PŘI LAMPĚ.

PŘI LAMPĚ.
Přede mnou jizba zamlklá se šeří; při lampě matné v dumném přemítání zas teskně hroužím ruku do kadeří a na duši se jemným stínem sklání vidiny steré, – světla zlatou sítí myšlénka víří, jak jepice hravá, kratičkou chvíli, než jí křídla vznítí žhavého snění výheň plápolavá. Nadarmo duch se švižným, smělým vzmachem polapit snaží lepokřídlé zjevy – – jak vznikly, mizí v zakmitnutí plachém v paprscích svůdných světla pod záchvěvy; setřelým křídlem chvíli poletují a pelu drobným, stříbrošedým prachem svou zašlou stopu v rukou zůstavují. [37] Jepicí jenom duholesklou bylo mé snění mladé; – v žití okamžiku co vypučelo, v paprskovém vzniku, to soumraku vždy šero pohrobilo, a mrtva lehla družina ta skvělá, jež krouživým se vírem rozletěla jak mušek plachých sežehnuté roje, jež pod lampou tu smetá ruka moje! Do dlaně čelo znavené se skládá v příboji vidin splynulých v změt valnou a z mysli, jako z šedé skalní sluje, obrazů zašlých nekonečná řada pochodem skřítků tajemným se snuje, pak ve mžiku zas rmutí svojí kalnou je všední vlna v jeku pohlcuje. Jen trosku zachraň, Pane, v chvíli trudné z paláce mého mladistvého snění; jak ze seménka, které ptáče bludné zaneslo v balvan lesa pod sklepení, z ní vzkvete keř mé poesie vroucí a v haluzích zas ozývat se bude života ples i srdce touha žhoucí – vždyť zimno tak v té duši písní chudé! 38