KVĚTNÁ NEDĚLE.
Zorané pole... Hnědou brázdou svítí
žitného zrna símě drobounké,
na mezi zlatým penízem se třpytí
kvítečko mochny jarní hebounké;
pod mladou travkou, mrazem ještě skřehlá,
chudobka bledorudě vykvetá
a nad šípkem, kam jinovatka vlehla,
bělásek první plaše přeletá;
v oblacích píseň švitořivou hude
skřivánek, synek selské nivy chudé.
Nálada teskná ve vzduchu se chvěje,
příroda dechem zimným ovátá,
nechápe ještě, že na ňadrech hřeje
mladinké vesny kyprá poupata;
ač míza krouží jarobujným vírem
pod korou drsnou, prostou lupení,
ni tuchy téměř v kraji mrtvém, sirém,
že blízko tak již tvorstva vzkříšení,
že v nevystihlém kouzla duhojase,
bohaté lůno země otvírá se.
51
Dumavý rolník v tiché chvíli ranní,
opustiv chrámu vzdušné prostory,
svazeček proutí svírá v hrubé dlani,
svazeček z pestrých stužek fábory,
jej vlídná ruka kněze posvětila
v zázračný zdaru všeho amulet,
veň požehnání boží soustředila,
jímž plane pupen, usmívá se květ;
kočičky ty, svěcené v palem svátku,
hojnosti šotka v každou vábí chatku.
Nadějí silen v hoři svém i trudu,
v zátiší svaté, květné neděle,
ukládá rolník svěží proutek v hrudu,
do brázdy slzou rosnou skypřelé;
k modlitbě zbožně kleká na kolena,
v pokoře oko k nebi zdvihaje,
by Hospodina ruka otevřená,
žehnání, spásu dštila do kraje,
by neodvracel zraků Svojich vlídných
od robů hrudy nebohých a bídných.
Kéž vyslyší Tvé lkání úpěnlivé,
jež s vánkem jara tvé rty šelestí,
kéž požehná tvé nivě rodné, snivé,
již v potu tváři, v slzách, v bolesti
vzděláváš v lačném, cizopásném víru
povržen jako bědný helóta;
52
kéž sklene duhu blaženého míru
na mysl tvou, jež v dumách kolotá;
kéž před trůn boží prosby tvojí slova
plynou jak oblak dýmu Abelova!