Šedivé mlhy podzimku se valí
po žlutých luzích; obzor zasmušilý
k obrubě lesů níž a níž se chýlí,
a slunce tvář si odvrácenou halí;
hladiny vodní mrtvé vlny, valné
nehybně z rudé rákosiny vzhlíží,
jak ze sna oko nemocného kalné,
ruch žití zmlká, šedý den se krátí,
chocholouš jenom bludný na souvrati
hopkuje bílou babíleta mříží
a ve posledním purpurovém jasu
si zobe zrnko ušlapaných klasů.
Prch’ léta přelud, – opadalo snění
s posledním chudým kvítkem matky boží,
jež slzou žhavou zkvětlo v holé stráni;
vrásčitý šípek ve krvavém rdění
se zaskvěl ještě na trnitém hloží,
pak zalehl mráz v nekonečnou pláni. –
Zas nadešly ty chvíle teskné dumy,
kdy mysl pěvce, rozechvěna k pláči,
křížovou cestou pustých vidin kráčí,
jež zevšad v sluch mu žalostivě šumí,
kdy srdce chví se v hrudi stenající,
jak poslední list holé na větvici.
Níž v dlaň se chýlí zamyšlená hlava,
a duše teskná horečným zas spěchem
prolétá bájnou poesie říši,
jak opozděná muška poletavá,
jež vzbudivši se měkkým tepla dechem
v bzukotu snivém opouští svou skrýši,
od rohu k rohu těká světlou síní
a v tanci divém teprve se stají,
když mrazný chlad zas perutí svou stíní
zimavou jizbu i tu hlavu snivou,
jež pod troskami zlatých snů a bájí
pohřbena hude dál svou píseň tklivou.