Johanna Neapolská.
Za polnic zvuků, neapolských zvonů,
královna sedla pod baldachýn trónu,
nejkrasší paní z paní všech;
na lásky soud až z Provence, Avignonu
k ní rytířů se sjelo, zřít bílé hvězdy čelo
a krásu v plamenech.
„Artuši, pěvče, zlaté tvoje struny,
jak leknín v lásce paprsk bledé luny,
útroby naše rozchvěly;
měj zlatý řetěz i můj úsměv slunný,
jenž láskou tebe světí, jsi rytíř srdce třetí
po našem manželi.“
„Bertrande lepý, mistře tanečníků,
smíš polibek vzít z růžných mojich rtíků,
to dovolit smím anděli;
měj zlaté kruhy, damascenku dýku,
co v barvách plane duhy, jsi rytíř srdce druhý
po našem manželi.“
49
„Terlizzi hrabě paní čest a krásu
po život celý s každým ve zápasu
uchránil mečem, ocelí;
on stužku z mého hedbávného vlasu
potřísní vlastní krví, on rytíř srdce prvý
po našem manželi.“
Rozdany ceny; pozvolna se šeří,
v zámeckém parku v každém stromu, keři
stříbrný odlesk měsíce;
tři stíny rostou u balkonu dveří:
v té straně zámku k moři, v komnatě světlo hoří,
to králova je ložnice. – –
„Já řetězem spjal nohy v okov tuhý
a Bertrand ruce v zlaté dal mu kruhy,
krůpěje smrti se čela
Terlizzi setřel vlasu tvého pruhy,
až hrdlo zatáh’ zvolna; teď, královno, jsi volna,
z nás vyvol manžela.“
Tak v zámku včera v půlnoc co se dělo,
tré rytířů královně vyprávělo,
nejkrasší paní z paní všech;
jí plálo oko, bez chmur, vrásek čelo,
až plamen krbu rudý vyprostil z vazby údy
a růže úst a ňader dech.
50