Lék.

Lék.
Sto tisíc jízdných, kobylek jak mračna, jak hejna vlků lačná, Mohamed aga, nový perský chán, sám k pomstě vedl na Kerman. To město bídné třikrát mrzkou zradou pohrdlo jeho vládou, pobilo stráž a s kmeny blízkých hor se postavilo na odpor. Sic hrdinsky si v krutém vedli boji, však proti sršní roji co zmůže hlouček malý lesních včel? – Chán do města jak vítěz vjel. A brzy též mu z pitvorné se hlavy zlíh’ ještěr pomsty dravý, to městu povstalému tento trest za jeho zradu, jeho lest. 103 „Pět velkých měchů, jež plníte mlíkem, či datlemi neb fíkem, kdy na poušť dálnou stepí písčitou velbloudi k Mekce jdou, Pět měchů těch mi lidských očí dáte, než slunce vzejde zlaté.“ – A splnil vše; než nový vzešel den, kdo v městě chycen, oslepen. Tak zkrušil odboj chán; však od té chvíle, jak tygr ovci v týle, jej křídlem dusil viny noční pták, jenž plašil sny a kalil zrak. A kudy chodil, stejný přelud zíral, ať v letu koně svíral, ať hašiš jed’, ať dívčí líbal ret, ať modlil se, vždy stejně klet, Zřel před očima očí plné měchy a tiché slyšel vzdechy, ať ve dne v noci osvětloval síň, ať k tanci pískal mouřenín. Tak znáhla chřadnul, věčnou týrán mukou. Tu drže dýku v rukou kdys vrchní eunuch, lékař, lstivý Řek děl chánovi: „Znám prostředek. 104 Znám jistý lék, jenž hrůzy tebe zbaví, vyžene přelud z hlavy, že jistě červa na vždy budeš prost a zapomeneš minulost.“ Pak dýky ostří zkoušeje jen hravě, shýb’ k chánově se hlavě a pravil: „Smrt!“ On brvou jenom hnul, po dýce sáh’ a jí se probodnul. 105