Johanna Neapolská.

Karel Kučera

Johanna Neapolská.
Za polnic zvuků, neapolských zvonů, královna sedla pod baldachýn trónu, nejkrasší paní z paní všech; na lásky soud až z Provence, Avignonu k ní rytířů se sjelo, zřít bílé hvězdy čelo a krásu v plamenech. „Artuši, pěvče, zlaté tvoje struny, jak leknín v lásce paprsk bledé luny, útroby naše rozchvěly; měj zlatý řetěz i můj úsměv slunný, jenž láskou tebe světí, jsi rytíř srdce třetí po našem manželi.“ „Bertrande lepý, mistře tanečníků, smíš polibek vzít z růžných mojich rtíků, to dovolit smím anděli; měj zlaté kruhy, damascenku dýku, co v barvách plane duhy, jsi rytíř srdce druhý po našem manželi.“ 49 „Terlizzi hrabě paní čest a krásu po život celý s každým ve zápasu uchránil mečem, ocelí; on stužku z mého hedbávného vlasu potřísní vlastní krví, on rytíř srdce prvý po našem manželi.“ Rozdany ceny; pozvolna se šeří, v zámeckém parku v každém stromu, keři stříbrný odlesk měsíce; tři stíny rostou u balkonu dveří: v té straně zámku k moři, v komnatě světlo hoří, to králova je ložnice. – – „Já řetězem spjal nohy v okov tuhý a Bertrand ruce v zlaté dal mu kruhy, krůpěje smrti se čela Terlizzi setřel vlasu tvého pruhy, až hrdlo zatáh’ zvolna; teď, královno, jsi volna, z nás vyvol manžela.“ Tak v zámku včera v půlnoc co se dělo, tré rytířů královně vyprávělo, nejkrasší paní z paní všech; jí plálo oko, bez chmur, vrásek čelo, až plamen krbu rudý vyprostil z vazby údy a růže úst a ňader dech. 50

Básně v knize Básně: