ŠKEBLE.
Ve stínu olší v chmurném vodním klíně
tu na dně řeky škeble odpočívá,
nad ní se leknín v bludné zátočině
kalichem zlatým v slunném jasu zhřívá;
kol ticho – jenom lyska v rákosině
třaslavým hlasem polehounku kývá
a laštovky pod střemchovými keři
hladinu zobem švitořivým čeří.
Jak teskno ti zde, škeble osiřelá,
zde v osamělém leknínovém hrobě,
40
ty všecku dumu v hruď jsi uzavřela,
jež tají se tu v siné vodní kobě,
a když bol divý – touha burná, vřelá,
nejvíce svírá teskná ňádra tobě,
tu nadchází tvá sladká chvíle náhle
a rodíš perlu – slzu duše zprahlé.
Pak rozerve tvé lůno lovec dravý,
na břehu v písku ležíš oloupena
a zas kol ticho – jenom větřík hravý
tajemným šumem z nitra tvého stená
a jepice jen jak stín mihotavý
znavena skládá tu svá křídla sklená
a sní tu luzně o slunci a trávě,
na hrudi tvé, jež dokonává právě...