SVOBODNÝM HORÁM.
Před okny svými, sklíčen chmurou tesknou
zřím obrysy ty vaše klikaté,
těch plecí obřích, jež se v slunci lesknou,
když k nebi hrdé témě zdviháte.
Hledíte na mne Promethea zrakem
ve vzdoru zpola, zpola v zoufání;
můj hled jak orel krouží sivým mrakem
a těká stále vaší po skráni;
na mysl moji buší nedočkavě
otázka, ždajíc slovo rozhodné:
„Proč tak, jak zraku jevíte se právě,
se zvete dosud Hory Svobodné?“
Vy hory žalné... Bědné chýžky vaše,
pokryté sosen krovem zeleným,
ze clony větví vykukují plaše
okének zrakem snivě zamženým.
Zda rosa to, jež oči jejich skrápí,
či slza hořká panské nevole,
jež jako šelma, tajíc šelest tlapy,
se plíží tady chudá přes role?
55
Vy trpělivé jihočeské chýše,
kdo zbádá vás, kdo bol váš uhodne?
Mne bolí jen, že kraj, v němž lkáte tiše,
se pyšně zove Hory Svobodné!
Můj duch se noří v šero věků dálných
a srdce vždy se znova zachmuří
vzpomínkou reků neúmorných, valných,
jež rodívala vaše cimbuří...
Zjev Mikuláše z Husi tvrze šedé
v obrovských rysech stoupá přede mnou,
Josue písma ke mně líce bledé
obrací smutně s výtkou tajemnou.
Dál v Helfenburku rumech zadumaných,
jak němá socha v prostřed hřbitova,
pohlíží na mne skryta v růžích planých
tvář bohatýrská Vlčka z Čenova.
Ty bohorovný bitev vozataji,
rci době předků chrabrých nehodné,
co bývaly kdys v Táborských dob taji
ty rodné tvoje Hory Svobodné!
Co bývaly kdys, co jsou oku nyní
i s tmavých hvozdů bájnou nádherou,
jež skráně jejich věkožízné stíní
tou stříbroskvělou stáří kučerou!?
Roj vidin chmurných kolem mne se tísní
a zimným dechem skráň mi ovívá,
56
do ucha šepcí rtové bledí, přísní
mi slova – žel Bůh! – hořce pravdivá:
„Viz hory, ty, jež v červáncích tam lkají,
tak nepodajné, pyšné, ctihodné,
ty ku skonu teď potupnému zrají,
neb nejsou více Hory Svobodné!“
Přec vábíte mne, hory milované,
když hledím na vás z jizby úkrytu,
přec divou touhou srdce moje plane
blouditi v rosném vašem pažitu
a urvati tam, zatknout v ňadro chudé
kvítečko jedno prosté, bezcenné,
jež mučenkou jen snivou slouti bude
v nádherné, bájné české květeně,
neb jako z drahé krve Spasitele
vykvetlo z nivy bolem úrodné,
z té jihočeské země osiřelé,
jejímžto valem – Hory Svobodné!
57