V KATAKOMBÁCHKATAKOMBÁCH.
Appijskou cestou v slunci za poledne
jsem kráčel kdysi; – za mnou město věčné,
pod kuplí Petra v dáli nedohledné,
obrovské svoje rozkládalo údy –
a kolem v pláni teskné, nekonečné
se pod blankytem tmavým rysovaly
ubledlou lící, pohříženou v trudy
starého Říma ssutiny a valy,
nad nimiž cypřiš, jako nad mohylou,
skláněla clonu větví zasmušilou.
U kostelíka bílého jsem stanul,
jenž samoten tu v pustinách se zdvihá;
ze dveří chlad mi v horké skráně vanul,
jímž oddýchala stinná chrámu koba; –
na prsa klesla olověná tíha,
když zjevil mnich se s tesknou, bledou lící; –
jak duchové pak kráčeli jsme oba,
tlumeným krokem s rozežatou svící,
po schodech kluzkých, v mrákotavém stínu,
do tajemného země svaté klínu.
15
Té země svaté!... Kde klíčilo tiše
božího slova símě blahoplodné,
jež rozsévačem s dalné nebes říše
po bídném lidstva rozséváno kraji,
zapadlo zde do půdy přeúrodné;
když světem starým vířil zápas lítý,
zde, slzou hořkou zaléváno v taji,
vzpučelo náhle ve strom rozložitý,
jehožto větve, plné jaré síly,
kraj světa celý rázem zastínily.
V bludišti hrobů octli jsme se náhle,
jež nad sebou tu vytesány v skálu,
snou do hloubi se v řadě chmurné, táhlé,
tu i tam vetchou uzavřeny mříží,
za nížto v rudém, blyskotavém palu
hliněný kahan světlem věčným svítí;
a krůpěj, co se s vlhké stěny hříží,
tu jako slza v popeli se třpytí...
Řad za řadem pak ztrácejí se v důli
hrobovce tmavé – mrtvé duchův úly!
Mnichova svíce zaplašila chmury
a došli pak jsme na prostranství malé,
kde matný paprsk třepetal se s hůry,
skulinou klenby jako hvězda svítě.
Před námi oltář v skále vyvětralé,
chud, beze kvítí, bez okrasy, zdoby,
16
jak žebrák tu se v dusném tajil krytě,
v pozadí siré, zádumčivé koby
a vzpomínal zde, v šerých mohyl klínu,
na první oběť, milou Hospodinu!
Roj vidin pestrých ovanul mi skráně;
hrobovce tmavé oživnuly rázem,
z nich kupily se kolem stolu Páně
věřících mrtvých nekonečné davy
a čelem zbožným vrhaly se na zem,
když chléb a víno v první paměť spásy
pozdvihal světec v gloriole slávy
a chorálem se rozzvučely hlasy,
jazykem sterým ctíce Jediného
i tajemství to těla vznešeného!
Pak – jak by náhle vichr zaburácel
a blesku žehem mrtvá země vzplála –
zřel jsem, jak zástup v hrobovce se kácel,
a jak by šelem stáda rozlícená
v ulice mohyl posvátných se hnala
a zatínala v krvelačném sváru
v ta mučedníků těla posvěcená
zub rozkacený, osten břitkých spárů,
co z Palatinu zatím v chumelici
sem padal paprsk – Neronových svící!
17
PryčPryč, vidmo charé! Vzhůru, mnichu, zase!
shas pochodeň o sarkofágu hranu;
ať líce smutná zaplá v slunném jase
a větřík vonný duje do kadeří!
Líp naslouchati v sladkém jeho vanu
těm smavým bájím čarovného jihu,
jež ševelí tu v granátovém keři
a světluškami blyskotají v mihu: –
než lkáti zde nad věků hrobkou stmělou.
velikou, slavnou, ale – spráchnivělou.
18