II. V kostnickém chrámu moře světel hoří;

II.
V kostnickém chrámu moře světel hoří; V kostnickém chrámu moře světel hoří;
dnes duchu svatému se při mši slavné koncil celý koří. Z řad prostých kněží v záři purpurové, jak nad koukolem rudé květy máku, blesk hněvu v pyšném zraku, ční opati a mistři, biskupové. Na trónu nejvýš Sigmund sedí v pýše; s říšskými odznaky kol velmožové svaté římské říše. Před nimi na lešení v mešním kroji, v oděnců středu kněze postať hrdá jak skála stojí tvrdá, kdy sama v bouři s vlnami jest v boji. A v hloubi zraku nadšení blesk reka, jak hvězda v soumraku, a v tváři bol a lítost chví se měkká. Jest po mši již; Milánskýmilánský biskup kráčí k lešení vzhůru: „Skon ti hlásám brzký, bludaři kletý, mrzký! dej kalich církvi z ruky svojí dračí! 54 Vysvlékni ornát, antikrista druhu, od sebe církev, bůh již vrhá tebe, nehodného sluhu. Dej štolu sem a svatou albu bílou, již pokálel jsi jedem, hříchy svými; jak liché páry, dýmy nevěru zavřem’ tvojí pod mohylou.“ A kleli dál, až Husa odsvětili; on němý nad nimi stál jako mrak pln bleskův a pln síly. Pak čapku s čerty jako harlekýnu na hlavu dali pravdy mučenníku a v středu bojovníků jej na smrt vedli v zbraní hustých stínu. – Když shasla hranice, tu jiskry troudu se svatým popelem hodili vlnám do rýnského proudu. Však nad místem, kde tryzna vzplála v kouři, duch Husův nesmrtelný v záři slávy vzlét’ jako fenix žhavý – on v srdci lidstva věčně hřmí a bouří.