NA ADRII.

Otakar Mokrý

NA ADRII.
Zas přede mnou tajůplný blankyt moře rozepjat, jak rusalky, hybké vlny oblečeny v bílý šat, ňádra hebká, obnažená, tisknou k sobě roztoužená a v divokém reji spolu tančí bujnou carmagnolu nad bezednou hlubinou. Zrádný břeh jim z mlžných skrání trhá závoj z nenadání, než se v pěnu rozplynou. Zlatých rybek četa hravá víří v tůni bezedné, všude ples a bujná vřava, moře líc tak usměvavá, kam jen oko dohledne; 47 pod hladinou světelkuje, kadeř medus řasnatá, v bahně krab se těžký snuje a na korál zavěšuje polyp rámě svalnatá. Jako smavá dětská báje, silou kouzla tajemnou, modrá hloub’ své všecky taje rozhalila přede mnou – čarných zjevů pestré roje stíhal jsem jak štěstí svoje; šelest větru zasmušilý, pěny šum a vlny sten, kolébal mne každou chvíli v nejluznější žití sen. Naposledy v písek plavý noha moje zapadá, kde paprsek mihotavý smavou perleť opřádá; co tu škeblí odpočívá, v každou z nich se teskná, snivá vzpomínka má ukládá. Černá kotev již se zvedá v tmavých plachet zášeru, na dalekém nebi bledá chví se hvězda – severu. 48