosté klusal oslici.
Ku branám chrámu kroky Jeho tíhly –
v ten nerozborný církve val,
jejž v milosrdí věčném nevystihlý
na skále sám si zbudoval.
Pak vstoupil ve chrám – minul baldachýny,
zářící s trůnu, s pyšných stěn,
k rybáře sošce ponořené v stíny
usedl divně rozteskněn...
Má duše ze sna náhle procitnula,
veleby dechem, ovatá – –
a přede mnou se bájně k nebi pnula
zas kuple chrámu hvězdnatá.
11
FONTANA DI TREVI.
Soumraku šero snášelo se jemně
na Monte Pincio do vonného sadu,
v pozadí chmurném andělského hradu
velechrám Petrův rysoval se temně
obrovskou kuplí, zpola pohříženou
ve zlaté moře záplav červánkových.
Na Palatinu, v jasmínových křovích,
se ozval slavík písní roztouženou –
touž, kterou teskně rokotával kdysi
pod římsou zlatou Neronova domu,
jenž rozvalen tam leží pod cyprysy
a blýská štíhlých sloupů hlavicemi –
doupěti roveň – spuštěnému lomu,
kde ještěr, siné připodobněn zemi,
se kmitá jako plachý šotek z báje
a mizí, krokům chodce unikaje.
Písčitou stezkou k městu jsem se vracel,
vždy v posléz toužné upíraje hledy
v sad, jenž se v přítmí piniovém ztrácel,
skrývaje ve svém čarosnivém klíně
poprsí vážných pořad sinobledý,
jež vztyčeny zde v paměť nehynoucí,
12
těch bohorovných Italie synů,
co s písní na rtech, s mečem v paži mroucí
za rodnou zemi žití mladé kladli,
když světem všude mrazné ledy jihly
a Bůh sám v tužbách svojich nevystihlý
myšlének sprchu seslal na kraj svadlý,
jíž vzešla rázem svěží zeleň ducha
a ve klas hnala jarých srdcí tucha!
Naposled ještě, tmavou nad arkadou,
květ obrovitý agave mi kynul,
jenž vzešel právě s první jara vnadou
a v uschlém listí v zápětí již hynul.
Po bledých stupních mramorových schodů,
ulicí tichou krok můj dál se šinul
ku čarovnému živé vody brodu,
jenž tryská tu a víří šumnou pěnou,
jak by jej ruka prorokova byla
na povel boží ze skal vykouzlila.
Fontana Trevi! K zábradlí jsem schýlil,
na kámen chladný hlavu unavenou,
šplun vody v sluch mi tesknou dumu kvílil,
když jako ptáče okraj zprahlých retů
jsem vnořil v paprsk šumných vodometů.
Jak nápoj čarný z číše okouzlené,
ta krůpěj vlahá v ústa skanula mi
a duch můj stíhal po hladině sklené
přeludy švarné, luzných zjevů klamy,
13
k nimž hudbou tesknou tiše přihrávala
fontana v měkkém opojivém šumu.
Když ruka větrů mlžný závoj svála
s hladiny šeré – odložil jsem dumu,
penízek drobný vhodil ve hlubinu,
pohřížen ve stín sochy Neptunovy; –
a věštbu starou z omšeného klínu
fontana v sluch mi zašeptala slovy:
Kdo vodou mojí zrosil ret svůj vlahý,
ten v touze žhavé k nim se vrací znovy
a nazpět musí v svaté Říma prahy!
Od chvíle on, v luzných vidin tísni,
má duše plane neskojeným žárem,
jak nitro ptačí rozechvěno písní,
jež probouzí se v ní procitlým jarem;
a tužba burná srdce moje jímá:
zřít jednou ještě smavý blankyt Říma,
jen jednou ještě pomodlit se v šeru
pod klenbou Petra, kde tak vábno, milo,
kde jediné se bohu zalíbilo;
jen jednou ještě volně, beze směru
se zatoulati Italie rájem,
kde ples jen, švehol, duhojas a vůně!
a posléz, jako ptáče tažné v letu,
unaven sklesnout Trevi nad okrajem
a ssáti zase z kyprých jejích retů
tu báji snivou, již v svém tají lůně...
14
V KATAKOMBÁCHKATAKOMBÁCH.
Appijskou cestou v slunci za poledne
jsem kráčel kdysi; – za mnou město věčné,
pod kuplí Petra v dáli nedohledné,
obrovské svoje rozkládalo údy –
a kolem v pláni teskné, nekonečné
se pod blankytem tmavým rysovaly
ubledlou lící, pohříženou v trudy
starého Říma ssutiny a valy,
nad nimiž cypřiš, jako nad mohylou,
skláněla clonu větví zasmušilou.
U kostelíka bílého jsem stanul,
jenž samoten tu v pustinách se zdvihá;
ze dveří chlad mi v horké skráně vanul,
jímž oddýchala stinná chrámu koba; –
na prsa klesla olověná tíha,
když zjevil mnich se s tesknou, bledou lící; –
jak duchové pak kráčeli jsme oba,
tlumeným krokem s rozežatou svící,
po schodech kluzkých, v mrákotavém stínu,
do tajemného země svaté klínu.
15
Té země svaté!... Kde klíčilo tiše
božího slova símě blahoplodné,
jež rozsévačem s dalné nebes říše
po bídném lidstva rozséváno kraji,
zapadlo zde do půdy přeúrodné;
když světem starým vířil zápas lítý,
zde, slzou hořkou zaléváno v taji,
vzpučelo náhle ve strom rozložitý,
jehožto větve, plné jaré síly,
kraj světa celý rázem zastínily.
V bludišti hrobů octli jsme se náhle,
jež nad sebou tu vytesány v skálu,
snou do hloubi se v řadě chmurné, táhlé,
tu i tam vetchou uzavřeny mříží,
za nížto v rudém, blyskotavém palu
hliněný kahan světlem věčným svítí;
a krůpěj, co se s vlhké stěny hříží,
tu jako slza v popeli se třpytí...
Řad za řadem pak ztrácejí se v důli
hrobovce tmavé – mrtvé duchův úly!
Mnichova svíce zaplašila chmury
a došli pak jsme na prostranství malé,
kde matný paprsk třepetal se s hůry,
skulinou klenby jako hvězda svítě.
Před námi oltář v skále vyvětralé,
chud, beze kvítí, bez okrasy, zdoby,
16
jak žebrák tu se v dusném tajil krytě,
v pozadí siré, zádumčivé koby
a vzpomínal zde, v šerých mohyl klínu,
na první oběť, milou Hospodinu!
Roj vidin pestrých ovanul mi skráně;
hrobovce tmavé oživnuly rázem,
z nich kupily se kolem stolu Páně
věřících mrtvých nekonečné davy
a čelem zbožným vrhaly se na zem,
když chléb a víno v první paměť spásy
pozdvihal světec v gloriole slávy
a chorálem se rozzvučely hlasy,
jazykem sterým ctíce Jediného
i tajemství to těla vznešeného!
Pak – jak by náhle vichr zaburácel
a blesku žehem mrtvá země vzplála –
zřel jsem, jak zástup v hrobovce se kácel,
a jak by šelem stáda rozlícená
v ulice mohyl posvátných se hnala
a zatínala v krvelačném sváru
v ta mučedníků těla posvěcená
zub rozkacený, osten břitkých spárů,
co z Palatinu zatím v chumelici
sem padal paprsk – Neronových svící!
17
PryčPryč, vidmo charé! Vzhůru, mnichu, zase!
shas pochodeň o sarkofágu hranu;
ať líce smutná zaplá v slunném jase
a větřík vonný duje do kadeří!
Líp naslouchati v sladkém jeho vanu
těm smavým bájím čarovného jihu,
jež ševelí tu v granátovém keři
a světluškami blyskotají v mihu: –
než lkáti zde nad věků hrobkou stmělou.
velikou, slavnou, ale – spráchnivělou.
18
COLUMBARIUM.
Prostora, vlhkou prosycena plísní,
tu pode klenbou omšelou a pustou,
ve troskách světa zapadlého dřímá;
kol po stěnách se v chmurných řadách tísní
výklenky kryté prachu clonou hustou:
popelnic palác je to zasmušilý,
Columbarium klassického Říma.
Tajemná úzkost hrdlo sevřela mi,
když v podvečerní, čaruplné chvíli,
opojen dávné minulosti klamy,
překonán kouzlem přítomnosti jaré,
jsem v krčmu vešel nízkou, začazenou,
připjatou jako hnízdo v skalní skrýši
k mohutným bokům mohyly té staré
chudičkou, z hlíny spěchovanou stěnou.
Na sťatou hlavu dorického sloupce,
jenž jako stůl tu z černé trčel pažby,
uprostřed jizby, postavila číši
dívčina v pestrém venkovanek šatu
19
a jako stín zas ve dvorany hloubce
zanikla, krušíc něžnou nožkou v chvatu
mosaiku staré, vyvětralé dlažby,
z níž chýlil hebkou, jemně tkanou řasu
trs tmavosiných Venušiných vlasů.
Zadumal jsem se z duše hloubi celé;
čím ohnivěji v číši víno plálo,
čím kouzelněji v kobě osamělé
dívčino oko podál plápolalo:
tím větší k srdci plížily se dumy; –
i bylo mi, jak chodci zbloudilému
na křižovatce v pustychpustých pěšin síti;
kde zevšad zvěsti hrobové v sluch šumí
a v šeru mhavém, po propasti lemu,
bludička žárem blyskotavým svítí. –
Práchnivých uren holubince tmavé
upjaly na mne důlky slepých zraků
a skulinami kmitly hvězdy žhavé,
vzplanuvše clonou tmavostinných mraků.
Kol ticho mrtvé – jak by vesmír celý
se halil v řízu nezměrného hoře,
jak všecky sny by náhle odumřely
a celý svět své siré ve prostoře
se změnil rázem v jeden hřbitov pustý,
v nesmírný, děsný holubinec hrobů. –
– – – – – – – – –
20
Tu švehol měkký, snivý, zlatoústý,
zazvonil zvenčí v osamělou kobu
a pod okénkem, v granátovém květu,
se poh’lapohla větev s něhyplným vzdechem,
jak by tam měkce ret se pojil k retu
kolébán snivým adagia dechem. –
21
FORUM.
Rumiště sloupů překácených v půli,
směs úběle a mramoru,
kam oko hledne, holou tříšť a ssutku
zřít v tmavomodrém obzoru;
k ruinám žhavým v pozadí se tulí
Kapitól starý, pohřben vlnou smutku,
jak pískem sfingu příšera,
a podál skála, smetím zasypaná,
Tarpejskou srází chlubně přezývaná,
se halí stínů do šera.
Ze sypké dlažby zimným dechem vane
staroba plísně setlelé,
a ve prach drolí kořen smokvy plané
oltáře božstev omšelé.
Řečniště, odkud s okřídlených retů
rej šumných slov se rozlétal
oblastí dálnou široširých světů:
jak pusté hnízdo v lůně skal,
teď rysuje se, zavaleno hrudou,
špičaté rostry relikvijí chudou.
22
Jak vábný obraz, pestrých barev vnadou,
kdys tu se čárně rozvíral,
dokavad ještě, sycen mízou mladou,
duch věků starých nezmíral;
zlacené římsy – mramor prosvitavý,
háj sloupů – desky kovové,
hellénských bohyň kadeřavé hlavy,
nach červce, křeslo slonové,
vše snoubilo se ve úměrném klidu
v klassických věků šumnou aeneidu.
Věčného fata duma neobsáhlá
do výhně dějů ledným prstem sáhla,
a v pustých věků mrakotavé šeři
uhasla slávy vidina;
na vydoupnalém ruminalu keři
příživná zkvetla bylina; –
tam, kde se druhdy kvítka imortely
vplétala v sloupů hlavici,
středověk chmurný, jako hluché jmelí,
vypučel planou větvicí.
Kde šuměl příval svatodějstva činů,
čarovných arkád sklepením: –
jak faun, přioděn v kozlí kožešinu,
s bůvolů ryčným spřežením,
venkovan těkal, kletbou provázeje
ostatky slavné věkův epopeje.
23
Campo vaccino*) – hnusná skotu stáje,
městiště vozků z kampaně,
skrýš bohopusté, rouhající láje,
tonoucí v kletby příhaně.
Rozlehlá sluje, mramoru lom širý,
ložisko svorů železných,
Patricij hrdý, oděn štítem víry,
z pohanských bran tu vítězných
si bez ostychu portál chrámu robil
a sochou Zeva oltář Kristův zdobil.
Ty dvéře, jež kdys v lásky hodokvasu
therm svůdných zvaly do síní,
tu blyskotaly ve kovovém jasu
na přísných světců svatyni.
Pták ohnivák pak třpytný, zlatokřídlý,
se povznes’ z trosek popele
a krouživ chvíli nad Kviritů sídly,
v let světem dal se vesele;
kam pírko jedno s křídel zlatých padlo,
vše rázem novým ruchem žití mladlo
a v renaissance obrodu,
duch lidstva, rabů poutem uhnětený,
dumavou vráskou bolu skaboněný,
kýženou vítal svobodu.
———
*) Název fora; tolik co „dobytčí trh“.
24
Tu usměvavou družku myslí jarých,
čistou jak boží světice, –
sbratřené lidstvo v troskách rumů starých
slavilo ducha letnice,
přes palub, v sinou tůni zapomnění,
odvrhlo přítěž předsudků,
jež v neplodné je kolébalo snění
a vzdalovalo od skutků;
co burných tužeb lidská srdce hnětlo,
tolik tu poupat mladé snahy zkvětlo.
Ó věkožízná sílo, nezbádaná,
plodná jak ňádra Cerery,
jež tlíš tu v lůně země zasypaná,
zhalena v hrobu zášery,
duch vynáší tu z trosek čarokruhu,
den co den poklad bájných krás,
jak rolník, jenžto břitkým rádlem pluhu
ze brázdy kouzlí zlatý klas...
Buď velebena široširá pláně
veliká, slavná, ve smutku i haně!
25
KONCIL.
V Maggiore chrámu otců shromáždění
dnes v radu valnou poprvé se schází,
Tridentem víří slavné zvonů znění
a kadidla dým k obloze se plazí.
„Gaudete omnes“ chorál mnohohlasný,
z úst kněží sborem zvučí při oltáři:
„Jásejte!“ – vzešel blankytavou září
ovčinci Krista toužený den spásy,
Svatého ducha milost nevystihlá
se snáší s nebes ve sloupení štíhlá,
kde biskupové v křesel baldachýnu
se noří temnou dogmat ve hlubinu.
Dovršil Pán již krutých strastí míru,
jež církve boží samospasné prahy
třísnily vlnou kalnou v bouřném víru;
ponížil v trnož církve mrzké vrahy,
již v zápas dali s ní se v hrdopýše;
je schromil, jako na Jáboku pláni
Jakoba, když s ním anděl s nebes výše
zápolil ve tmách trudně do svítání;
26
sežehl v propast rudým bleskem víry
ty nepoddajné pekel bohatýry,
jak Farao i s rouhavými voji
stonuli vlastních bludů ve příboji!
Ta bílá labuť, jež si hnízdo klaté,
ve žhavých škvárech nad Bodmanem svila,
teď sklání křídlo pyšně rozepjaté,
jímž slunko pravdy boží zaclonila;
teď vysílena, teskně v Eisenachu
poslední píseň ke skonu si hude*)
a péro zlaté, jež ve krve nachu
tajemně psalo písmo žhavorudé,
na starých dveřích Vittenberka chrámu
a odtud až ke stolci Petra v Římě
sáhalo chmurně v chmurných vidin klamu:
teď povrženo na smetišti dříme!
Kde v humně božím hluchá pleva byla,
rozváta nyní v širé světa kraje;
od zrna koukol mrzký oddělila,
nebeská ruka rozsevače z ráje:
teď na otcích, by s myslí křepkou, zmladlou,
sekeru břitkou rázem přiložili
na všaký kmen, jenž trčí větví svadlou
v zahradě boží, plné nové síly;
———
*) Brzy po zahájení Tridentinského koncilu zemřel Martin LutherLuther.
27
co známku jasnou církve samospasné
na čele hněvně skaboněném nemá:
ať ve tmách pekla jak bludička shasne,
prokleto budiž – hnusné anathema!“
– – – – – – – – –
Chorálů plesy, intrád slavné znění
ve zvuky varhan hluboké se mísí;
v apsidu tmavém zmírá šumné pění,
kde pokryt prachem Umučený visí
po boku lotrů spjatý v dřeva kříži...
Hluboké oko po prostoru mhavém
bolestně těká, kryto slzným hávem –
k zbodaným nohám Kristus mlčky shlíží,
kde v desce z plechu, črtán zlatou runou,
v guirlandě růží, trnů pod korunou,
tajemný nápis temnotou se třpytí:
já jediný jsem cesta, pravda, žití!...
28
POUŤ KOSTNICÍ.
Zrak můj bloudil zasmušile
modrou vlnou Bodmanu,
kde se čárně rysovaly
Konstancie věže bílé
v siném Rýna limanu.
V pouť jsem vyšel z chmurné dáli,
z kraje smutku, teskných tuch,
ze země, jíž v chvíli hněvné
přisáhl své záští zjevné
neúsmírný, věčný Bůh.
Kolem výspy Gottliebenu,
v smavý azur stopené,
plula loď a zraky moje,
vlahou slzou zrosené,
stápěly, se v šumnou pěnu,
jež jak sněhu vločka bílá
svislé sosny větvice
loďky veslo ověsila
a ve sluch mi šelestila
divných zvěstí tisíce.
29
Z budov směsi v mlžné dáli
čněly věže münsteru,
pod nimi se v římsách pjaly,
jak roj bájných ještěrů,
okapy nad kleneb kobou,
starodávných věků zdobou.
Byl to dóm, kam biskupi
sešli se kdys v koncil svatý,
aby syna české chaty
vmetli v plamen potupy.
V chrám jsem vešel těžkých dveří
skřípající veřejí
a v dumavých kleneb šeři
duch ve vidin závěji
potácel se zasmušilý;
zraky se mi skabonily,
utajil se v ňádru dech,
když minulost z hrobu vstala
a se teskně odhrávala
znova v chmurných přeludech.
Tak, jak chví se v ústech lidu
žhavým dechem tragiky,
jak ji kreslí vetché blány
starých dějů kroniky.
Zas tu Mistr utýraný
stanul v dumném, vážném klidu
30
v sboru kněží velikém
a za pusté vády, vřavy
svatokupců mrskal davy
břitkým písma bičíkem.
Zase Petr z Alliacu,
římské církve kardinal –
kormidelník pouhý vraku,
jenž se v hrdopýše zval
sborem svatým – archou spásy –
vraštil hněvně zlobné řasy,
a s de Causis Michalem
hledal slova rouhající,
jako bible zákonníci,
na rtu Mistra zsinalém.
Zas hlučelo chatry klínem:
„Smrt českému kacíři,
drzost tu před Hospodinem
ohně žár jen usmíří.
Klet buď vzduch, jejž vydýchával,
a prsa, z nichž mléko ssával!“
Opět v pusté zlovůli
zasypán zdroj studně kletý,
v nějž Hus vnořil žhavé rety,
když výslechem zprahnuly.
31
Císař Zikmund prchal zase
zpět k „zlatému žebříku“,*)
ptáci za ním štěbetali
„rácha“ v směšném pokřiku,
když zahanben, v divé chase,
s Kaina znakem zmizel v dáli,
co zatím na hranici,
zástěrkami ozdobenou
a papírky polepenou,
vedli Mistra biřici.
Davů křídlo v šumném roji
z bran města mne uneslo,
cítil jsem, jak v kadeř moji
jako pírko pokleslo
cos v šelestu větru hravém,
a ve snění mihotavém
rozeznala matná dlaň,
že, co snesli plaší snové,
troud je mitry papírové,
kterou vtiskli Mistru v skráň.
Bez konce se snula, předla
nit na vidin vřetenu;...
procit’ jsem a dál mne vedla
kročej k Husa kamenu,
———
*) důmDům, v němž bydlel po čas svého pobytu na koncilu.
32
jenž na místě tryzny žalné
zdvihá k nebi boky valné,
tam, kde v bolu zoufalém,
v hrůzyplnou zhřížen dumu,
černou zemi hrabě z Chlumu
tiskl pod kabátce lem.
Nad hlavou mi zašumělo
v něhyplném ševelu
čtvero lip, jichž lepé tělo
z mučeníka popelu
jarobujnou vzešlo vnadou,
a jež tu haluzí mladou
v zádumčivých šelestech
hudou Mistru nápěv sladký,
jako pozdrav z bědné chatky,
přeubohých rodných Čech.
V lidu divná zvěst se tají,
že každý rok červencem
prahnou větve, usýchají
a lístečků ruměncem
pokrývají balvan šedý...
Tu pak vstává Mistr bledý
a obrácen k východu
zdvihá k nebi zraky snivé
a v modlitbě vroucí, tklivé
žehná Čechů národu.
33
Pak zas v květy sněhobílé
znova kmen se obalí,
přízrak plaché noční chvíle
těžký balvan zavalí,
lip koruny teskně šumí,
tuchu bolnou v ňádrech tlumí,
že slitovník všemohoucí
mračné nebes na výši –
mučeníka prosby vroucí
neslyší, ach! neslyší!
34
II
[35]
PŘI LAMPĚ.
Přede mnou jizba zamlklá se šeří;
při lampě matné v dumném přemítání
zas teskně hroužím ruku do kadeří
a na duši se jemným stínem sklání
vidiny steré, – světla zlatou sítí
myšlénka víří, jak jepice hravá,
kratičkou chvíli, než jí křídla vznítí
žhavého snění výheň plápolavá.
Nadarmo duch se švižným, smělým vzmachem
polapit snaží lepokřídlé zjevy – –
jak vznikly, mizí v zakmitnutí plachém
v paprscích svůdných světla pod záchvěvy;
setřelým křídlem chvíli poletují
a pelu drobným, stříbrošedým prachem
svou zašlou stopu v rukou zůstavují.
[37]
Jepicí jenom duholesklou bylo
mé snění mladé; – v žití okamžiku
co vypučelo, v paprskovém vzniku,
to soumraku vždy šero pohrobilo,
a mrtva lehla družina ta skvělá,
jež krouživým se vírem rozletěla
jak mušek plachých sežehnuté roje,
jež pod lampou tu smetá ruka moje!
Do dlaně čelo znavené se skládá
v příboji vidin splynulých v změt valnou
a z mysli, jako z šedé skalní sluje,
obrazů zašlých nekonečná řada
pochodem skřítků tajemným se snuje,
pak ve mžiku zas rmutí svojí kalnou
je všední vlna v jeku pohlcuje.
Jen trosku zachraň, Pane, v chvíli trudné
z paláce mého mladistvého snění;
jak ze seménka, které ptáče bludné
zaneslo v balvan lesa pod sklepení,
z ní vzkvete keř mé poesie vroucí
a v haluzích zas ozývat se bude
života ples i srdce touha žhoucí –
vždyť zimno tak v té duši písní chudé!
38
ZIMNÍ DUMA.
Šedivé mlhy podzimku se valí
po žlutých luzích; obzor zasmušilý
k obrubě lesů níž a níž se chýlí,
a slunce tvář si odvrácenou halí;
hladiny vodní mrtvé vlny, valné
nehybně z rudé rákosiny vzhlíží,
jak ze sna oko nemocného kalné,
ruch žití zmlká, šedý den se krátí,
chocholouš jenom bludný na souvrati
hopkuje bílou babíleta mříží
a ve posledním purpurovém jasu
si zobe zrnko ušlapaných klasů.
Prch’ léta přelud, – opadalo snění
s posledním chudým kvítkem matky boží,
jež slzou žhavou zkvětlo v holé stráni;
vrásčitý šípek ve krvavém rdění
se zaskvěl ještě na trnitém hloží,
pak zalehl mráz v nekonečnou pláni. –
Zas nadešly ty chvíle teskné dumy,
kdy mysl pěvce, rozechvěna k pláči,
křížovou cestou pustých vidin kráčí,
jež zevšad v sluch mu žalostivě šumí,
kdy srdce chví se v hrudi stenající,
jak poslední list holé na větvici.
39
Níž v dlaň se chýlí zamyšlená hlava,
a duše teskná horečným zas spěchem
prolétá bájnou poesie říši,
jak opozděná muška poletavá,
jež vzbudivši se měkkým tepla dechem
v bzukotu snivém opouští svou skrýši,
od rohu k rohu těká světlou síní
a v tanci divém teprve se stají,
když mrazný chlad zas perutí svou stíní
zimavou jizbu i tu hlavu snivou,
jež pod troskami zlatých snů a bájí
pohřbena hude dál svou píseň tklivou.
ŠKEBLE.
Ve stínu olší v chmurném vodním klíně
tu na dně řeky škeble odpočívá,
nad ní se leknín v bludné zátočině
kalichem zlatým v slunném jasu zhřívá;
kol ticho – jenom lyska v rákosině
třaslavým hlasem polehounku kývá
a laštovky pod střemchovými keři
hladinu zobem švitořivým čeří.
Jak teskno ti zde, škeble osiřelá,
zde v osamělém leknínovém hrobě,
40
ty všecku dumu v hruď jsi uzavřela,
jež tají se tu v siné vodní kobě,
a když bol divý – touha burná, vřelá,
nejvíce svírá teskná ňádra tobě,
tu nadchází tvá sladká chvíle náhle
a rodíš perlu – slzu duše zprahlé.
Pak rozerve tvé lůno lovec dravý,
na břehu v písku ležíš oloupena
a zas kol ticho – jenom větřík hravý
tajemným šumem z nitra tvého stená
a jepice jen jak stín mihotavý
znavena skládá tu svá křídla sklená
a sní tu luzně o slunci a trávě,
na hrudi tvé, jež dokonává právě...
RACEK.
Sníh rozplývá se; – v roli na výsluní
prožloutlé svítá osení,
rákosí mladé zelená se tůní
a březin míza temení
z oprysklé kory, na níž douškem ssají
much roje v šumném bzukotu,
41
co zatím v travce kol se rozlézají
mravenci v práce lopotu
a polozkřehlý svižník v krtovišti
se v slunci krovkou tečkovanou blyští.
Roj bílých racků přivesloval z jihu
a modrým vzduchem třepetá,
v hladinu noří černý zobák v mihu
a zas jak oblak – odletá;
dva zůstali jen z druže švitořivé
nad lesklým tůně blankytem,
tichounce, něžně, jak dvě duše snivé,
se plíží sítí úkrytem;
tam sníti budou v mládí luzné vnadě
báj života, jak v pohádkovém hradě.
Báj života! tu švarnou, usměvavou,
jež v každém raší pupeni,
jež jak sen zlatý táhne pěvce hlavou
a nítí jas a nadšení;
jež brouka zlatí vidma čarodechem
a pelem křídla motýla,
a srdce chorá jako skálu mechem
líbeznou tuchou vystýlá;
ta lepotvárná dívka z cizích krajů,
se smíchem na rtech, s ňádrem plným tajů!
42
Zas krok mne vedl k tůni zasmušilé,
podkovek sítí spředené –
tu přede mnou se tělo racka bílé
zamihlo v trávě zelené.
Z mrtvého křídla větřík zarputilý
odvíval pérce za pércem
a krvavou hruď hrobaříci kryli
skvrnatých krovek kobercem;
opodál v sítí v hnízdě teplém, měkkém
stenala družka zoufanlivým zkřekem!
Báj života! – Ó záhado ty tmavá!
kdo zbádá tebe v hrůzné hloubi tvé,
již jako leknín – úsměv obetkává,
sen první duše mladistvé!
Však chvíli jen, než vráska bolu divá
tvé vážné čelo Sibyllino zrývá...
My k tobě tíhnem v touze bouřné, slepé
jak racek k tůně sítinám –
my pádíme v tvé stopě čarolepé –
kam povedeš nás – kam – ach kam?
43
MNICH.
S žaltářem kráčel mladý mnich
klášterní zahradou
a bloudil smuten, zamyšlen
dumavou arkadou.
O žití věčném přemýšlel –
zrak snivý sklopený,
v podivné črty žaltáře
hluboko ztopený.
Tu pestré ptáče v haluzi
tak sladce zapělo,
až se pod hávem žíněným
srdce mu zachvělo.
Zatím co jemně ševelil
větvicí teskný sten –
na víčka mnichu vkrádal se
zlehýnka zlatý sen.
Mnich usnul... Léta prchala,
věk na věk práchnivěl,
a zatím se již mladý sad
v pralesa kráse skvěl.
44
Když procit’ v staré fontáně,
shled’ líce žalostné,
ulek’ se svrasklé tváře své
a brady bělostné.
***
V arkadách žití – mladý mnich
jsem mnoho přemýšlel,
nade mnou ptáček tajemný
o štěstí lidském pěl.
Když sladký zvuk mne opřádal,
já v těžkém snění tkvěl
a málem bych byl v marných snech
jak ten mnich spráchnivěl.
Z MOŘE.
Můj krok se noří v písku závěj sypkou
po břehu siné, nekonečné pláně;
jak zpěvy chůvy děcka nad kolíbkou
tu šumí vánky, sladce, něhyplně
a vlahým dechem ovívají skráně;
lodiček roj na tmavomodré vlně
45
rysuje vesly stříbropěnnou rýhu,
v níž racek bludný křídlo stápí v mihu
a dál se béře v bystroletém spěchu. –
V opojném šumu, v sladkém vůně dechu,
v paprsků víru, barev duhojasu
tu duše trne skolébána v žasu.
Zhřížil jsem oko do čarovné hloubi,
v tu náplň barev peřestých a hravých,
v níž záře slunce s blankytem se snoubí,
v prsténců vodních operleném kloktu. –
Když, za šplíchotu vlnek usměvavých,
vynesla tůně z měkkých svojich loktů
směs lesklých lastur, medus, hvězdic četu,
jež ustrašena, v paprskovém vznětu
se v kámen vlhký hbitě přissávala
ramenem slizkým marném ve úsilí:
tu z nitra sny se teskné vynořily
a bolesť divná duši moji jala.
Jak medusa z vln mořských vyvržená
přílivem náhlým na kamení zprahlé,
ve hluchý spánek smrti pohřížena,
netuší těla ustrnutí náhlé,
ni barev skon, jimižto v jasu plála:
tak prchají a blednou vidma hravá,
jež opálem nám duši rozehřála;
v nejsladší chvíli tuch a písní chvění
46
je spláchne náhle vlna zimná, dravá
z teplého nitra plna snů a pění
na pustý břeh, jenž všedním žitím sluje
a snění všaké pískem pohlcuje!
NA ADRII.
Zas přede mnou tajůplný
blankyt moře rozepjat,
jak rusalky, hybké vlny
oblečeny v bílý šat,
ňádra hebká, obnažená,
tisknou k sobě roztoužená
a v divokém reji spolu
tančí bujnou carmagnolu
nad bezednou hlubinou.
Zrádný břeh jim z mlžných skrání
trhá závoj z nenadání,
než se v pěnu rozplynou.
Zlatých rybek četa hravá
víří v tůni bezedné,
všude ples a bujná vřava,
moře líc tak usměvavá,
kam jen oko dohledne;
47
pod hladinou světelkuje,
kadeř medus řasnatá,
v bahně krab se těžký snuje
a na korál zavěšuje
polyp rámě svalnatá.
Jako smavá dětská báje,
silou kouzla tajemnou,
modrá hloub’ své všecky taje
rozhalila přede mnou –
čarných zjevů pestré roje
stíhal jsem jak štěstí svoje;
šelest větru zasmušilý,
pěny šum a vlny sten,
kolébal mne každou chvíli
v nejluznější žití sen.
Naposledy v písek plavý
noha moje zapadá,
kde paprsek mihotavý
smavou perleť opřádá;
co tu škeblí odpočívá,
v každou z nich se teskná, snivá
vzpomínka má ukládá.
Černá kotev již se zvedá
v tmavých plachet zášeru,
na dalekém nebi bledá
chví se hvězda – severu.
48
RORATE.
Když paprsky jitřní hrály
v stezce sněhem zaváté,
tiše jsme se ubírali
na vánoční rorate.
Zraky plály dětským žasem,
měsíc hořel plným jasem
a báň věže zatmělá
mlhy hávem popelavým,
pod polibkem jeho hravým
do žhava se zarděla;
z chrámu hudba temným hlasem,
jak vítr k nám šuměla.
V zimném šeru svíčky plály,
s mlhou splýval horký dech
a varhany vážně hrály
v dutých, slavných akkordech.
Na klekátku propáleném
žhavou vosku krůpějí
kancionál dumal starý
zavázaný pergaménem,
z něho zpíval zástup jarý
a v sluch stále mocněji
zněly prosby roratové:
„rosu dejte, oblakové!“
49
Jak tu nyní teskno; – v duši
bolest zlehka vkrádá se,
když se zpěvy ku oltáři
nesou v snivém ohlase; –
srdce tucha bolná kruší
a slza se třpytí v tváři,
když při sloupků plápolání
zase zní mi chorál ranní
v sladkých tonů záchvěji,
a věřící vlídným slovem
zve pod prostým chrámu krovem
k víře, lásce, naději!
Víra – žel, že neuzdraví
tebe, synu chorých Čech, –
je to květ, jejž kreslí hravý
o vánocích mrazu dech –
láska! – dávno odumřela
v země této dědici –
ač jí vlast tvá více měla
než kleteb tví biřici...
a naděje – plachá touha,
ze sna povzdech – teskný sten,
o Ježíšku báje pouhá,
dětské hlavy bujný sen...
50
KVĚTNÁ NEDĚLE.
Zorané pole... Hnědou brázdou svítí
žitného zrna símě drobounké,
na mezi zlatým penízem se třpytí
kvítečko mochny jarní hebounké;
pod mladou travkou, mrazem ještě skřehlá,
chudobka bledorudě vykvetá
a nad šípkem, kam jinovatka vlehla,
bělásek první plaše přeletá;
v oblacích píseň švitořivou hude
skřivánek, synek selské nivy chudé.
Nálada teskná ve vzduchu se chvěje,
příroda dechem zimným ovátá,
nechápe ještě, že na ňadrech hřeje
mladinké vesny kyprá poupata;
ač míza krouží jarobujným vírem
pod korou drsnou, prostou lupení,
ni tuchy téměř v kraji mrtvém, sirém,
že blízko tak již tvorstva vzkříšení,
že v nevystihlém kouzla duhojase,
bohaté lůno země otvírá se.
51
Dumavý rolník v tiché chvíli ranní,
opustiv chrámu vzdušné prostory,
svazeček proutí svírá v hrubé dlani,
svazeček z pestrých stužek fábory,
jej vlídná ruka kněze posvětila
v zázračný zdaru všeho amulet,
veň požehnání boží soustředila,
jímž plane pupen, usmívá se květ;
kočičky ty, svěcené v palem svátku,
hojnosti šotka v každou vábí chatku.
Nadějí silen v hoři svém i trudu,
v zátiší svaté, květné neděle,
ukládá rolník svěží proutek v hrudu,
do brázdy slzou rosnou skypřelé;
k modlitbě zbožně kleká na kolena,
v pokoře oko k nebi zdvihaje,
by Hospodina ruka otevřená,
žehnání, spásu dštila do kraje,
by neodvracel zraků Svojich vlídných
od robů hrudy nebohých a bídných.
Kéž vyslyší Tvé lkání úpěnlivé,
jež s vánkem jara tvé rty šelestí,
kéž požehná tvé nivě rodné, snivé,
již v potu tváři, v slzách, v bolesti
vzděláváš v lačném, cizopásném víru
povržen jako bědný helóta;
52
kéž sklene duhu blaženého míru
na mysl tvou, jež v dumách kolotá;
kéž před trůn boží prosby tvojí slova
plynou jak oblak dýmu Abelova!
U TROCNOVA.
Trocnovský dvorec tichounký se šeří
ve slunných lučin smaragdovém třpytu,
a pod ním v olšin tajeplném krytu
se tůně vodní hebkou vlnkou čeří.
Tam vzkvetlá právě vodní růže mladá
zroseným okem v hladině se zhlíží;
tam ve stulíku listí kopinatém
přeslička bájí na tisíce spřádá,
a lyska, bloudíc podkovkovou mříží,
před chodcem plaše ukrývá se v sítí,
jež nade černou hlubinou se třpytí
třaslavých klasů žhavorudým zlatem.
Krok dál se šine – nepokojným chvatem,
pomněnek rounem v doubravu se plíží,
jež v pozadí tam klikatými rysy
lemuje obzor tmavomodrý, dumný.
53
Jak ticho kol! – Jen stromů oddech šumný
v žežulky táhlý žalozpěv se mísí;
jen křídel ptačích jemné šelestění,
žíhaných cikád zvonkovité pění
doléhá jako měkká hudba k sluchu.
Jen kročej ještě – již se blíží noha
v to drahé místo. – Srdce v bouřném ruchu
tu bije náhle v ňadrech rozechvělých;
jak v poušti, kde plál ohnivý keř boha,
hovoří s korun stromů obemšelých
hromovým hlasem ústa Hospodina:
„Zde obuv sejmi, chodče, s nohou smělých,
jež do mého tu vkrádají se týna
a depcí svatyň mého bojovníka,
v němž se mi v Čechách nejvíc zalíbilo.“
Hlas měkne, v šumu rozplývá se, zniká
a ticho tu zas – tajemno a milo!
54
SVOBODNÝM HORÁM.
Před okny svými, sklíčen chmurou tesknou
zřím obrysy ty vaše klikaté,
těch plecí obřích, jež se v slunci lesknou,
když k nebi hrdé témě zdviháte.
Hledíte na mne Promethea zrakem
ve vzdoru zpola, zpola v zoufání;
můj hled jak orel krouží sivým mrakem
a těká stále vaší po skráni;
na mysl moji buší nedočkavě
otázka, ždajíc slovo rozhodné:
„Proč tak, jak zraku jevíte se právě,
se zvete dosud Hory Svobodné?“
Vy hory žalné... Bědné chýžky vaše,
pokryté sosen krovem zeleným,
ze clony větví vykukují plaše
okének zrakem snivě zamženým.
Zda rosa to, jež oči jejich skrápí,
či slza hořká panské nevole,
jež jako šelma, tajíc šelest tlapy,
se plíží tady chudá přes role?
55
Vy trpělivé jihočeské chýše,
kdo zbádá vás, kdo bol váš uhodne?
Mne bolí jen, že kraj, v němž lkáte tiše,
se pyšně zove Hory Svobodné!
Můj duch se noří v šero věků dálných
a srdce vždy se znova zachmuří
vzpomínkou reků neúmorných, valných,
jež rodívala vaše cimbuří...
Zjev Mikuláše z Husi tvrze šedé
v obrovských rysech stoupá přede mnou,
Josue písma ke mně líce bledé
obrací smutně s výtkou tajemnou.
Dál v Helfenburku rumech zadumaných,
jak němá socha v prostřed hřbitova,
pohlíží na mne skryta v růžích planých
tvář bohatýrská Vlčka z Čenova.
Ty bohorovný bitev vozataji,
rci době předků chrabrých nehodné,
co bývaly kdys v Táborských dob taji
ty rodné tvoje Hory Svobodné!
Co bývaly kdys, co jsou oku nyní
i s tmavých hvozdů bájnou nádherou,
jež skráně jejich věkožízné stíní
tou stříbroskvělou stáří kučerou!?
Roj vidin chmurných kolem mne se tísní
a zimným dechem skráň mi ovívá,
56
do ucha šepcí rtové bledí, přísní
mi slova – žel Bůh! – hořce pravdivá:
„Viz hory, ty, jež v červáncích tam lkají,
tak nepodajné, pyšné, ctihodné,
ty ku skonu teď potupnému zrají,
neb nejsou více Hory Svobodné!“
Přec vábíte mne, hory milované,
když hledím na vás z jizby úkrytu,
přec divou touhou srdce moje plane
blouditi v rosném vašem pažitu
a urvati tam, zatknout v ňadro chudé
kvítečko jedno prosté, bezcenné,
jež mučenkou jen snivou slouti bude
v nádherné, bájné české květeně,
neb jako z drahé krve Spasitele
vykvetlo z nivy bolem úrodné,
z té jihočeské země osiřelé,
jejímžto valem – Hory Svobodné!
57
POZDRAV VLTAVĚ.
Buď pozdravena nejvroucnější písní,
čarovná kníní jihočeské země;
v pokoře k tobě skláníme své témě
a slza žhavá řízu tvoji třísní.
V tom prostém hávu pomněnkových břehů,
jímž vlnka tvoje stříbropěnná chvátá,
v tom dumném stínu olší kadeřavých,
jež tlumí šumem ptačích písní něhu;
tys nám tak draha, velebna a svata,
jak Indům Gangu posvěcené vlny,
vroubené hájem palem usměvavých,
oděné v lótos snivě tajůplný,
k nimž ghazela svou krásnou hlavu sklání,
s večera kráčíc smaragdovým brodem,
k nimž poutník chvátá znaven bludným chodem,
ssát retem sprahlým: sílu, požehnání.
58
HVOZD.
Hvozd rozlehlý – pln tajů netušených,
pohřížen sladce v měkký spánek ranní
ve chvíli té, když první paprsk zoře
se přes obrubu kmenů obemšených
do lůna jeho vkrádá v usmívání,
kde drozd, zabudivzapudiv včerejší své hoře,
milostnou píseň z plna srdce pěje
a v družných prsou snivý ohlas nítí,
že něhou vše se kolébá a chvěje
v ševelu, vůni procitlého kvítí...
Tím hvozdem v ranním, měkkém polosnění,
jsi ty, můj švarný, jihočeský kraji!
Co zvuků vábných v nitru tvém se tají,
jež nedozrály v mužné písně znění,
jak nářek pouhý splývajíce s retů!...
Co činorodé, blahověstné snahy,
ve prvním teprv, chudém, zimním květu
zde nad šumnými odpočívá prahy!
Ó paprsk jenom ve hvozd zasmušilý,
jen paprsk jeden nadšení a síly!
59
JIŽ SVITÁ.
Již svitá, svitá! – Obzor zasmušilý
růžemi poset; v červánkovém rdění,
zas ptačí sbory sladkou něhou kvílí
a vonné květy v luzném ševelení
korunky zlaté družně k sobě chýlí,
ve slunném jasu lehýnce se chvějí,
sen vlahé noci sobě vyprávějí.
Vltava jará v ranním procitání,
pod šumných borů skaboněným svahem
vesele chvatí luhem, skalní strání
a vítá pod svým perlotkaným prahem,
Otavy brody, k nimž se v usmívání
Blanice sklání v políbení vlahém,
co zatím teskně družka odloučená,
Lužnice, nivou přeubohou stená.
Již svitá, svitá mlžným nad obzorem,
ty věčně chmurný, jihočeský kraji!
Co tajilo se ve tvém nitru chorém,
co duholesklou bylo jenom bájí,
60
procitá k žití... luhem švarným, borem
veselé zvuky již se ozývají,
jak včelek bzukot v paprskovém jasu –
kéž věstí tobě vykoupení, spásu!...
RODNÉMU KRAJI.
Pln touhy žhavé v sladké chvíli snění,
vždy v domovinu rychlým spěje letem
duch pěvce bouřný – v svatém zanícení
tu zemi švarnou sprahlým líbá retem,
tu zemi čárnou, jejíž něhy pal
v nejkrasší sen jej povždy skolébal,
jež políbením svým jej posvětila
a písní jeho první kněžkou byla.
Zas před zrakem tam mlžné ve dálavě
se noří pěvci milostné ty kraje,
zas hledí vstříc mu něžně, usměvavě,
ty květné luhy, tmavostinné háje;
a pomněnkové břehy Otavy
tak mnohou luznou báj mu vypráví,
jež, pochována v olšin baldachýnu,
tu dřímá sladce v šumném jejím klínu.
61
Co perel tu již bleskným třpytem hrálo
v tom požehnaném, smavém vlny klíně,
co velikých tu myšlének již zrálo,
zrozeno v strastech temné ve hlubině;
kolikrát rusalka tu povzdychla,
když rodné řeky vlna zašplíchla,
z těch luh nesouc v kraje tvrdé, cizí,
svobody, světla zrnka zlatá, ryzí.
Ó jihu český, pastorku ty chudý,
popelko bědná, ve dvoraně skvělé
zakleta v těžké, nekonečné trudy,
sbrocena rmutem na knížecím čele:
můj pozdrav přijmi – v hebounkou
mne přiviň sladce náruč svou,
by ducha tvého bohorovná síla
se ve hruď tesknou polibkem tvým vlila.
62
POPELKA.
V zakletém zámku, jizba chmurná, tmavá,
jak hnízdo pusté, kde Popelka lkala,
co zatím rodných sester četa hravá
ve smavé vnadě, v šumném, plesném kolu
číš rozkoše až ke dnu schylovala.
Jak mnohá krůpěj slzy v trpkém bolu
kanula v záhyb řízy její stlelé
a ryla vrásku v bledé její líce;
jak mnohý povzdech v teskném ševelení,
se zachvěl z ňader v kobě osamělé,
kde ve hlavince něžné na tisíce
čarovných vidin vykvétalo v snění
a skládalo se po tichounku, v taji
v dívčího štěstí dojímavou báji.
Popelkou, kletou v utrpení mnohá,
až dosud byla’s krutou sudbou Boha,
ty rodná moje jihočeská země.
Ty švarná kněžko, která v světa děje
zasáhla paží jarobujných vzmachem
a k oblakům až hrdé vznesla témě;
63
tys jedním tknutím prutu čaroděje,
jak fantom charý v zamihnutí plachém,
v porobu mrzkou, v hanu ponížení,
žalostně klesla, jako mučenice!
Však nezoufej! – už konec utrpení,
princ onen švarný, o němž snila’s v taji,
že vyvolil tě políbením v líce
nevěstou z reje družek lepotvárných,
obklopen šumným sborem druhů švarných,
v tom zadumaném jihočeském kraji,
již na svatební cestu sedlá koně.
Veň doufej jen – již útrapa tvá v skloně,
již opusť lože Popelčino chudé
a očekávej s bouřným srdce tlukem,
až udeří ti odměřeným zvukem
hodina spásy – po boku ti bude!
Slyš, jak již koňů dusot hřímá v dáli
a prach se zdvihá ve oblačném víru,
to on se blíží... v šiku bohatýrů,
již ve Blaníka temné sluji spali;
nespínej víc již paže v bolném snění –
k objetí vztyč je v sladkém roztoužení...
64
V KRAJ POBRATIMŮ.
Ó požehnaný pobratimců kraji;
kdykoliv myslí pohřížím se vřelou
v ten čaropůvab, jenž se v Tobě tají,
ač zovou Tebe výspou osiřelou
v slávského moře burném okeáně:
vždy vzpomínek rej jarobujnou silou
mi šumí, víří kolem žhavé skráně,
a zdá se mi, že duše má je vílou,
jež v zlatém voze spjatém labutěmi
uhání v bájnou, pohádkovou zemi.
V tu zemi luznou, jež jak růže švarná
vykvetla tiše v alpských srází krytu,
tak něhyplná, vonná, lepotvárná,
tak pohřížena smavých do blankytů,
jak byly by jí rojenice šedé,
ty tajeplné ženy bledolící,
jež temný lós vždy ke kolébce vede
budoucnost badat, s rozežatou svící
nejkrasší úděl do kolébky daly,
a příští její navždy požehnaly!
Jak bloudíval jsem svižným, jarým krokem
od vísky k vísce po notraňském kraji,
kde Nános divě rozeklaným bokem
otvírá bránu ke kráňskému ráji,
65
jenž jak pruh nebes k Ipavce se sklání
a vlahým dechem sladkou věje něhu
v divoké rokle bohopustých strání –
kde květy rdí se pod lavínou sněhu
a plesa mlžným ovinuta hávem
v pohádek šeru ztrácejí se mhavém.
Kde po Gorensku v blesků žehu zlatém
rozsévá – Perun nekonečnou vádu
a buší v Triglav smrtonosným mlatem
jak v samou bránu nebeského hradu;
kde karavanky v luzném polokruhu
se k sobě tulí jako družné víly,
jimž ozařuje paprsk zasmušilý
čelenky sněžné stříbroskvělou stuhu
a v slunném jasu s oblak shlíží jemně
Grintovce ledné, zasmušilé témě!
Má duše tušíc písně něžné chvění
tam pospíchá vždy v sladkém roztoužení
a v luzných snech se hlava k prsům chýlí. –
Bůh pozdrav Tě a žehnej Tvojí vnadě,
slovinský kraji, bohumilý, blahý,
a lid tvůj plný netušené síly
nechť pne se k výši jarobujné snahy
jak mladý štěp ve slávských kmenů sadě,
v němž míza žití neúdolná tryská,
třeba to sadem burácí a blýská!
66
III
[67]
SCALA SANTA.
Stůj, noho! – v bujném pozastav se kroku,
tu stánek boha – místo nejsvětější,
zde hasne jiskra, kterou nítí v oku
vír vášně kalné; zde vždy ukonejší
se burný ruch tvé hrudi rozervané,
neklidný synu malinké té hrudy,
jež chlubně rájem pozemským tvým sluje,
ač stvořena jen pro lítost a trudy,
ač troskou jen je, škvárem jiskry plané,
odprysklé z věčné kovadliny boha,
z níž vesmír hvězd svých třpytný řetěz kuje!
Capella santa – „v světě široširém
nad kostelík ten světějšího není,“
tak psáno tady bledém na kameni,
po němž kdys Krista šinula se noha,
když na smrt kráčel věčné lásky smírem.
[69]
Nad tabernáklem v rudém baldachýně
podivný obraz v mystickém tu taji
od věků dřímá, v ploše jeho tmavé,
jak světélko ve smutném hlubin klíně,
paprsky lampy věčné mihotají.
To Mistra líce vlídné, usmívavé,
jež v plátno vdechl blahověstec Páně,
to něhyplné, svaté Jeho skráně,
věnčené dlouhým kadeřavým vlasem:
to Lukášova štětce dílo švarné,
ováté nebes duhobarvým jasem!
Je vnesla sem kdys ruka lepotvárná
cařice slavné, kněžky od východu,
když v smaragdovém Helespontu brodu
jitřenkou spásy, šeřily se jemně
svatého kříže bohumilé rysy.
Sen tehdá snila divný, tajeplný
v svém domě zlatém, sladce pod cyprysy,
co zatím hudbou přitlumenou temně
jí Pontu šumné přihrávaly vlny.
Jak Jakobu, jenž v hluché, pískné stepi
na kámen složil unavené skráně,
jí objevil se obraz čarolepý,
jas nekonečné, třpytné nebes báně,
zkad andělé ve vírném, šumném kolu
k Heleně spící sestoupali dolů – –
70
Pak na své hybké perutě ji vzali
a chvatem spěli s ní v kraj předaleký,
v tu zemi divnou, kde ve stínu palem,
jak přelud těkal drahné, drahné věky
duch člověčenstva zmítán Kaina žalem,
nad smrtí toho, jejž tajemně zvaly
proroků dávných šeré blahověsti
Člověka synem z čisté Panny klína,
ač bujarou byl, svěží ratolestí
z Jehovy kmene boha Hospodina!
Na Kalvarie zasmušilé stráni
andělů, zástup v plachém letu stanul
a v pokyn jeho mžikem z nenadání
vrcholek hory bleskným žárem vzplanul.
Pod svadlým trsem vyhořalé trávy
se otevřelo lůno země sprahlé
a v něm tré křížův obrys mihotavý
Heleně zžaslé objevil se náhle.
Ve vlákně dřeva zpráchnivělém vkuto
tré hřebů s rudou stopou krve svaté...
Opodál v hluchém štěrku zavanuto
se vinulo kol píky rezovaté
obrazu plátno vetché, potemnělé
a nejdoleji v tmavých skalin lomu
smetány trosky Pilátova domu...
Vidění shaslo – zlaté ve dvoraně
Helena ze sna procitnula jemně
71
a z rána hned již poslů družstvo skvělé
se shromáždilo v pestré karavaně
a na velbloudech v pouť do svaté země
se bralo s mocnou císařovnou v čele.
Po trudné cestě mořem písku plavým
jak vzdušný obraz v kyprých palem skrytu
se objevily modrém na blankytu
západu nachem obestřeny žhavým
Jerusaléma cimbuří a valy
a Kalvarie němé, pusté skály
se v cedrů šeři mračně rysovaly.
Jak v povel boží sen se živý splnil!
Na osamělém svaté hory štítu,
kde oliv lesík truchlivě se vlnil,
kopáno v luny zelenavém svitu
a v brzku již zas světlo světa zřely
ostatky svaté velké tryzny boha,
jež vzkřísila svět v hříchu odumřelý...
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – –
Od chvíle oné pokolení mnohá
cařici slavnou oddaně a tiše
ve hrobu teskné šero sledovala;
však odkaz její: Obraz Spasitele,
zde z tabernáklu tajůplné skrýše
72
zázračným ohněm věčné lásky sálá
a život vlévá v ňadro ochořelé.
Po schodech svatých, po nichž On kdys kráčel,
zasmušen k smrti z Pilátových síní,
jichž mramor bledý hořkou slzou smáčel:
se po kolenou vzhůru plíží nyní
věřících davy pestrém ve průvodu.
A blaze jim... jich mysl osiřelá
nadějí tou je aspoň zduševnělá,
že Beránek, jenž sňal hřích jejich rodu,
je za tu cestu trudnou, namáhavou
odmění věčné glorioly slávou!...
Poznámka. Scala Santa (svaté schody) slove dvacet osm mramorových stupňů při staré kapli papežské Sancta Sanctorum v Římě u Lateránu. Dle podání jsou to stupně z paláce Pilátova v Jerusalemě, po nichž Kristus, odsouzen k smrti, naposledy kráčel; po schodech těch smí se vstupovati toliko po kolenou. Přivezla je sem bizant. císařovna sv. Helena (r. 336), zároveň s jinými ostatky vykopanými po zázračném snu na hoře Kalvárii.
73
DOMINE, QUO VADIS?
Silnicí starou, po níž legionů
šik bojovný kdys pochodem se brával,
do Říma kráčel v matném slunce sklonu
s večera chodec zadumaný, bledý.
Západu paprsk růžný obehrával
mu líce teskné, kadeř kučeravou,
jež splývala mu k nachýlené šíji
vlnivou řasou, jako cypřiš tmavou,
a zasláněla zasmušilé hledy,
touž rouškou měkkou, kterou v Kalvarii
ve zbožném hnutí sestra Veronika
stírala bědné líce mučenníka.
Byl Spasitel to – v neunavném spěchu
dál kráčel – těžkým křížem přepásaný,
jejž ode věků mlčky, bez oddechu,
na bedrách nese sudbou Otce Boha.
Větérek mořský od pobřežní strany
mu sušil slzu v oka vlhké řase;
v prach bořila se pobodaná noha
a v krvavého slunka růžojase
trnitých ostnů břitké ostří plálo,
jak čarovábný snítek granátový,
74
vzpučevší v zahrad tmavostinném křoví,
jež silnice práh pustý lemovalo.
Tu jako přelud v Capuanské bráně
se protichůdce rysy objevily. – –
Soumrakem šerým z Říma do Campaně
pospíchal Petr; poutník pobloudilý
omráčen bleskem kletby Neronovy,
jež nad křesťanů vznášela se krovy,
jak anděl smrti, kterým v hněvném hnutí
Adonai Bůh mstil símě Israele,
souzené nářku, hoři, zahynutí
ve Faraonů zemi zatvrzelé...
Poděšen bouří, jež se z dáli hnala,
kolísal Petr – církve boží skála.
A prchal z Říma divou bázní jatý,
opouštěl obec věřícího lidu,
to stádce bludné, jež mu pastýř svatý
v ochranu svěřil v nebeském kdys klidu,
vlídnými k němu slovy promlouvaje:
„Pas ovečky mé; byť mé bědné tělo
upjala na kříž zaslepená láje,
ty od nich bdělé neodvracuj čelo,
věz, já že povždy, v radosti i trudu,
nad církví svojí do skonání světa
svou mocnou ruku pevně držet budu,
by nezmohla ji brána pekel kletá!“
75
Tu setkali se... Petr zraky klopil,
do tmava bledá líc se uzarděla,
Mistrovo roucho žhavou slzou skropil
a z kajicných rtů otázka se chvěla:
„Kam, Pane, kráčíš v pozdní tuto chvíli?...“
A Kristus na to k smrti zasmušilý,
s výčitky jemné bolným pozachvěním,
jež sotva bylo v dobré tváři znáti,
obrátil k Petru oko skaboněné
a odpověděl: „S jitřním kuropěním
za spásu církve v strasti opuštěné
jdu poznovu se ukřižovat dáti!“
Zaplakal Petr hořce, usedavě,
a hruď mu rvalo nekonečné hoře,
jak tehda, když ve pustém vrahů davě
poprvé zhřešil v biskupově dvoře,
bojácným retem Krista zapíraje.
Spasitel zmizel – ve růžovém mraku
se jako anděl vznesl do oblaku.
Skroušeně Petr z poklesku se kaje,
v Řím navrátil se – druhý den již pnělo
v pahorku pustém, v městských valů stínu
na dřevě kříže bědné jeho tělo...
– – – – – – – – – – – –
Tak smířil Petr těžkou svoji vinu.
76
SVATÉHO PAVLA POSLEDNÍ CESTA.
Boj života jsem dobrý dobojoval, –
teď koruna mi věčné slávy kyne!
Já víru v Tebe skalopevnou choval,
nejsladší Mistře – čisté Panny syne –;
když církev Tvoji divé hnětly boly
a z těl Tvých věrných, v krvelačné zlobě
sveřepý císař pochodně si robil:
já vyznával Tě veřejně a slavně
a těžký kříž Tvůj nosil neunavně –;
já skrýval Tebe v srdce svého kobě,
jak poutník ten, jenž v dutině své holi
schovával démant, který v čárném rdění
kdys oční důlky modly jeho zdobil.
V Tvé hluboké jak moře zřítelnici
mně jiskry žhavé jako hvězdy plály,
když na úpatí hrdé Petra skály
jsem lovil duše spásy na udici,
jejížto osten – ne smrt hrůzyplnou,
však nebes ráji čárnou věstil záři:
tu gloriolu očistnou a svatou,
v níž Lazaru i dceři ze Samaří
odplatu stejně dáváš vrchovatou
v lítostném Boha Hospodina klínu.“
77
Tak svatý Pavel, vězeň v Mamertinu,
přemítal, upjat těžké ve okovy,
na dlažbě vlhké, kde na jeho slova
před chvilkou teprv ruka andělova
ze země pramen vody křišťálový
vyvedla tryskem, aby krůpěj vlahá
křtem spásným zkropit mohla strážce řasy,
jenž při pohledu na světcovo čelo,
vznícené jasem nadzemského blaha,
obrácen rázem na Kristovu víru.
Pohanských bludů liché bělmo spadlo
a srdce, které v pustých vášní víru
jak lístek smokvy v slunném žáru vadlo,
milostnou touhou hned se pozachvělo
k Tomu, jenž bratry sytil chlebem spásy
a lásky zrnko rozsil po vesmíru.
Den rozbřeskal se v čarolesklé vnadě
po Tibeřině usměvavém dolu; –
paprsek slunce, zlíbav hřeben zlatý
Nerona zámků v palatinském sadě,
protkával nachem střechy Kapitólu,
pak těkav chvíli sloupů hlavicemi
a hvozdem soch, těch kyprých, plných vděků,
jež jak sny bujné zapadlého věku
na fóru bílou tísnílytísnily se řadou,
zalehl v temno cirku pod arkádou,
zbrocenou svěží krve šlepějemi,
jež v písku tu tak purpurově plály,
78
jak venku čárná opona ta z nachu,
již gladjatorů ruce rozepjaly,
by tyran, chráněn od slunce a prachu,
ssát mohl douškem vražed kratochvíli.
Vězňové v celách Mamertinu jatí
z těžkého sna se rázem probudili,
když na nádvoří shromážděni kati,
by na popravu s jásotem a křikem
odvedli slepé snílky z Galileje,
jimž líbat kříž se hnusným stalo zvykem.
Stál již tu Pavel brány u veřeje,
k poslední cestě hotov, přepásaný,
když z kobky tam se od protější strany
postava známá jemu vynořila.
Stařeček vetchý – řasnatý plášť žlutý, –
tunika modrá, tělo schřadlé kryla
a nohy tvrdý střevíc sandálový
řetězem těžkým těsně ovinutý.
V soumraku ranním bílé starce čelo,
rozryté bolu vráskou nesčíslnou,
jak mramor desky hrobové se stkvělo. –
Od lící jako skála vyvětralých
v klopotách žití, strastí ve příboji,
vous kučeravý bílou splýval vlnou
na prsa k zemi věkem nachýlená.
Jak shled’ jej Pavel, v toužném rozechvění,
79
vzpjal ruce k nebi, jako ku modlení;
nedbaje stráží, pitkou rozespalých,
ku předu bral se hučícími roji
a před starcem pad’ zbožně na kolena.
Byl Petr to –; jej tatáž ruka vrahů
oveček stádci odervala náhle
od zbožné obce apoštolských prahů
a uvrhla sem do hlubiny sprahlé
ve tvrdém, vlčím lůně Kapitólu.
Tu dlouho oba v objetí si dleli,
až ozvalo se polnic temné hřmění
a z šumných davů chatry zlolající,
jež kolkolem se bílým fórem tměly,
Ostijskou branou vyvedeni spolu
za milník žlutý pustou na silnici,
hrobovců řadem tmavým lemovanou.
Tu vůdcův povel tesknou karavanu
zastavil náhle v zádumčivém chodu:
– „Odlučte vězně! Každý jinou stranou
nechť volí cestu k nebeskému brodu,
kde hvězdy spásy věčné se mu lesknou
a židovský král s otrněným lebem
je očekává s těla svého chlebem!“ – –
Po bohopustém, rouhavém tom slově
přimknul se Pavel oddaně a vřele
80
naposled k věrné hrudi soudruhově
a šeptal k němu: „Bratře, v teskné chvíli
sám zvol si cestu v lůno Spasitele;
půjdeš-li v levo – na pravo se schýlí
poslední kročej tvého tovaryše; –
my stádce svoje věrně rozdělili, –
nesnáze nechať i v té chvíli není, –
když Mistr na nás shlíží s nebes výše...“
Se slzou v oku Petr v levo kráčel
a Pavel bral se k vodám Salviovým.
– – – – – – – – – – – –
Již přiblížil se světec ku kameni,
jenž míli třetí v pusté cestě značil,
když kmitla se tu křovím vavřínovým
postava dívčí, vzdušná, mihotavá,
jak přelud, jejž sen zlatý spřádá v spaní;
ovatá kouzlem čarotklivé něhy,
tak tajemné, jak nádech mlhy ranní,
jenž duhobarvým, prosvitavým hávem
mladistvou líci broskve obetkává;
šat křtěnců bílý, jako padlé sněhy,
rozčeřen hybkou kyprých ňader vlnou,
přiléhal těsně k úbělové šíji,
po níž jak ručej v proudu šumném, tmavém,
vlas černý splýval, čechrán něhyplnou
větérků ranních paží dovádivou.
81
Apoštol Pavel zdvihl zraky v žasu
a bolest žhavá duší jeho snivou
zachvěla, když shled’ v slunném růžojasu,
Plautillu žačku – dívku bohumilou,
jak spíná k němu bílé ručky svoje,
závojem halíc líci uslzenou.
Vzpomínek něžných zlatokřídlé roje
vířily hrudí sladce rozteskněnou;
však po chvíli již bědné skutečnosti
mrazivá clona duši obestřela
a na rtech slova truchlivá se chvěla:
„Ten závoj hebký, družko čarovnadná,
odepni, prosím, s liliových skrání,
bych obvázal jím oči svoje mroucí,
– on pohledu mne příšerného zhostí,
až mrtvým bleskem kmitne ocel chladná,
však vrátím ti jej – třeba po skonání!...“
Plautilla závoj s temným sňala kvilem
a přitiskla naň políbení vroucí,
s ním žhavorudý kvítek granátový
se svanul ve vlas Pavla kadeřavý,
když vinula jej světci kolem hlavy...
– – – – – – – – – – –
Pak zmizela zas v hustém lauru křoví...
– – – – – – – – – – –
Na mramor zimný v dumné zhřížen snění,
položil Pavel mučennické skráně,
82
pak meč se blýskl – v červánkovém rdění,
vytryskla krev!... Než jaký taj tu žasný!?
Sotva že krůpěj pusté, sprahlé pláně
svým žhoucím nachem jemně porosila: –
na místě tom, kam dívčí závoj řasný
se smekl s kalných apoštola zraků,
pramenů tré tam divném ve zázraku
mrtvého světce ruka vykouzlila. –
Když pak noc tichá vnadou čarotklivou
věčného města prahy obestřela
a Plautilla ve bolném rozechvění
na lůžko kladla hlavinku svou snivou:
jí Pavel svatý objevil ve snění
a závoj, v němž se krůpěj krve rděla,
s povzdechem teskným svinul jí kol čela.
83
RŮŽE.
Když Kristus kráčel z Káně Galileje,
od hlučné svatby v hodovníků druži,
jej v posled ještě samé u veřeje
nevěsta švarná v chodu zastavila
s kyticí vonných, tmavorudých růží
a děla: „Pane, přijmiž blahosklonně
kytici, jižto ruka má Ti svila;
v ní vroucích díků něha žhavě pálá,
žes navštívil nás, hlavu svatou skloně
nad nuzným stolcem tiché naší chaty
a vlídně s námi za vděk vzal jsi z mála,
Ty Mistře slavný, veliký a svatý,
v dobrotě, lásce věčný, neobsáhlý!...
Osaměl Ježíš... Soumrak noci náhlý
se na zem sprahlou matným stínem sklonil,
skřek ptactva zmlkl a dech rosy vlahý
bohatou krůpěj v uschlou trávu ronil.
I duši Mistra chmura teskná jala
84
a zvlhlá smutkem rozesněná víčka,
v noc tichou ústa jeho zašeptala:
„Los těžký na mne složils, Otče drahý,
Tvá náruč měkká vlídnou láskou hýčká
živočich každý, každá tváře němá
nalézá lůžko sladkou něhou stlané,
jen Člověka Syn skráně zbědované,
svou hlavu těžkou kam skloniti nemá...
Při slovech těchto po ubledlé líci
skanula slza a krůpějí žhavou
zrosila růže na prsou mu tkvící.
S povzdechem vložil ruku k ňadrům burným
a čechral hlavu květů kadeřavou,
až plátky vonné, unášeny vírem,
jak motýlové noční rojem chmurným
se rozletly kol po prostoru širém
a jako kapky krve dopadaly
na žhavý písek nekonečné pláně.
„Bůh s tebou buď,“ Pán dále šeptal tiše,
„nevěsto švarná z Galilejské Káně,
nejlepšíť stránku sobě vyvolily
tvé ruce, jež mi růže tyto vpjaly
na ňadra teskná... Až mé siné skráně
se šeřit budou s posupné té výše
Golgatské hory: – mysl má se schýlí
85
naposled k tobě v sladkém rozpomnění
v tvou chatku chudou a žehnat ti bude,
že v božskou pouť mou, plnou utrpení,
jež nemá mezí, jako věčnost břehů –
jsi vetkla kvítko vonné, žhavorudé:
dík duše prosté – čistou, lidskou něhu!
86
PROČ KRISTUS PLAKAL...
Vzkázala Marta: „Bratr těžce choří,
spěš, Pane dobrý; – jedno pouhé tknutí
Tvé paže mocné, která divy tvoří:
a zrumění se líce sinobledá!
Nezemřeť ten, kdo ve Tvé slovo věří;
Tys osten zlomil smrti, zahynutí;
před Tebou prchá nemoc, hoře, běda;
Tvá ruka, která na uvadlém keři
poupata křísí k žití spanilému:
ta zahynouti Lazarovi nedá,
jej uzdravíš jak judskou onu ženu,
jež dotekla se roucha Tvého lemu...
Ó milostiv buď! Slyš i Magdalénu,
jež sesterskou svou prosbu se mnou pojí
v zpomínce sladké na blaženou chvíli,
kdy vlasů hávem stírala Tvou nohu
a nardu vonnou lila v hlavu Tvoji.
Voláme k tobě, k proroku a bohu,
vyslyš nás v hoři! – kročej svatou schýli
k chatrči, kterou Bůh navštívil žalem.“
87
Nevyslech’ Ježíš sester naříkání,
a Lazar skonal; – tělo ovinuly
mu v roucho vonné, v ratolesti z palem,
je pochovaly v sprahlé skalní stráni
a dál nit hoře v pusté chatě snuly...
V západě rudém den již dohoříval,
když kráčel Kristus k hrobu Lazarovu,
od Bethanie, v jejíž vlídném krovu
jak štvaná laň svou svatou hlavu skrýval
před Judou zlým, jenž vždy jak jestřáb kloval
surovým zobem hrudi prorokovu.
Vstříc vyšla Kristu Marta zarmoucená
a v oku tmavém, shaslém v mnohém pláči,
na vlnách slzy výčitka se chvěla,
když poklekla před Mistrem na kolena
a lkala: „Pozdě – pozdě, Pane! kráčí
útěcha Tvoje v srdce osiřelá,
již neníť bratra v tomto okamžiku!“...
Odtušil Kristus: „Dosti nářku, vzlyku,
utiš se, ženo, – bratr Tvůj jen dřímá
a k životu zas mé jej vzkřísí slovo!...
Kam vložili jste tělo Lazarovo?“
A velkým na to, hrozným zvolal hlasem,
jak hromu zvuk, jenž v pusté skále hřímá:
„Lazare, vstaň a vyjdi z lůna hrobu!“...
88
A mrtvý vstanul... Trnulo vše žasem,
když opouštěl tu hluchou skalní kobu,
ovázán ještě plátna ve hrobová
a rozhlížel se v ustrnulém davě...
Vše jásalo – jen Kristus beze slova
v zástupu stál tu zamlklý a němý
a zaplakal pak hořce, usedavě...
Když tázaly se Marta, Magdaléna,
majíce ještě víčka uslzená:
„Proč, Pane, Ty vznešený nade všemi,
nesdílíš také radost naši spolnou?“
Odvece Ježíš: – „Duši moji bolnou
z hluboka svírá trudné pomyšlení,
že tužbu žhavou vyplniti hledě, –
jsem bratra vzbudil z blaženého snění –
k života hoři, strádání a bědě!...bědě!...“
89
OBSAH.
I.
V basilice sv. Petra 7
Fontana di Trevi12
V katakombách15
Columbarium19
Forum22
Koncil26
Pouť Kostnicí29
II.
Při lampě37
Zimní duma39
Škeble40
Racek41
Mnich44
Z moře45
Na Adrii47
Rorate49
Květná neděle51
U Trocnova53
Svobodným Horám55
[91]
Pozdrav Vltavě58
Hvozd59
Již svítá60
Rodnému kraji61
Popelka63
V kraji pobratimů65
III.
Scala Santa69
Domine, quo vadis?74
Svatého Pavla poslední cesta77
Růže84
Proč Kristus plakal?87
E: dp + sf; 2002
[92]