Básně (1883)

Karel Kučera

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERD. SCHULZ ČÍSLO XXXI.
BÁSNĚ KARLA KUČERY
V PRAZE NAKLADATEL J.OTTO KNIHKUPEC 1883
[2] BÁSNĚ
KARLA KUČERY
V PRAZE NAKLADATEL J.OTTO KNIHKUPEC 1883
[3] Knihtiskárna J. Otto v Praze
[4] PAMÁTCE SVÝCH DRAHÝCH ZESNULÝCH, MATCE A SESTŘE.
[5]
[Prolog]
Na pouti lesem v temných snětí krytu o plece dubu tělem opřená, vzplanula vstříc mi v červánkovém svitu bez hlavy, rukou socha kamenná. Z vypuklých boků trávu vzešlou, býlí měnilo slunce v zlatoplavý vlas, a kalich zvonků, jahody květ bílý se mechem táh’ jak vlasem perlí pás. Z dutiny sochy v stínu kapradiny žlutavá vzhlédla na mne písklata, a k pramenu, kde pomněnky květ siný, laň z mlází vedla svoje kůzlata. [7] Již v dáli skuhrá výr a v spěchu náhlém mih’ netopýr se sochy nad hlavou, kukačky žaluji ve zvuku táhlém, zní praskot bičů šerou doubravou. Blažená socho němá, bezúčastná! v přírody tluku, proudu živoucím, co láska tobě, chvíle žití šťastná, naděje lidská s blahem vadnoucím? Co myšlének ti nepokojných roje, co bol neb láva vášní plamenná?! – – ó, což bych vyměnil to nitro svoje rád za tvá, socho, ňadra kamenná! [8]
Zimní pohádka.
V podvečer smutný, v divé chumelici, u okna sedám v rozjímání dumném; jak vločky stříbra nad krajinou spící sníh prohání se v reji hustém, šumném; pruh lesů dálných v blyskotavém šatu jak věže města ze závějí trčí, černaví ptáci v truchlém skřeku, chvatu se v letu mihnou bílou nad chatrčí. Severní vichr mrazem v okno dýše báječných květů stříbrolesklé runy, démantem prstu před mým okem píše po lístku lístek květům do koruny. Zřím klíčit símě, kalich jak se plní, jak poupě růžové šíj’ líbá matce, v záhybu sněžném vnada jak se vlní, krajina celá v ledu, jinovatce. [9] A přemýšlím, zda vlast společnou mají podzimní kvítko, jarní prvosenka, zda květná báj, co v jarním tkvěla kraji, v jeseni přejde chatek do okenka. Ztepilá palma v středu silhuety v sobolím hávě, se krystalným pasem s úsměvem kyne za ostatní květy, pohádku matným šepotá mi hlasem: Na luhu vonném, mechu lesním, poli, šlépějí jara květy vypučely, že stráně pusté, balvan vrchů holý, zelení bujnou v krajině se stkvěly. Jak hvězdy třpytné oblak na oponě vzcházela kvítka v divotvárné směsi, sto barev vzplálo v rýhách, po záhonězáhoně, opojnou vůní plnily vzduch lesy. Vlaštovek průvod, tažné ptactvo z jihu v křovinách známých lůžka sobě stlaly, potápky, kachny nad jezerem v mihu v rákosí, olše pozdrav šepotaly; dál motýl pestrý barevná jak stužka na ňadrech květů třepetal se hravě, háďata lesklá z podzimního lůžka v paprsku slunce smýkala se v trávě. 10 Než běda! brzy po radostném máji přilítla jeseň s neuprosným žárem, že pastýř zmlkl ve hře na šalmaji a každé kvítko loučilo se s jarem. A bylo pláče, srdce rvoucích stonů, kdy v zimní palác, do náruče země v průvodu přátel při hlaholu zvonů v příkrovu tíhlo květů zemských plémě. A když jsme dlouho spali již v té zemi, bez zpěvu ptáčat, rosy křišťálové, blesk touhy projel hlavami nám všemi a jarní vzpláli netušení snové. Jak v poušti oas přeludem, hrou světla s pramenem, stíny, s antilopou štíhlou, před naším okem v nádheře zem květla, zvouc nazpět nás v tu krásu nedostihlou. Než kdy jsme vyšli z podzimní té koby, uprchla náhle vidina ta ladná a místo v jaro, v zimu, plnou zloby, nás všecky svedla bludička jak zrádná. Mladistvá ňadra přestala hned v tluku, ret ztrnul kyprý mrazným políbením, a kalich útlý náhlém ve rozpuku hned smutně loučil s paprskem se denním. 11 Shroucených květů litovala zima a vínek spletši do chudobných vlasů, za vlády své jej nad krajinou snímá a kvítka trousí z ledového pásu. A proto zíráš v zasněžené chatce skupení němá odumřelých květů, zlomené stonky, hlavy v jinovatce, jak o jaru sní, o báječném světu. 12
Gonelli Giovanni.
Nad městem kvílí půlnoc v bouřném vzduchu; kvil zvonů vniká ku starcově uchu; na lože chudé klesá hlava šedá, než v jeho víčka spánek neusedá. – Nezdolnou tísní minulost se vtírá, dokořán brány své mu otevírá. Byl chud, než v srdci žárný choval zápal, jímž pobádán se z mládí dláta chápal, a s bídou válče krutém ve zápase své zraky upjal k věčných zdrojů kráse. A láskou děvy jako zlatou sítí obetkal srdce, celé svoje žití. Však časem zpyšněv, opojiv se v slávěslávě, ve víru vášní, bujných přátel v davě, opustil náhle děvu zoufající, jež lásky výkvět pod srdcem již nesla, ji zůstavil jak v bouři, blýskavici na moři člunek bez plachet a vesla. I stalo se, že přátel ve průvodu se vracel jednou z bujných, šumných hodů, u domu v koutku, schodu kamenném žebračka chová slabým ramenem 13 robátko útlé, v plénkách schoulené, k modlitbě majíc ruce vztažené. On poznal tváři záhy vráskovitou, vyhaslé oko, bídy stopu vrytou, svou děvu, ženu poznal, dítko v plence, však ruky nevztáh’ k synu, ku milence. Pak viděl zářit stkvělé svoje jméno, jak plálo slávy věčné na zenitu, a po čem v mládí prahnul, dosaženo – však tajný červ mu hlodal ve úkrytu; leželo dláto, tvůrčí spala síla, jen upomínka zašlých časů zbyla. Nadarmo hledal ženy, dítka stopu; jak hvězdy padlé s nebeského stropu, ve světě širém navždy utonuly. – A myšlénky teď zoufání nit snuly, že zbělel vlas a vousy zšedivělyzšedivěly, a v duši osten jedu vězel celý, že rána jedna stíhala hned druhou, až vrchol útrap zcela dovršen, kdy nocí věčnou zrak mu obestřen, že světa syt, provázen mladým sluhou se schýlil, stařec, v trapnou samotusamotu, ve duši mrtvo, v oku slepotu. – 14 A v jizbě ticho, vichr v okna ťuká, jak zbloudilého poutníka mdlá ruka. – Tu s lože náhle čarovnou jak změnou vstal slepý mistr s hlavou vytyčenou: „Jediná duše bídou se mnou spjatá, hej učni můj, dej mramor sem a dláta! Ač ztemněn zrak a mrtvá zřítelnice již navždy černou chmurou zastřena, nad oko těla mysl zírá více ve vyšší touhy letu nadšená. Zas duch jak orel poraněný střelou se vzepjal mocně k poslednímu letu a setřás’ havěť bolů zatemnělou, rozevřel opět korunu svých květů. Zas ruka tvůrčí máchat bude dlátem, jak kdysi v čase láskou přebohatém, zas citů zdroj jak víno v zlaté číši se perlit bude k nekonečné výši. Nuž lítej, dláto, těš se dílem stkvělým, já synovu tvář v kámen mrtvý vtělím, ty známé rysy, jež jak hvězdy planou, utkvělé dávno v duchu tvořivém, ať z nebes nitra do mramoru skanou, mé ruky vzmachem, hbitým kladivem; ať v oko řasné, v ovál obličeje lahodný úsměv, jarý půvab spěje, 15 ať z díla posledního sezná svět mou lásku, lítost, trýzeň mnohých let, století obdiv náhradou buď skrovnou za otcův hřích, za bídu nevýslovnou, v niž uvrhl jsem dítě ztracené: ať na mne v smíru hledí s kamene!“ Červánky vzešly, růže zkvetly rána, u lůžka mistrem socha vytesána. „Nuž, učni můj, viz dílo poslední, na sochu mrtvou, na mne pohledni, zda odlesk rysů mých jí z líce září, zda podobna tvář synova mé tváři.“ „O mistře, zázrak! Svoji tvář zde vrytou, jak božským dechem v mramor vidím vlitou; snad ruku tvůrčí anděl řídil z nebe, bych v mistru slepém, otče, poznal tebe!“ A syn teď líbá tváře vrásky steré, od matky drahé požehnání šepce, z útroby jemu kletby hada bere, že nové jaro v staré zkvétá lebce. – 16
Tizian.
Jen„Jen lítej, blesku, ve smrtícím šlehu a trhej světlem chmurnou oblohu: ty chvilku žiješ ve klikatém žehu – já nesmrtnou zde konám úlohu. Noc bouřná mine, světlé vstane ráno a hrůza tvoje do hor odletí, však nadšeným co duchem vykonáno, potrvá věčně v lidské paměti.“ Dokončil obraz – stojí před Madonnou, jež na plátně tu, v jasném prostoru velebně září, s lící blahosklonnou ve slávě své, andělském ve sboru, královna rajská trůnu na nebeském obdána celá nadpozemským leskem. „Teď, mysli, stůj a zatkni kotvici v to moře pohybpochyb, nejistoty, bludu, nad tebou obraz visí zářící, jak z mlhy tkaný, třpytném ve přeludu. 17 V mé hlavě víří bouřná směsice, vše kolem splývá ve divokém jeku, jen tato tváře nadpozemských vděků mi září šerem jako dennice; co duše lidská, ruce tvořit mohou, a vnady co je světa pod oblohou, vše to jsem snesl,snesl jako motýl zlatý na křídlech ducha v tento obraz svatý. Nuž, ten-li obraz stínem majestátu, jak ruda lesklá podobna jest zlatu, odlitkem krásy, půvabu tvé tváře – a je-li jiskrou z velké božské záře má duše lidská v letu nadšení – ty, panno mocná, dej mi znamení! Hle! dcera moje na smrtelném loži – ó spas, ó spas ji, rodičko ty boží, za život její drahý v oběť měj tu malbu mou, svůj svatý obličej, ó matko boží, přispěj choré dceři, ať v nadšení a v tebe každý věří, ať jistě zvím, zda roven tvému daru ten obraz můj, zda dceři k spáse, zdaru.“ A velký div: ty rysy malované, ta božská postať v němém úsměvu, jak kouzlem jata, v mlze stříbrotkané, již dolů stoupá v zlatém oděvu. 18 A mistr klečí, zázraku se diví, Madonny obraz vstříc mu plane živý, a závoj lesklý, poletavé páry a točivé jich světlomodré pruhy splývají kolem v těla krásné tvary nad hlavou pnouce diadem, zář duhy. „Již povstaň, mistře! K nebes trůnu zdvihlo nadšení tvoje peruť plamennou a letem vznešeným mé líce stihlo – hle dceřin život tvou buď odměnou.“ Vidina bledne v jemném záchvěvu, zas božská panna v němém úsměvu na plátně povznáší se v říze skvělé a půvab ráje, vznešenost má v čele. A mistr spěchá ku dceřině loži ten zázrak věštit, vidinu tu boží: Hle dcera zdráva na lůžku již sedí a zrakem zářivým vstříc otci hledí. 19
Ildigo.
Stepí širou v strážných ohňů moři tábor Hunů na obzoru hoří. Kotouč dýmu k oblakův až chlumu nad ležením chví se, plným šumu. Kolem ohňů muži pleskolebí s tučným nosem pitvorně se šklebí, v kruhu kopí, zabodaných v zemi, bosou nohou křepčí s pochodněmi, hemžíce se v jiskrnatém dešti, – kotel duní, píšťalka jim vřeští. Divoký ples, radovánky, hody; Attila se vrátil ze výpravy, světoborce, vítěz nad národy, v paláci svou svatební noc slaví. Na koberci drahém pestrým květem, ověšena drahokamy v loži mrtvá dívka se zsinalým retem na sobolí odpočívá koži. 20 Šňůrky perel pláten na úbělu, vláken zlato na ruce a šíji, v těsných sponách k nahému se tělu tulí, bílá ramena ovíjí. Vlas nad uhel černý v čílka lemu s bledostí se tváře potýká, na zad sepjat vínkem diademu dolů sčeřen tělo obmyká; poupě ňader ku rozkoši budí, smrti šíp však v ladné vězí hrudi. Kejklířů, šamanů čestná stráže půlkruhem se v řadu pojí těsnou, oka pokynem kdy král jim káže, píseň začínají dlouhou, děsnou –. Opodál kruh tvoří otrokyně, Attila v něm rozhlédá se líně, v pozadí pak v slunci šperků, záři chanové a vůdci, pohlaváři. Kynul král; jak v bouři moře příval z makar dutých, lastur, rohů řevyřevy, bubnů vřesk tu v jeden hukot splýval – k tanci řadí na povel se děvy, ze všech krajů divukrásné ženy, kol se trůnu v svitu smolnic chvějí, po pás zlatý zpola obnaženy divokým se tancem prohánějí. 21 Tenké roucho vlá od boků, pasu v ohni perel, třepetá se v jasu, v mlhy řasách nad kolena visí, vábných lýtek nastiňuje rysy. Vlasů proud se šíji na bělostnou v opojivém tulí znavení, hned ji halí, hned se vnadou skvostnou pyšní v jemném ňader zvlnění. – Zlatem tkaný závoj, k obličeji plných tvarů chudou záclonu, k bokům, ňadrům těsně přivíjejí rozmařile v něžném úklonu, při tom patou zakrouhlenou jemně sotva dotknou koberce se, země, stínů letem v podobách se mění, dělí, srážejí se do skupení. Však již opět vlnu bujné vřavy oka pokynem král mocně staví: „Mrtvou paní oplakává harém, eunuch bídný, strážce u jich dveří, otrokyně nad královny zmarem zlato rvou si v smutku ze kadeří. Truchlí síň, kde v mramorové lázni vlny hravé bělostné to tělo tajeplnou objímaly bázní, a mé srdce pohledem se chvělo, 22 tětiva jak při výstřelu z luku mocí její, při slov jejích zvuku, až krev v žilách utuhlá a stydlá proudila zas blahem toho zřídla.zřídla.“ Attila však, pod jehožto nohou celá zem se chvěje pod oblohou, trůny, žezla kácejí se v střepy šípy jeho, železem a cepy, uhradí dnes ženy této ztrátu, děvu krásnou vezme za odplatu. „Ildigo, dnes nevinny tvé pěny, rubín retů vášní nezkalený, číš jak prvá po době již drahné plným douškem k ústům se mi nahne. K dnešní chvíli, osení jak k žatbě, k hodům víno choval jsem tě v skrytu, šperk nejlepší nevěsta jak k svatbě, píseň v strunách pěvec na varitu. K dnešní noci, oltář jako clonou ztajena mi tvoje vnada pružná, kniha požitků mi uzavřena sponou vůní ňader opojná a růžná... Dosud tiše v zlatých vlnkách studu trávila jsi trpkost zajetí, Ildigo, dnes celovat tě budu, na prsou mých vzplaneš v objetí.“ 23 Výskot v řadách, děvu na smrt bledou k trůnu krále otroci již vedou. Hrdá postať s velebou se snoubí, oko plá prut korálů jak v hloubi. Na půl řasa blyskot temní zoru, rtoma škubá, v čele rudne tepna, tak se v pádu strůmek chvěje v boru, palma štíhlá, bouř kdy víří stepná. – Znova zvuky pekelné se rojí, sto jak šelem v rozzuřeném boji, zvoní lebky zlatem ovroubené z hlav nepřátel k číším vyhloubené, kde duch prve myšlének kul meče, nyní vína mok se perlí, teče v hrdla bezedná; až lysé hlavy k spánku víčka mrákotnému znaví. – Pustá síň, jak trupy na bojišti leží těla, krev se z číší prýští. – Bleskem kmitla smrtící se dýka, postaven kde trůn byl panovníka, roste stín, až tvář se jeví celá, Ildigo jak pomsta zkamenělá. – Třikrát dýka po čepel se vryla, třikrát hruď se krví potřísnila; 24 první ranou pomstila svou máti, druhá patří sester, otce vrahu, třetí ranou mzdu za vlast svou platí, od Rýnu co zpustošena k Váhu. Mrtev král; noc bouřlivá a čírá, prchá Ildigo a dýku v ruce svírá. – 25
Praxiteles a Phryna.
Jižní večer s celou svojí vnadou zastavil se tichou nad arkadou. Sloup korintský, oliv zakryt listem, mramorové drží zábradlí, v stropu skleném, v jezeru jak čistém, z křišťálu se lampa zrcadlí. Čalouny tu rozstavené sochy vroubí nachem, zlatým tkanivem, zrcadel a stolů velké plochy v ebenu se chvějí blýštivém. Ambra z květin opojná a vonná proudem táhne zahradou a síní, – na výstupku mlhovitá clona děvu krásnou na pohovce stíní, obestřenou vlasem po kolena; podřimuje; hlava nachýlena. O sloup opřen zaníceným zrakem Praxiteles hledí za oblakem. 26 „Drahý můj, což nemáš v přísném líci, v oku temném, zlobně blýskavém úsměvu již pro svou krasavici, aniž slůvka s lásky pozdravem? Pojď v mou náruč, zaplaším tvé stíny, pouto nudy písní roztavím, dosud nikdy lahodou své Phryny, polibkem jsi nezhrd’ řeřavým.“ Zamáv’ rukou, jak by kouzla léči zažehnával svatým výrokem: „Nerozpřádej lichotnou se řečí, nepoddám se lestným úskokem. ZelímŽelím chvíle, klnu okamžiku, kdy jsem dobyl lásky pokladu, kdy jsem nejprv s vínem kyprých rtíků žluče líbal ostrou přísadu. Neždám tebe, objetí tvých sledy zapomnění prstem rozetru, polibkův a vnad opojné medy rozhodím jak plevy do větru. Kalich žádám zázračného léku bez horečných vášní přízraků, s děvou krásnou nezkalených vděků láskou vzletět k hvězdám oblaku.“ Vzkřikla děva, uštknuta jak zmijí, křečovitě její ret se svíjí: 27 „Pravdu vím, však duši nad noc černou nezastírej řečí licoměrnou, rozkoše a polibků mých sytý zapudiž mne hrubým příkazem, než dřív pověz, tvůrče Aphrodity, kdo tě nadchnul krásy obrazem? Čí že půvab, krása neskonalá v kladivu se mihnouc na dlátu, jiskrou ducha na mramoru vzplála v nadšení a lásky záchvatu? Vnada Phryny v bohyni té sídlí, tváře moje plna svěžesti, mnou jsi mohl nadšenými křídly ruku svou až v Olymp povznésti. Tělo své, jak na kup do tržiště, oděla jsem v čistou nahotu, jméno tvé by pokolením příště meteorem vzplálo v blyskotu. Tělo moje stupeň bylo k tronu, k slávě zemské základ, podpona; s láskou naší stejně po zákonu Aphrodity socha dokoná.“ Zrak se koulí, v hrozném rozzuření pláč se žalný v divý chechtot mění; síň obíhá, ven úprkem letí, rozpřáhá se meče rukovětí. 28 V dílnu vešla: v seřaděném voji sochy mistra podél stěn tu stojí. Nad sníh čistší, pentelickou křídu, koruna všech děl a výtvorů, v popředí tu Aphrodita z Knidu krásou plane božskou v mramoru. Něhy zor se v každém údu sbíhá, životem chce z mdloby problesknout, v souměru se každá vlní rýha, oblouk šíje, úst podélný kout. Bok levice otevřenou dlaní v zamyšlení nyvě zakrývá, kolem spánků v lehkém rozestlání stáčejí se hustá přediva. Stojíc chvíli před bohyní krásnou ruku sklání v bázni, postrachu, líbá sochu, slzou kropí jasnou, v pokoře se kloní do prachu. Blýskl meč a půda zaduněla – tělo mrtvé u sochy se bělá. 29
Rabbi Esra.
Rozžeh’ jsem prvně svícen parožnatý, chanuky svátek*) Israel dnes slaví, mně třikrát běda! že ten večer svatý docela zbělil šediny mé hlavy. Třicátá půlnoc nad oknem mým stojí, co duše moje se zoufáním v boji, dnes jitřní hvězda ranních za červánků zas najde v slzách víčka beze spánku. Ubohý starče, jedinou měls dceru, jak bludný plavec hvězdu na severu, jediný lupen, jeden pramen v stepi, jedinou duši, jež tě láskou střehla, a teď ji voláš pláčem bědným slepý, jak noční rosu palma vedrem zžehlá. Bylť úsměv její, jak by vánku dechy květ oranžový padal s listů střechystřechy, *) Chanuka, slavnost posvěcení chrámu v měsíci Kislevu trvá osm dnů. V předvečer prvého dne rozžehne se jeden plamen na sedmiramenném svícnu, a pak každý den o jeden plamen více.
30 a v oko její celé moje štěstí andělem krásy Jehova dal snésti – nač myslit dál a vlastním vzpomínáním přitiskat osten k zbodaným již skráním? Z večera jednou karavana celácelá, velbloudů zástup, pozlacených mezků k chaloupce mé z hor nedalekých sjela hledajíc pravou do Damašku stezku. K úžasu svému v shromážděné četě v čabrace zlaté, muže po boku, Juditu zřel jsem na velbloudím hřbetě s důvěrou dětskou v tváři, ve oku. Turbany lesklé, hlavice jak máku, opasky zlaté, pštrosí chochole, osmáhlé tváře s pýchou v divém zraku obstouply chatu v šumném hlahole. „Derviši cizí! to-li tvoje dcera, kalifa ret se k džauru pokoří, od dneška má je krásná bajadéra a tobě dám loď šperků na moři. Veliký Allah v horách zmátl cestu, bych na dol zlatý přišel, na nevěstu, jak antilopu v horách nocujícínocující, postřeh’ jsem v mechu hurisku tam snící. – Fík s palem hlavou, kapradinou řásnou snů vějíř spřádal nad dívčinou krásnou, 31 již prvým hledem pomýšlel jsem na to, jak v rukou mých se zaskvěje to zlato, jak v letu křepčíc po koberci patou ukojí vášeň ve útrobách vzňatou. Z Iranu květem ověsím ji doma, v červeném moři zlovím perlice, a sto otrokyň, kdy povelí rtoma, přinesou drahé masti na líce. Však hlava tvá, kdy v naduté se pýše rozkazu mému, přání protiví, plemeno tvé, jež v kalifátu dýše, jak stádo vženu v plamen ohnivý.“ Byl Abdal-Malik, Damašku to vládce – má dceř se smála; v zdobách královny že uzří svět jak vzdušné ve pohádce, lesk minaretů, půvab čarovný. Dětinnou byla; však mé srdce vroucí div neustalo v útrobě mi tlouci, já nehnul brvou, z kamene měl oudy, jen tupým zrakem hleděl na velbloudy. – Otrockým hlasem v prach se kloně bradou v zajetí dal jsem dceru svoji mladou, však pojednou, jak jiskry na ocelioceli, myšlénky dávné hlavu rozechvěly. „Kalife mocný, svol jen k prosbě jedné, v pokoře otrok z prachu k tobě vzhlédne, 32 viz národ můj jak uhněten se plazí, pro boha svého nemá svatyně, jak zvěř divokou stíhají nás vrazi a stánek boží – chudá jeskyně. Chrám vystav nám a dceru odveď v harem, v objetí jejím celé nebe dříme, výkupné její zaplatiž tím darem, my ještě hlouběj v prach se pokoříme!“ Vystavěn chrám a obec spěchá celá k chaloupce mojí úctou rozechvělá, okénka věnčí ratolestí palmy proroka zbožné prozpěvujíc žalmy, v nadšení jásá, obět velkou chválí, že ruce mé se s dcerou rozžehnaly pro slávu boží, pro Jehovy stánek – však pro mne přešla chvíle radovánek. Myšlénky hrozné tepaly mi v čelo černými křídly, srdce odumřelo. Hle! krásný chrám jak černý les se chmuří s hvězdami v oknech, s lunou na cimbuří, lešení ještě v síť se kolem spíná, již zítra posvětit mám stánek hospodina. Zvuk písní z města, v skalinách jak ptáci, ozvěnou smutnou v nitru mém se ztrácí, dnů třicet trvám na modlitbách k bohu, zda milost boží dosáhnouti mohu? 33 Prodal jsem duši, mrzkost bohopustá ne k slávě boží, k záhubě mi vzrůstá. Kmentový biret se korunou zlatouzlatou, obléknu sukni, thoru vezmu svatou, zapálím obět k odpuštění hříchu – – – vV noc rabbi vyšel u divokém smíchu. Zarudnul oblak v poušti na pohoří, zápalná obět – Jehovy chrám hoří. 34
Mohamed.
Pod stanem bílým v noci bouřné, černé, v táboru polním blíž Mediny věrné, v modlitbách starý Harun bděl, s jedinou dcerou mocnou pod záštitu prch’ k Mohamedu z rodu Kureišitů, jenž celou step již rozechvěl. – Však brzy spatřil krutost, chlipnost tady, a chvěl se bázní pro dcery své vnady, jež dřímala mu u nohou: „Fatimo moje, zaved’ jsem tě v sluji, kde ostřížové lační poletují nad hrdličkou mou ubohou. Snad zítra tebe v damaškovém lůžku pozdraví Mohamed co svoji družku, v objetí svoje přivine, že tvoje nevinnost jak zlato rmutí a citlivka jak v drsné ruky tknutí pod žehem vášní zahyne. – Však je-li prorok, nauka jeho pravá, zde s dcerou krásnou bílá moje hlava 35 roj zmnoží jeho otroků, nasadím dýku; je-li posel boží, bůh sám jej spasí na bohatém loži a nedá umřít proroku. Buď nebe samo úkol ten mi svěří, buď čest a blaho zachovám své dceři, svůj život dám té myšlénce, pak, Fatimo, sám přivedu tě k němu, a zlíbám roucho v zlatoskvoucím lemu, pozdravím nebes nadšence.“ – Ze stanu vyšel, bouř se utišila, kol táboru v noc divoká zvěř vyla, jak Harun dychtíc kořisti, tam drahou látkou stanu plachta skvělá, jak starcův vlas se vánkem tichým chvěla až palem hustých do listí. – – – Zavířil kotel v noci tiché, černé, Mohamed volá k poradě své věrné: „Haruna hlavu vražte v kůl, já seznav úklad pro trest za nevěru do stanu svého přivlek’ jeho dceru, on místo mne ji probodnul.“ 36
Rosamunda.
V divém šumu, jako lesy mračné, nad Adrijí v pevném táboru Longobardů tlupy krvolačné míhají se v záři obzoru. Z dálných končin na výboje, lupy král Alboin vytrh’ se zástupy, cesta jeho ohnivé jsou sloupy, zem zdupána, kam oř jeho vstoupí. Zvítězil; dnes Italie celá v okovech, jak hlava otroka, sny těžkými úpí rozechvělá – v táboře však radost divoká. V skvostném stanu, jako hvězda bílá oblakem se halíc kadeří, krásná žena v zamyšlení snila na loži, jak růže na keři. Zpola přimklá sametová víčka tejně plála očí požárem, že až snědá zbarvila se líčka, jak by paprsk šlehl jantarem. 37 Ze sna někdy v ňadra uvolněná slza jasná v slabém povzdechu, jako vichrem probuzená pěna stříbrem padla vlasů do mechu. Jak stín bledý schýlen nad královnou Eurich patří v krásu nevýslovnou: „Královno, dnes hlava Alboina zachvěje se v tvojí náruči, jeho krev, jak žhavé zlato vína, v poháru ti Eurich doručí. Dříve však, než odhodlanou paží skolím krále v štěstí záchvatu, tebe, ženo čarovná, se táži, jakou vezmu za čin odplatu?“ Venku hluk, až plachet tenká stěna ouzkostlivě chví se, šelestí, – žena kadeř svislou od temena s hlavy rve si v divé bolesti: „Bídná duše, vášní bleskný plamen k noze mé tě víže řetězy, dýku tasíš, náručí mou zmámen, proti králi svému, vítězi. Věz, má pomsta, jako propast bezdná nezná mezí, žádných obětí, 38 jako záře meteoru hvězdná nezhasne, až země doletí. Myslím na vlast, přemožených bídu, na otce i bratrů mohyly, kde jste zbytek gepidského lidu s Alboinem na vždy pohřbili. Vzpomínám, jak obnažená k pasu z lebky otce k číši vyduté musila pít v divokém jsem kvasu oheň vína, zlato tekuté. Před králem a kruhem bohatýrů, stříbrná jak pára mlhavá, vznášela se v kolotavém víru v čistém bělu moje postava. Vnada tváří, posázených kvítím, ňader kalich s barvou čarovnou krále vzbouřil; hlasů vlnobitím zval mne ženou, svojí královnou. Z dálných končin sem až na pobřeží, láskou klamnou jako bludička, sypala jsem vnadou svojí svěží pokojný sen králi na víčka. Však můj pohled s úsměvem a žárem, horoucí hlas tejně zvonící, pomstou žil a krvelačným zmarem uvnitř hořel zdmychán vichřicí. 39 Nuže, poslyš! smrti třeba cenou koupím život, Alboina krev, s hlavou jeho, dýkou zkrvácenou rozkoš čekej, těš se na úsměv. S tuchou bouřnou, pomsty, krve sytou v líc ti vdechnu výheň sopečnou, duši tvoji rozkošemi zpitou vylíbám já láskou báječnou. – Nahá šíj, stín porosené brvy, náruč měkká, žena milostná tebe čeká; Alboina krví posvětí si ňadra bělostná.“ – – Žena sama, ruce mdlobou klesly, srdce bije v prudkém záchvatu, záře lampy bledé stíny kreslí na schýlené hlavě, na šatu. Jedna slza za slzou se prýští – nahá dýka na klínu se blýští. – – Zařval Eurich v úžasu a bolu nad královny schýlen postavou, – divoce vrh’ bledou na mrtvolu Alboina hlavu krvavou. 40
Propercia de Rossi. (Idylla.)
I. I.
 Zas večer snů, jak za dob lásky jednou, do oken mých se hustým parkem plouží, jak luna bledá v chmuru neprůhlednou zas mysl moje v minulost se hrouží. V Bologni vížky v souladu již hravém do dálky znějí se zvonícím bravem, porůznu světla vyhoupla se v šeru, jak s lunou v loktech vlny na jezeru. V tu dobu snivou, v háji oranžovém, Silvio blažil horoucím mne slovem a slzy lásky s démantovou rosou zaplály v růžích, chvějnou nad mimosou. Kol zmíral ruch, v náš hovor lásky tichý jen z keře zněly dvou hrdliček smíchy, snad jejich rty též snoubily se plaše, jak citem vroucím v loubí ústa naše. 41 Byl šlechticem; však v zaníceném hledu, v osmáhlé tváři, na rtu přimklém jemně, já nečtla hrdosthrdost, po pýše ni sledu – vždyť lásky něhou kloníval se ke mně. Však přišel čas, kdy jako přízrak němý s ubledlou tváří bloudil cypřišemi a v náruči mé zachvíval se mrazem, jak děsil by se vlastním před obrazem. Za noci tiché, na jezerním člunu, já zřela prvně za mraky plout lunu, hrot lásky první zakalený bolem nad hlavou hvízd’, jak sova letíc dolem: „Opustíš město, za svítání, z rána, máť ouklad strojí, hrdá markysána, než mine rok, utiším vlny hněvu a přijdu pro tě, milenku, svou děvu.“ Do hloubi stínů zatemnělých sosen upírám zrak, jenž vzpomínkami zrosen, pod okna tažní přiletěli ptáci, – má láska mrtva, on se nenavrací. II. II.
 Od doby té již čtrnáct prchlo roků, co slza tlačí ve vyhaslém oku, čas dlouhý dost, by na prach v popelnici konečně spálil srdce milující. 42 Však na mou lásku s tvořivosti tuchou, jak slunko jarní na ratolest suchou, umění paprsk, čarovné pad’ zoře, že duše má, jak vlnobitím moře, myšlének vlny na pobřeží světa v nadšení jiskry ku oblakům metá. – Já rukou touž, jež ovíjela šíji, Madonny půvab do mramoru vryji a z téhož rtu, jenž láskou vzplanul květnou, úsměvů ptáci sochy v tvář se slétnou. – Však srdce ženy tužeb dráhu mléčnou zří ohněm blýskat v dáli nekonečnou, déšť zlaté lásky padající v luhy a v duši chvění rozepjaté duhy – – což ruka lásku do kamene tesá jak snivá noc své hvězdy na nebesa, sic duch nadšený s aetherem se snoubí, – však srdce zírá do života hloubi, chce nazpět na zem, čaruplné báje, hře lásky slouchat snivé na šalmaje, tkát vlákna snů, jich zlatovlasou prouhou se kochat, snít a zemřít třebas touhou. A láskou žiji; čtrnácte již roků se smutkem v srdci, s palnou slzou v oku, než klesne v prach a zemdlí v tvůrčí síle, pracuje duše o památném díle. 43 Viz třináct skupin, třináct zastavení, mé lásky bol, toť umučení Pána, – než hvězda zbledne, paprsk šlehne denní, čtrnáctá socha bude vytesána. Ježíše sejmu, svoji lásku svatou, jak matka boží v náruč rozepjatou, v jeskyni složím do země a prachu – dnes ruka kmitne v posledním se vzmachu. Než hory modré zasvitnuly stráně, skončeno celé umučení Páně, a vedle kříže mrtvé ženy tělo jak mhla stříbrná červánkem se chvělo. – 44
Legenda.
Kříž vítězný zaplál nad Sevillou jako hvězda v mračen záplavě; lid se zítra Maurů nad mohylou panny božské strojí k oslavě. Bouřná noc; blesk v osamělém chrámu stínů přízrak stíhá černavý, před Madonnou v záři drahokamů Maurů dvou se mihly postavy. „Synu můj, zde docházíme cíle v chmurném stánku našich katanů; viz to dílo rukou pošetilé, chvějící se svitem kahanu. Krásy zor ten vlahý, pronikavý, úsměv tento znak je potupy, že se v prachu naše šlapou hlavy, zničeny jsou Maurů zástupy. 45 Jméno této každým chvělo lukem, vbodalo se v prsa věřících, jako moře odměřeným tlukem zaznívalo hrdel v tisících. Tato žena napouštěla hroty, její obraz v každém praporu božskou silou vrahů našich roty k nezdolnému sílil odporu. Lid náš ztracen, mešita již pustá, cedr víry sklán až na kořen, zoufání jen v srdci našem vzrůstá, ženou touto Allah pokořen. Ó, bych jedem všecky zemské studny naplnit moh’, celé ovzduší! Má však vůle jako plamen bludný pouto rabů jiskrou nezruší. Hlavu moji bolest posněžila, anděl smrti skráň již oblétá, luk se zlomil, zchromena je síla – tobě, synu, patří odveta. – Za tu krev, co zemi tuto třísní, za pot smrti v čele mrazivý, kdy jsme prapor u válečné tísni klesat zřeli v oheň plazivý; 46 za tu hanu mrzkou, tajnou zrádu, znak otrocký vpsaný v obličej; za smrt bratrů, rumy našich hradů zde mi pomstu věčnou přísahej! Zítra slavnost. Tento obraz ženy u vítězném slávy pochodu budou nosit; Maur co přemožený řadě propad’ mrtvých národů. Vytas dýku, jež co lvice statná na kořist svou z houštin vyskočí, vbodni vprostřed zázračného plátna v srdce napřed, potom do očí. – Zítra pak ať její před velebou onen lid se kloní prokletý. Allah mocný v dýce bude s tebou, první skutek buď to odvety!“ Ticho hrobů bouř divoká ruší, mladík trvá v němém úklonu, jako mračno bolest chví se duší při pohledu v božskou Madonnu. Nad dítětem zamyšlená hlava, outlá šíje – kalich lotosu, oko plá, jak záře luny smavá padala by stříbrem na rosu. 47 V růžné tváři v lemu kadeřavém, vznešenosti barvou prodchnuté, život vře, jak uhlu na řeřavém chvějící se zlato tekuté. Náhle obraz živý plamen sálá, oheň sopky z tajných průduchů, čelo bílé jako v blescích skála s hrůznou tváří pne se do vzduchu. Nad obrazem zablýskla se dýka, starec klesá mrtev zázrakem – z plátna rubín, krev se prýští, vzniká červánek jak bílým oblakem. – Zaplál den a mladík mluví v chrámu, s rozechvělým lidem odchází, obraz s dýkou v záři drahokamů jako křesťan v dáli provází. – 48
Johanna Neapolská.
Za polnic zvuků, neapolských zvonů, královna sedla pod baldachýn trónu, nejkrasší paní z paní všech; na lásky soud až z Provence, Avignonu k ní rytířů se sjelo, zřít bílé hvězdy čelo a krásu v plamenech. „Artuši, pěvče, zlaté tvoje struny, jak leknín v lásce paprsk bledé luny, útroby naše rozchvěly; měj zlatý řetěz i můj úsměv slunný, jenž láskou tebe světí, jsi rytíř srdce třetí po našem manželi.“ „Bertrande lepý, mistře tanečníků, smíš polibek vzít z růžných mojich rtíků, to dovolit smím anděli; měj zlaté kruhy, damascenku dýku, co v barvách plane duhy, jsi rytíř srdce druhý po našem manželi.“ 49 „Terlizzi hrabě paní čest a krásu po život celý s každým ve zápasu uchránil mečem, ocelí; on stužku z mého hedbávného vlasu potřísní vlastní krví, on rytíř srdce prvý po našem manželi.“ Rozdany ceny; pozvolna se šeří, v zámeckém parku v každém stromu, keři stříbrný odlesk měsíce; tři stíny rostou u balkonu dveří: v té straně zámku k moři, v komnatě světlo hoří, to králova je ložnice. – – „Já řetězem spjal nohy v okov tuhý a Bertrand ruce v zlaté dal mu kruhy, krůpěje smrti se čela Terlizzi setřel vlasu tvého pruhy, až hrdlo zatáh’ zvolna; teď, královno, jsi volna, z nás vyvol manžela.“ Tak v zámku včera v půlnoc co se dělo, tré rytířů královně vyprávělo, nejkrasší paní z paní všech; jí plálo oko, bez chmur, vrásek čelo, až plamen krbu rudý vyprostil z vazby údy a růže úst a ňader dech. 50
Dvě tryzny.
I.
Vítězství! vítězství! sto dvacet sbito slonů Vítězství! vítězství! sto dvacet sbito slonů
 na březích Hydaspu oštěpy Macedonů, král Porus přemožen; on, Indů král, jak otrok v němém sklonu, hle, tisíc Indů žen posýlá s dary: sto jich nese štíty, jichž okraj zlatý démanty jest krytý, sto zlaté přilby, sto krunýře, meče za sebou vleče, jak vlasatice chvost, sto zlatá přediva, v nichž duhou zachvívá se jako mušek zlatých perlí pás, nad sebou vine – a dál a dále řady rostou jiné s poklady větších krás na vozech zlacených a slonech v purpuru. – Ó slunce azuru! všech králů vítězi! zář tvého trónu od Pindských hor až k patě Himalaje hřmí, lítá, jako Samum vlaje. 51 Tak od úst k ústům Macedonským znělo; jen Alexander sám, on vítěz, rek, do třásní pláště chmurné skrývá čelo, rtů hrdý pošklebek. A po tváři, jež v záhyby se vraští, jak světla paprsk, slza průsvitná se občas chví; zas oko plno záští se zdá tvář bezcitná. – Do slunce západu proč tupě k zemi, jak socha němý, v smutku hledí král? – Na písku mrtev, pokryt haluzemi, kůň jeho Bucefal. Když slunce však se v oceán již neslo, s narudlým okem, jak ta záplava, k veliké tryzně Alexander heslo svým vojům vydává. Vlas jako z hnízda pletoucí se zmije tvář smutnou děsně ovíjel: „nuž pro trup drahý bedra skloňte, šíje, již marný každý žel. On v bitvy vlnách k vítězství mne nosil, jak blesky mrak, či k břehům moře loď, nuž do hrobu, kam indský šíp ho zkosil, jej láska doprovoď! 52 Nad trupem jeho rozedujte žáry, z těl lidských budiž jeho mohyla! ty ženy skolte, narovnejte dary, jež Porus posýlá. A místo zde, kde oběť vzplane tato, kde popel jeho v urnu narovnám, perutí času bude nezaváto, zde město bude, chrám.“ – Již plamen vyšleh’, mraky zakrvácel, král slzou hasí žárnou hranici; a vítr dul, v něm třesk se číší ztrácel a hymnus šumící: Vítězství, vítězství! sto dvacet sbito slonů na březích Hydaspu oštěpy Macedonů, král Porus přemožen; hle! tisíc Indů žen se na hranici míhá v purpuru. – – Ó slunce azuru! hle, vítězi! kde tryzna tvoje vzplála, rýč zasazen – toť město Bucefala. 53
II.
V kostnickém chrámu moře světel hoří; V kostnickém chrámu moře světel hoří;
 dnes duchu svatému se při mši slavné koncil celý koří. Z řad prostých kněží v záři purpurové, jak nad koukolem rudé květy máku, blesk hněvu v pyšném zraku, ční opati a mistři, biskupové. Na trónu nejvýš Sigmund sedí v pýše; s říšskými odznaky kol velmožové svaté římské říše. Před nimi na lešení v mešním kroji, v oděnců středu kněze postať hrdá jak skála stojí tvrdá, kdy sama v bouři s vlnami jest v boji. A v hloubi zraku nadšení blesk reka, jak hvězda v soumraku, a v tváři bol a lítost chví se měkká. Jest po mši již; Milánskýmilánský biskup kráčí k lešení vzhůru: „Skon ti hlásám brzký, bludaři kletý, mrzký! dej kalich církvi z ruky svojí dračí! 54 Vysvlékni ornát, antikrista druhu, od sebe církev, bůh již vrhá tebe, nehodného sluhu. Dej štolu sem a svatou albu bílou, již pokálel jsi jedem, hříchy svými; jak liché páry, dýmy nevěru zavřem’ tvojí pod mohylou.“ A kleli dál, až Husa odsvětili; on němý nad nimi stál jako mrak pln bleskův a pln síly. Pak čapku s čerty jako harlekýnu na hlavu dali pravdy mučenníku a v středu bojovníků jej na smrt vedli v zbraní hustých stínu. – Když shasla hranice, tu jiskry troudu se svatým popelem hodili vlnám do rýnského proudu. Však nad místem, kde tryzna vzplála v kouři, duch Husův nesmrtelný v záři slávy vzlét’ jako fenix žhavý – on v srdci lidstva věčně hřmí a bouří.
55
Imam Šamyl.
Jak mladý orel na skalnatém srázu se bránil Rusům Šamyl na Kavkazu a zůstal vítězem; dnes svorně celá zem v boj vyřine se nepřátelům v zkázu za jeho povelem. Aul spí; na mraku měsíc nízko visí jak lampa v bdění; s pochmurnými rysy, v posvátném poklidu, sbor věrných Muridů kol proroka se v pestrém kroji mísí a líbá šatu lem. „Allah il allah! zástupe můj věrný! stín velké zrády k nám se vplížil černý, to z Čečny poslové,“ a v tváři ledové vztek divě škube rtoma bezeměrný a řeči trhá proud. – 56 „I přišli sem, že Rusů husté davy je tísní, hubí jako šakal dravý, že zhynou přesilou, bych tedy rukou svou mír vyjednal a oni sketské hlavy dát mohli v jařmo pout. Že ale sami mluvit tak se báli, znajíce čelo mé, to čelo skály, tož léčkou nástrahy úmysl neblahý při slunce sklonu dnes mi zvěstovali mou matkou stařenou. Kam sbírat mysl půjdem k odpovědi? kam oko věřících vždy spásně hledí? – půjdeme v mešitu,“ a v luny zásvitu s prorokem v čele stínové jak bledí mužové zvolna jdou. A třetí noc se brány otevřely, před mešitou aul shromážděný celý a z CečnyČečny poslové; kol ticho hrobové, všech zraky jenom na proroku tkvěly, on bledý, zsinalý. „Odpověď nesu, Allah toho žádá: co poslové chtí, proti mně je zráda, 57 kdo mluvčí jejich jest, jej stihni tento trest: sto šlehů bičem v obnažená záda,“ a kynul do dáli. Přivedly matku prorokovu ženy – jen deset ran, již krví potřísněný trup její klesá v zem; „nuž v záda moje sem ostatní rány buďtež vypočteny,“ dí Šamyl Muridům. A kletbu v srdci, krev na celém těle poslancům z Čečny s pýchou praví směle: „Přísahám Allahu, kdy takou odvahu vždy u vás budou zříti nepřátelé, vlast volna – chýž i dům.“ 58
Černohorka.
Velmožný„Velmožný pašo! ztiš nevoli, hněvy, z celého hnízda dvě jen zbyly děvy, jež v poutech vedu k tobě v stan, hajduků pelech jako listí, plevy, na skalách zničen, rozmetán. Náhoda divná; krásou děvy jedné až dech se tají, v tvář kdo bílou vzhlédne, na ústa, kalich narcisu, ohyzda druhá hněvem chví se, bledne, a v oku sto má eblisů.“ Tak Kislar aga oznamoval pánu. Pokynul paša, used’ v ottomanu a otrok zdvihnul záclonu, zazněla pouta, při otvoru stanu dvě ženy v němém úklonu. „Odveďte tuto do harému síní, ta první bude všechněch otrokyní; za ztrátu lidí, pokladů, jíž hajduci, ti ďauři kletí, vinni, ta druhá vezme náhradu. 59 Uvažte na strom ohyzdné to tělo, zbičujte ňadra, rozbrázděte čelo, i suchou její šíj a líc, a v rameno, by znamení tam lpělo, železem vpalte půlměsíc.“ – – Vykonán rozkaz; ticho nad ležením, noc chmurná roste každým okamžením, to k útěku jest příhodno: „ó mocný pašo, nad život svůj cením mít jedno rámě svobodno! Rameno jedno stačí pro objetí manžela mého, k požehnání dětí, až pošlu je v boj tobě vstříc; za kořist ptákům zde na této sněti zavěsím rámě, půlměsíc.“ – – „Velmožný pašo! ona bídná žena, bolestí, bičem ještě nezmožená, uprchla, žádné stopy víc, jen pouta její, rudá krve pěna, uťaté rámě, půlměsíc.“ 60
Jehuda Halevi.
Jak„Jak sfinga němá na karmelské hoře, o hladu, žízni v skalní trvám sluji, po celý věk tu v hvězdné zírám moře a v siné mráčky, nade mnou co plují. Dnes řada roků prchá čtyřicátá, co ústa moje modlitbou jsou vzňatá, co první prosba s hory této čela do oblak k Tobě, mocný bože, spěla. Pro lásku tu, jíž slunce trvá žhoucí, jíž blesky žijou, pustá tato skála, pro svatý oheň, milost všemohoucí, co v ústech proroků nám Tebou vzplála, pro zářný sloup, jenž praotcům mým svítil, jejž v poušti jednou Mojžíši jsi vznítil, – Jehovo bože! hvězdo věčných třpytů! již ukoj přání, vyslyš eremitu.“ – Tak volal rabbi na karmelské hoře a v noci v sluji purpurová zoře zasvitla náhle; na kamenném loži se rabbi zvedá udiveně, plašeplaše, 61 slyš! nad ním dech proroka Eliáše: „Bůh slyšel tebe, jako prorok boží hned vezmi hůl a opusť pustou horu, do města Akky vejdi nejdřív v bránu, lid úpí, mře tam na morovou ránu, a na důkaz, že poslalo tě nebe, mor utichne, jak zhlídne v městě tebe.“ – Opustil rabbi v noci ještě horu a vešel v Akku, konec bylo moru. – Již slunce hasne, západ nachem rudne a zlatem hoří minaretů střecha, z daleké pouti, jako ptáče bludné, Jehuda rabbi do Damašku spěchá. – On prorok boží ode města k městu v nadšení svatém dálnou koná cestu, svůj národ budí, rozohňuje řečí, by vešel v boj, sáh’ k plamennému meči, že přišel den, by nad sionským hradem zas hvězdy vzešly jako nad západem a domov svůj a tyče bílých stanů Israel celý zatknul v Kanaánu. – Již bledé hvězdy planou na obloze, Jehuda dosud řeční v synagoze: „Jehovy pozdrav opakujtež ústa, mír nesu vám a svrchovanou lásku; 62 ohnivý sloup již na nebesích vzrůstá a posel boží přišel do Damasku. – Na slova má od svahů Libanonu s udatnou paží, se zápalem v čele Israel kvapí k dědičnému trónu a ve mně uctit svého spasitele!“ – A jeho řeč jak moře na skaliska do duší bije větší stále vlnou, rukama hází, divě okem blýská, provází smíchem řeč svou tajeplnou, – až pojednou, jak bleskem sražen k zemi, mluviti přestal – zástup žasem němý. – V to mrtvé ticho hromů jako hlasy, jak zvířat řev, kdy step za nimi hoří, jak plavců křik, kdy na vzbouřeném moři se voda divá k obětem svým hlásí, jak sopky výbuch ze všech hrdel znělo: „mor! mor! morovou ranou černé tělo!“ 63
Gorm starý.
Jak mračno v blesku letíc po obzoru, Gorm starý v čele bojovného sboru do pole vytrh’ ze hradu; v rameni sílu, štít, v němž uvyk’ zvítězit, a mysl plnou oukladů. „Hjalmare smělý, hvězdo bohatýrů, v tvé ruce skládám neoblomnou víru; než vítězstvím já zaplanu, své hrady, žezlo dám i skvostný drahokam, Gudrunu, v tvoji ochranu. Tvá čest i hlava za ženu tu ručí, jíž moje síla, život starý pučí plamenem, lásky rozkoší; ať povel rtů, řas, žádosti její hlas dav střeží děv i panoši. 64 A bleskem mým až u vítězství kopí, jak slunce v moře, v krev se vrahů stopí, zabuším hradní na brány, laur slávy na čele, rty slovem rozchvělé: kde žena, rytíř oddaný?“ Voj hnul se k předu, zaduněla půda, od štítů, přílbic zář vyšlehla rudá s červánků nachem v západě; již mlha severní nad plochou jezerní, však smutno, ticho na hradě. Nadarmo Hjalmar hody strojí, kvasy, bard zpívá písně neslýchané krásy, Gudruna nejde z komnaty; s ní děva jediná jen prosí Odina, by tišil srdce záchvaty. Pojednou v rohy zazvučeli kněží, jak moře v šumu skalním na pobřeží; Gudruna světel na tisíc rozžehla Odinu v půlnoční hodinu, že narodil se králevic. – Od mečů, štítů brzo vzplála skála, Gorm s pomstou v srdci do hradu již cválá; 65 na cestě domů zrádnou zaslech’ zvěst, že rytíř oddaný zneužil ochrany a plodem lásky dítě jest. Zřel matku, dítě, zahrozil se klamem, dítěte oko černým drahokamem vzplanulo snivě v čele vysokém: „Toť oko svůdníka až kost mi proniká,“ děl k ženě v smíchu divokém. – – Gudruny bílé zsinalé již tělo v zápasu smrti pološeptem dělo: „Já s dítětem jsem nevinná; jdi na hrad před oltář, tam syna uzříš tvář, máť oko boha Odina.“ 66
Vánoční legenda.
O štědrý večer v pozdní noční chůzi jsem ve snách zbloudil v zasněženém boru, kol jíní plálo každé na haluzi, jak slza velká luna na obzoru. A poblíž cesty tam, kde stromy řídly, ruina čněla z bílých ratolestí, stín lesů nad ní, motýl černokřídlý, jak mrak se chvěl, kdy lásky prchá štěstí. A vstoupiv na zeď, loubí na zvětralé, do tiché noci lesa přes vrchole jsem patřil v dál, kde na samotné skále čněl kostelík a rodná víska dole. Tam mnoho světel míhalo se chvatem, v bělavých kruzích poletavé dýmy, v nich havran někdy černým zavál šatem jak v srdci bolest, upomínka zimy. – Pojednou slyším přitlumená slova a teplý život odměřených dechů, pode mnou k smrku jedle démantová šelestí živě na bělostném mechu. 67 Dnes večer snů je, radovánek, štěstí, kdo srdce má, dnes zachvěje se tuchou, a tiché zvuky svatých čarozvěstí i hlavou skal a stromů pohnou suchou: „Ty duše teskníš pro tu dnešní chvíli, že ruka lidská nezvolila tebe, nestřásla rubáš zimy sněhobílý, že moře světel, v blankytu svém nebe na hlavu tvou a snětve nezavěsí, že neuzříš, kdy blahých oko dětí, jak hvězda hvězdě v letu pod nebesynebesy, dnes báj velikou počne vyprávěti. Jen v duchu zříš, jak v zasněženém domku zrak otcův plane, prst se matčin chvěje, kdy dárky rovná na vánočním stromku, je slzou horkou zlatí s obličeje; jak síň se plní, šumot hlasů vzrůstá, a dítě otci, matce v náruč klesá, až stane srdce, blahem zněmí ústa, hled zrosený jen upřen na nebesa. A nad zástupem obdařených dětí, jak srdce lidské strunou svojí zlatou, počíná šumět pozlacenou snětí vánoční stromek lásku nepojatou; 68 ve také chvíli jaro květy rodí, rozpíná nebe dráhu hvězdic mléčnou – a lidský duch i nad ztracenou lodí se vzpruží letem u výš nekonečnou. Dnes hlavu schyl, snad o svatvečer příští hoch korunu tvou o vánocích setne, pak jako nebe hvězdami se blýští, zaplaneš v kráse světel bezpočetné. Však zatím plec se vypne mohutněji a hlava ve snách k blankytu se vzpřímí; nuž netruchli a vypuď beznaději – vánoční stromky příští budem zimy.“ Utichnul šepot, měsíc nad ruinou jak anděl strážce vyhoupnul se z mračna, – slyš střelné rány hučet doubravinou, hloub lesní ohněm chví se neprůzračná. Dva střelci vyšli se skolenou laní, na máry tyče smrk uťali, jedli, a v plesu zvučném, živém rozmlouvání se smečkou chrtů dál se cestou zvedli. – A prázdno bylo na tajemném místu, kde smrk mladičký, jedle dříve snily, s vůkolních stromů sníh a něco lístů jen časem padlo čerstvé na pahýly. – 69 Ubohé stromky! kde jsou snové zlatí, kde štědrý večer, krásy jeho žáry – hle, zástup střelců v myslivnu se tratí, a hnědou laňku vaše nesou máry. O štědrý večer v pozdní noční chůzi jsem ve snách vyšel ze smutného boru; kol jíní plálo každé na haluzi a luna bledá čistém na obzoru. – Ubohé stromky, slza na mém líci vám svědčí celé příbuzenství vnitřní, nad krajem slyšet zvony hlaholící – dnes půjdu na mši pomodlit se jitřní. – 70
Alžběta Nadaždova.
Jak démon krásná, zlatý cymbál v klínu, s pavlánu kněžna v skvostném hermelínu, psa u nohou a panoše, do modrých lesů stápí skalin stínů své vlahé oko rozkoše. „Tvá píseň ztichla; ó, že věčné zvuky zpod krásné tvojí nevyplynou ruky, zvuk věčně jásavý; rci, paní má, kdy pochybnosti muky tvá plachá vůle zastaví? Kdy retů mých se lící dotkne plamen a skoupá rouška s bílých padne ramen, jak z měsíce stín obláčku? či divou vůní otráven a zmámen jsem sloužil pouhou za hračku?“ 71 A s bystřinou, co pode hradem šumí, a s větérkem, jenž hvozdu čeří chlumy: „mou lásku uzříš, těla vděk,“ šepotá kněžna vzbuzujíc se z dumy, „až nový bude úplněk.“ – A brzy luna v mráčků siných šeru jak labuť bílá plula na jezeru; tu v lásky klamném záchvatu poslala kněžna starou chůvu Neru, jež uvedla jej v komnatu. Obdána vlasů hustých černou směsí, v níž oka blesk jak hvězda v sněť se věsí, rty plné růží červánků, bělejší tváře nad křídové tesy – na loži kněžna ve spánku. A panoš klesá, oko vášní těká, kdy k šíji mu se ruka vine měkká, jak lián k stromu k líci líc; blíž voda plíská, stero kapek stéká, však polibků z úst na tisíc. „Rci, paní má, proč oko tvé tak blýská, jak v slunci korál, zlatem plná miska, jak letní noc, kdy bleskem mží?“ – „Má chůva ranní rosou se křoviska mé oko potře, navlaží.“ 72 „Rci, paní má, proč ňadra tvoje bílá jak hrozny révy jeseň nezkosila, ta krutá jeseň života?“ „Já růžemi jsem od mládí se myla,“ tajemně kněžna šepotá. „Rci, paní má, proč nahé tělo, šíje bez vrásky jediné, jak proutek ze lilije?“ „Hoj! hned se dozvíš, ženichu!“ a z objetí se vine mu jak zmije a sípá divém ve smíchu: „Ne růžemi, ni rosou, – krví juna, kdy vzpění se v něm vlna lásky slunná, omývám tělo, ňader vděk, že bez vrásky jak bílá chví se luna, to v čas, kdy v nebi úplněk.“ – A brzy potom, zlatý cymbál v klínu, u nohou kněžna v skvostném hermelínu jiného měla panoše; a nad ním luna z černých plula stínů a kněžnin zor pln rozkoše. 73
Murillova smrt.
V Cadizském chrámě bratří kapucínů Murillo skončíl svatou Kateřinu. Vznešený obraz! snivá žena svatá se Kristu snoubí, láskou k němu vzňatá. A zítra sejmou lešení kol sítě a posvětí ji při mši na úsvitě. Již tichou nocí žalmy dozvučely, vše v spánku kol a temny všechny cely. Jen guardián s tím divým, černým okem dlí před obrazem v snění přehlubokém. Vychrtlou tvář, v niž chmura vrásky hloubí, až po kolena vous bělavý vroubí. Spletitou přízi sněžnou ruka suchá za řeči tiché v nepokoji cuchá: „Zrak neklame, toť její tvář jest bílá, jež v srdce mé kdys víno lásky lila. 74 Zrak neklame, toť černé oko její, v němž lásky dosud vzpomínky se chvějí. Toť její ret, jenž sta měl rudých květů, jež líbal jsem kdys v opojivém vznětu.“ Mnich zachvěl se a shrnuv tmavou kápi dál v minulost se jako v moře stápí. Zřel mladíka, jak s hebkou tváří jemnou den lásky jemu v noc proměnil temnou. Odešla s ním; nadarmo chvěl se v hněvu a ruce spínal, nenašel svou děvu. Života sytý, vichrem zrady štvaný v kláštera tiché vešel potom brány. Zde ovšem stářím každá zvadla tucha, zeď kláštera vždy něma byla, hlucha. Však jeden osten, jednu z žití snahu přec zachoval i na klášterním prahu: Onoho zrádce spatřit ještě jednou, jenž pouť života učinil mu bědnou. Jej dávno tušil – dnes však před obrazem pochyba každá uprchnula rázem. Myšlénka divná v duši se mu rodí – hrom sírný blesk, – myšlénka skutek plodí – – 75 Zahrozil rukou; – náhle šumot kroků se ozval za ním; nadšení zář v oku sem mistr kráčí, k obrazu se shýbá a loučí se a tvář světici líbá – Tu mnich se vzepjal, jako Simson mračný lešení podtrh’ smrti, zhouby lačný – A v troskách trámů, ve zvířeném prachu Murillo stkvěl se krve v zářném nachu. 76
Marie Vítězná.
V polní stan svůj Maxmilián v radu velitelů sezval pestrou řadu. Půlnoc dávno přešla; vůdců čela cíle porad ještě nedospěla; vyčkat čas, či v pevná Čechů místa útočiti – kde tu výhra jista? Avšak náhle zahřměl v šum a vádu Domenico – generál on řádu – stavě před užaslé vůdců hledy obraz, jevící ruk zlobných sledy: Když tam ze Strakonic nepřátelé s hojným plenem prchli před námi, obraz tento v kapli osamělé nalezl jsem mezi troskami. Božský vděk, jejž kdysi lásky žárem štětec vdechl v tahy souměrné, luza kacířská svým dravčím spárem zohyzdila v rysy příšerné. Tam, kde dříve v Panny svatém líci láskyplných očí zářil vděk, dva jen důlky, truchlivě se tmící, pozůstavil ďábelský jich vztek. 77 A co svatou hrůzou, tajným strachem nad malbou má duše trnula, náhle z rámce, divným záříc nachem, přede mnou máť boží stanula, paprsk slunce, meč plamenný v ruce, pod čelem však dutý, prázdný zor: „S tímto hanby znakem, v trpké muce, vojsku svému budu za prapor. Až meč váš se nepřátelskou krví zarumění v děsnou odvetu, bez štětce mé tváře soulad prvý obnoví se v plném rozkvětu.“ Nuže k útoku máť boží kyne, v obrazu tom tajně přítomná; v proudech krve pýcha vrahů zhyne, smyta bude vina ohromná! Ztichnul kněz; jen oko mluví leskem bouř jak v dáli pozdním ještě bleskem. Rada skončena; tu na obzoru koule vzlétla, v Bílou bijíc horu. A než hvězdy vzešly na blankytě, divem navrácen hled svatý zřel z líce matky boží, v jarém třpytě, na zkázu a hanbu nepřátel. 78
Na moravském poli.
Kam zrak dosáhne širou, dlouhou plání, stan ku stanu se sklání a nocí blýská strážných ohňů žár, jak na zítřejší Rufův den by ku cti rozžal pochodeň král český Otakar. Na stolec Přemyslův král nové římské říše mu sáhnul ve své pýše; když právo neplatí, nuž tedy seč ať zítra na vždy rozhodne o zemi dosud svobodné, jich obapolný meč. Nuž zítra boj; dnes tábor tichý ještě; jen jako krup a deště se v dáli tratí zmlklý šum a ruch: volání stráže, smích a sten, jejž bojovníka plachý sen našeptnul maně v sluch. – V tu pozdní dobu ve svém polním stanu stál v kruhu českých pánů král Otakar, list bílý v rukou měl a v černém oku hněv a žal: „Zde sami vizte, Rudolf král jak dvornýť nepřítel. 79 On píše sám, že k zítřejšímu boji se mrzká zrada strojí, že jeden Jidáš, jeden zrádce z vás, jenž, jako v trávě kluzký had, mou nohu zvrtne v jistý pád všem Němcům na pospas. Nuž chce-li kdo smrt krále svého bídnou, přistoupiž s myslí klidnou sem po můj bok, neb k čemu zítra boj? zde moje ňadra, nahá šíj, v ně ocelem až k smrti bij, a pomstu upokoj.“ A králův zrak, jak ostrá, tvrdá dýkadýka, kol v každou tváři vniká, zda vyplašen snad viny někde stín, však pevné oko, klidná líc mu zevšad jasně plane vstříc, jak nebes modrý klín. Spíš ruce všech se pozdvihnuly rázem a jako před obrazem poklekli všichni s velkou přísahou: „Ó velký králi, pane náš, věř, věrné syny dosud máš a listu slova lhou. Tvůj prapor dosud nad námi se vznáší, v něm dosud pojíš sílu naši, v něm jako v mraku hvězda nápis tkví: ,za vlast a víru, krále, čest‘, v něm slávy naší ratolest, zítřejší vítězství.“ – – – 80 Král samoten; jen stín postavy statné se míhá v stanu plátně a v hlavě pochybnost jak muší rej: zda možno věřit přísaze? zda spíše dané výstraze? kdo asi zradil jej? I vzpomíná, že v české kdysi luhy sám volal cizí druhy, že koukolem tím vlastní zasil lán, že nad svých Čechů prostý dav cizinských Němců zvýšil mrav, on, Čechů král a pán. – I vzpomíná, že podporu svých činů, ne v hlavách vlastních synů, než u cizinců hledal vetřelých, již zítra budou s králem svým mu hrozit zrakem blýskavým, jak hejno vlků zlých. – A celý život tíhne jeho duší, a hromem hřmí a buší: tys jenom slávy vzdušný honil klam a vlastní lid a vlastní zem cizoty sepjal řetězem, tys zrádce sám a sám. – – – Procitnul král z té těžké, dlouhé dumy; však tábor kol již šumí a stanem padá ranní slunce žár; v rameni štít a v ruce meč v tu dobu vyšel v slední seč, král CechůvČechův Otakar. 81
Mnich.
Na hoře Athonské kdys v chmurné cele v půlnoci srdce ještě bylo bdělé, – mnich mladý Cyril; v nevýslovné muce své oko snivé, hubené své ruce kajicně zvedal k dřevěnému kříži. – A ticho kol; jen v okno někdy v mříži zalehnul vítr zvenčí; někdy červotoči svou píseň počli; někdy povzdech mnicha a slabý chřestot jeho na klokoči čas dlouhý měřil tajemného ticha. – Se stropu lampa chvěla se jen matně na bílých stěnách, na obrazů plátně, jichž hojnost tady rozvěšeno kolem: zde obr Goliath, tam strání, dolem neskrocen Šavel na komoni cválá, zde velký Mojžíš zlaté tele, Bála Hebrejům kácí, tam zas David hraje na zlatých strunách, pod strom usedaje. 82 Mnich dlouho klečel, dlouho na kolenou, však nadarmo dnes Boha svého vzýval, ten bouřný vír, těch citů velký příval vždy více kypěl, větší syčel pěnou, až jako člunek ve vzbouřeném moři modlitby slova zahynula v hoři. – Svůj původ neznal; ví jen, že co dítě jej rybář kdysi sbaleného v sítě na místo ryb přinesl do kláštera a mnichům pravil: „Na pobřeží včera já k rybolovu chystaje se v noci, jsem toto dítě našel bez pomoci. Jsem stařec již a smrt se na mne mračí a chleba sotva pro mne bídně stačí, zde lepší hnízdo bude dozajista, za vaší péče, pod ochranou Krista.“ A od té doby, světa vzdálen víru, byl vychován v Zografském monastýru. Rok s rokem míjel hlavu jeho mladou – uprchlo dětství s celou svojí vnadou. Pak dostal habit, chmurnou celu svoji a škapulíř, by v hříchů velkém boji jak skála stál, jež klášter jeho nese nad mořem bouřným, srázném na útese. 83 Však Cyril věrně svaté plnil sliby a postil se a modlil do únavy, též každý večer knězi vyznal chyby, jak řádu jeho žádaly to mravy. Též bičoval se, opisoval knihy a spával jenom na kamenném loži, sekerou kácel stromy, plenil hloží a zrnka sázel v otevřené rýhy. Snad proto mnicha líto bylo Bohu a jako dává hvězdy na oblohu, v mnichovo srdce umění vdech’ zápal, jímž bádán stále, štětce on se chápal. A od té doby, světa vzdálen víru, žil umění v Zografském monastýru. Tu igúmenos, jeho představený, kdys pravil k němu: „Cyrile, můj synu! obrazy mužů milých Hospodinu si cely svojí zdobíš holé stěny, však pohleď v obraz našem na oltáři, jak sešlý jest a bledý v barev záři, což sladkou bude úlohou ti snadnou, na plátno vdechnout tvář Marie vnadnou.“ Však od té doby den již minul pátý, Mariin obraz ani nezačatý – 84 Sic hloubá mnich a nastiňuje rysy, než před duší mu jakás mlha visí, on místo Marje, plné vonné růže, a místo tváře zduševnělé, vnadné, maluje stále přísné tahy muže, neb ve svém žití ženy nezřel žádné. A proto Cyril pozbyl štěstí, míru, a proto ztratil v umění své víru. Tajemné bázně stále stíhán hrotem, se prvně počal mrzet nad životem, jenž, druhdy krásný, zdál se mu květ hluchý; však opět někdy nepoznané tuchy se mihly mozkem vůní opojivou a někdy písní zazvučely tklivou, že zmítán, jako ptáče ve vichřici, měl často slzou zastíněnou líci. A proto na Athou v chmurné cele v půlnoci ještě srdce bylo bdělé – mnich mladý Cyril; v nevýslovné muce k modlitbě zvedal hubené své ruce: „Ó synu boží! popros svoji máti, by ve své kráse dala se mi znáti, a svojí láskou velkou, bezeměrnou zahnala z duše noc zoufání černou. Pak jistě touha s ukojenou žízní v mé duši tiše jako píseň vyzní, 85 již rybář pěje, vraceje se z moře, již zvonek hlásá volající k hóře.“ S tím slovem usnul; náhle však jej ze sna vzbudila bouře, vichoru moc děsná, jíž klášter chvěl se, cela jeho malá – slyš! divý lomoz klášteru se blíží a žár pochodní oknem blýská mříží. – Vše ráno zvěděl: loď se ztroskotala a jako davy bouří hnaných ptenců přichvátal zástup z lodi vyhostěnců, jimž zůstal život; mezi nima jedna jen mrtvola se chvěla krásná, ledná, s zsinalou tváří, dívka utopená – – Cyrilu mnichu zjevila se žena. 86
Bandinelli.
V snů kukli zapředen a v soumrak ztmělý, v své dílně seděl mistr Bandinelli. Již dlouho v prachu kladivo a dláta netknuta leží; rameno jak chromé se vznésti nechce v bázni nevidomé ku práci, dílu; lampa duše spjata mlhavou clonou, v nížto tvůrčí tucha zaniká mžikem jako jiskra hluchá. Proč jako kovkop v hloubi nitra pilně v myšlénkách zabrán mistr ve své dílně? Sto asi let již Florencie měla mramoru velký balvan tlící v prachu, jejž zkazila kdys ruka neumělá bez jiskry ducha, v řemeslném vzmachu. Tu rada města, chtějíc dílem slavným se rovnat ušlechtilým předkům dávným, hlásala všem, jimž blesk umění v čele, by mrtvý balvan v půtce zmohli smělé, stesali sochu Florencii k slávě. 87 Však Bandinelli, po něm mistři všici, stín nedůvěry na duši a v líci, pohrdli dílem řkouce jednohlasně: „Ač hvězda umění nám hoří v hlavě, věříme pevně, okem zříme jasně, že ruka lidská nezmůže ten kámen.“ Zas v prachu ležel; ale jinoch chmurný, v němž sopkou sálal tvořivosti plamen a obraznosti Samum žhavý, burný, tož Michel-Angelo děl města sboru: „Kdys židů zástup s obrem Goliátem zápasil marně, až tu slunných zraků mladistvý David vzmachem svého praku olbříma srazil; tak já zářným dlátem pokořím mrtvou hmotu, do mramoru Davida vtesám, vítězného reka.“ Ta hrdá slova po městě se šíří a řada mistrů diví se a leká, jásají jedni, druzí záští pěnou, jak muší roj či noční netopýřinetopýři, kol lítají se zlobou utajenou. V snů kukli zapředen též Bandinelli; jak stěžeň lodi bouří rozechvělý se zmítá, chvěje, myslí, hloubá pilně, s nočními stíny mluví ve své dílně: 88 „Co nemožným se zdálo, marným dílem, co mlhou bylo stajeno mi v hrudi, ten mladík tesá na mramoru bílém, ze hrobu v žití tvůrčím kouzlem budí. Co mého umění ten záblesk matný, jak bludičky, jež mihotem svým zjevná jen chodcům nočním?“ – Zachvěl se muž statný, naběhly žíly v čele, tváře hněvná zarudla víc – již syčí hněv: „Nač, sochy kleté, jste vyšly z ruky mé? Jak plevel smete vás v bezdnou propast vichr zapomnění! Vám do tváře prach všednosti se lepí – nuž! co jste, buďtež – hluché, mrtvé střepy.“ Jak makovice soch poráží hlavy kladivem mistr, dílnu v trosky mění, pak v noc se řítí jako přízrak tmavý. Neb v hloubi duše běs příšerný vstává a šeptá v sluch: „Jak tvá i jeho zahyň sláva; snad Davida již socha vytesána; jdi! sraž ji k zemi, jedna stačí rána!“ Ulicí kvapí; nad ním hvězdné luhy se tiše pnou; obláčků bílé stuhy přes měsíc tíhnou beránků jak stáda. – Jak noční stín se Bandinelli vkrádá 89 do cizí dílny – rozhlíží se kolem – hle! v roušce socha – hněvným se zápolem blíž kvapí tam – již rozpřahá se k ráně – pojednou ustal, palné zachyt’ skráně a v smíchu děl: „Dřív výtvor velkolepý přec musím zřít, než obrátím ho v střepy!“ a roušku strh’! – – S velebným slunným zrakem jak Ježíš, nad vodami vítěz, se svým prakem tu David stál; v něm něha, mládí, síla v souladu krásném; z něho zář se lila, zář nahé krásy duhou nad oblakem. Vznešená socha! – – – Před ní Bandinelli na zemi klečí žárem rozechvělý a luna v okně v paprsků svých reji dvě slzy stihla v bledém obličeji. 90
Římanka.
Quirité, slyšte! Toto senát praví: Zahalte v tógy čelo své a hlavy, za mrtvé palte oběti, neštěstí vlny v naše brány bijí, legií orly sklála v Hispanii Karthágo mocná po třetí. Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi nepřítel stíní svými korouhvemi, snad smělou nyní výpravou, přes Gallii a sněžné alpské hory jak laviny nám karthaginské sbory zbraněmi blysknou nad hlavou. Však čtyři dny jen doba trvá smutku, než orly svoje k novému zas skutku v let nový pošle věčný Řím, a proto senát volbu na vás skládá; Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá svým novým orlům, legiím.“ 91 Tak na fóru mluvili hlasatelé, a mrak se stlal po každém římském čele, mrak ozářený nadějí, že nové voje udatností paží k své straně váhy rozhodnutí sváží, že vítězstvím se zastkvějí. Jen Říman jeden v dumách trval stále – jak mladý dub, jenž osamocen v skále – živ jednou touhou, jedním snem: by jako vůdce postaven byl v čelo a po boji se jeho jméno stkvělo v triumfu slávy vítězném. To Scipio byl; v otce svého pádu zřel jenom klíčit příští svoji vládu, sen víčka míjel, srdce klid, vše jedna vlna pohltila dravá, nad hlavou křídlem šuměla mu sláva – „již vůdcem tebe zvolil lid.“ – Však někdy opět v orlí této dráze se zjevila mu nedostupná hráze, zasyčel nedůvěry had: Čím dosud Římu prospěly tvé páže? Zda stáří máš, jak řád to římský káže, věk dostatečný na úřad? 92 Tak s bázní Scipio den čekal sněmu: tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu: „Zrak matčin dávno v nitru čet’, co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije. Sem rámě tvé, půjdeme v komitie, snad dovolí to tíže let!“ A stará matka zsinalá a bledá jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá, bez lesku oko zapadlé, na syna vzpírá vetchá svoje bedra – tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra, v cisterny jasném zrcadle. Však na fóru, kde směs jest postav hustá, stařeny postať na obryni vzrůstá: „Padlého Scipiona syn, vojenský tribun dosud, jinoch mladý se v této válce dožaduje vlády, by pomstil Řím a otcův stín. On měkký meč zakalí bleskem ducha, že nově vzpučí snítka lauru suchá a orel římských legií smělejším letem spáry svoje statné hlouběji ještě v Kartháginu zatne, jí okov připne na šíji. 93 Však bohové již jeho nad kolébkou síť tajných zjevů rozestřeli hebkou, had zlatý děcka u nohou vždy zjevoval se náhle v noční chvíli jak symbol příští udatnosti, síly, již lidé prostí nezmohou. Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku se denně v hejno mísil nočních ptáků, již obletují Kapitol, tam orel Jovišův jej v náruč chápalchápal, že víra v něm a činů rostl zápalzápal, jak hvězdy rostly v nebi kol.“ Ustala žena; hlava v zem se níží – hle! tělo klesá – udiveně vzhlíží lid k zmírající stařeně – pojednou bouřlivá se budí vřava. „Scipio vůdce!“ zástup provolává a rukou mává nadšeně. 94
Filipina Velserova.
Ještě jednou v blýskotavém zlatu zaplanuly věže hradu Křivoklátu. Slunce haslo; do lesů a houští soumrakem již snivá noc se spouští. V hradní jizbě, na západ co leží, krásná žena v loktech dítě svěží, jako paprsk slunce zachycený, houpá, chová klenot drahocenný. Podál z šera, jako pavouk z příze, lehce hlavu v ruce složenou statný muž k té ženě v bílé říze ve snách lásky zvedá blaženou; její zrak však růží přelet stíhá ve vlnivém rouně oblaků: „Choti můj, dnes stín za stínem zdvihá slzu maně žhavých do zraků, dech se tají, minulost se vtírá, studená jak křídlo netopýra.“ 95 „Snílku můj, ať minulosti clona strhána jest bouří přemnohou, přítomnost hle, růže plná, vonná, dítko smavé našich u nohou. – Vzpomínáš, jak v německém kdes kraji, krásou záříc hvězda vítězná, zvábilas mne lesklém při turnaji v kouzla lásky sladká, líbezná?“ „Vzpomínám, ba vzpomínám i dále, jak té lásky bílé plachtoví doplout, přistát k nebetyčné skále, nemohlo se blížit otcovi. Vzpomínám, jaks vyděděn byl z rodu lichých mravů krutým příkazem,“ „tys jak opět vše uvedla v shodu líček svých a oček obrazem na otcovském, na Ambraském hradě.“ „Ó té cesty příkré, trnité! Jako dnes žár zmíral na západě, hvězda první plula v blankytě, v duši mé však, v srdci ženy tvojí vlny šumné plny úskoků, žal a strach a láska v divém boji k slednímu se hnaly útoku. Celou noc jsem z chatky u horala prosby zbožné k nebi vysýlala; 96 a když slunce na Alp bílém sněhu zjevilo se v oranžovém šlehu, silna láskou s hor příkrého svahu kráčela jsem k otce tvého prahu.“ „A můj otec brzy mračné tahy v úsměv smíru povyjasnil blahý, kdy tě v šatu poutnice jen prostém na svém hradě nezvaným zřel hostem, kdy tvá slova v lásky žhavém proudu vzývala jej k poslednímu soudu nad námi; bůh pohnul srdce jeho, v milost přijal syna ztraceného.“ Za té řeči, z hloubi jako země přitlumená bouře vichoru, zpěv zazníval dusivě a temně zevnitř hradu v jizbu nahoru. Zachvěl ret se v lásky palném dechu: „Co to za zpěv?“ – „Kacířů dvou Čechů.“*) – Právě luna na svém nočním letu nade jizbou stála v blankytu, v oku ženy, jako rosa v květu, zachvěla se slza soucitu. *** *) S Janem Augustou, starším jednoty bratrské, uvězněn byl na Křivoklátě, ovšem v jiném sklepení, Jakub Bílek, věrný jeho pomocník.
97 V těsné kobce na slámě a zemi, bez hnutí jak živá mrtvola, Jan Augusta v dumách sedí němý. V husté tmě zrak jeho plápolá, jak dvé uhlů, jež mu v konec zbyly z ohně nadšení a jaré síly. Černá říza vlaje kolem boků, černá jako chmura v jeho oku, jehož řasa zpola přimklá jemně množí stínů křivolakých plémě slétající oknem, děrou úzkou na zeď kobky černavou a kluzkou. Temněji však hlavou zšedivělou, než ty stíny, stvůry temnoty, k mozku žene krev mu v žilách vřelou,vřelou osud bratří, osud jednoty, drahých bratří po způsobu šelem od svých krbů štvaných nepřítelem. Třináct let již v okovů zde trýzni marně po svoboděsvobodě, marně žízní, třináct let již drahých vzdálen bratří, zda je vůbec v životě kdy spatří? Zachyt’ vězeň těžkou hlavu dlaní, minulost jak tepna bije v skráni. Nadšen věrou obrozenou, čistou, jako plavec loď svou jedinou, 98 obec chránil rukou pevnou, jistou před nástrahou, lestnou písčinou. Jaké štěstí! celé svoje žití v jedinou jen vtělit naději: bratrstva že jednou v šlépěji celé Čechy pravdou tou se vznítí, která bratří nehynoucím světlem dávno vedla v nauky jejich Betlém. Ovšem nyní naděje, ta tucha ratolest je uvadlá a suchá, zastánce pak její k smrti zmořen, jako dub, jenž podťatý má kořen. Ale přece v upomínek noci bílá hvězda plane s vysoka, v zlatou síť jej obepřádá mocí, z duše loudí slzu do oka. Vidí ve snách, v dětství svého záři, temné oko, řasy hedbáví, smavé rty a bílou, dívčí tváři, vlasů příval černě blýskavý – Byla krásna; jako útlé snítky rostly spolu, znaly se co dítky, což tu divu, že jak horský pramen z jejich duší lásky šlehl plamen? Než on záhy v blaženosti míru jinou viděl hvězdu v obzoru, 99 viděl v boji uhnětenou víru, tyče klesat svého praporu v houfech vrahů bojujících kolem – zřek’ se lásky, stal se apoštolem až se octnul v koby této plísni. – – Ale její srdce nadšené zalehlo, jak bouře divou písní, v sklepení až toto kamenné. Jednou v noci jako anděl boží skláněla se v slzách k jeho loži, od jednoty, bratří zprávy nesla a pak v pláči k nohám jemu klesla. Nyní zvěděl, jakou ona cenou dobyla si k němu přístupu, ze žoldneřů v hradě zástupu jednoho se družkou stala, ženou. – Od té doby posel věrný, jistý na jednotu obstarával listy, biskup opět řídil obec radou, až vše náhle objeveno zradou. Neuzřel jí více; ale sedm roků horká slza pálila jej v oku, až tu výheň čas hojivý zhasil, sněhu bělostného u vlas nasil. 100 Dnes však opět po tak dlouhé době tváře její krásná, nevinná, u větší se zjevuje mu zdobě, duch nadšený, mysl hrdinná. Přemítá, zda štěstí volil pravé? s takou láskou, s takou bytostí, vzdálen boje, nenávisti dravé, mohl žíti v blahé milosti, mohl klidně modliti se k Bohu, aneb v cizí stěhovat se lán, kdežto nyní spoutanou má nohu, k smrti jest již znaven, udolán. Pojednou slyš! před sklepením hlasy! to snad pochop – doba večeře, zaskříp’ zámek, v záři plné krásy, vlasů plavých slunné nádheře, v záři smolnic, v zlatotkaném kroji Filipina jak sen živý stojí. „Muži nešťastný! znám tvoje žaly, úděl žití tvého žalostný – pro ten život strastí neskonalý, v svátek velkonoční, radostný, ulevit chci okovy, tvou bídu!“ Vypjal vězeň vráskovité čelo, slovo na rtech šeptem se jen chvělo: 101 „Paní mocná! v židovském kdys lidu každoročně o Veliké noci jednoho vždy vězně ze své moci pouštěl vladař; za to prosím tebe, krále svého, milostivé nebe.“ Brzy potom v slunný, jarní den Augusta byl opět svoboden. 102
Lék.
Sto tisíc jízdných, kobylek jak mračna, jak hejna vlků lačná, Mohamed aga, nový perský chán, sám k pomstě vedl na Kerman. To město bídné třikrát mrzkou zradou pohrdlo jeho vládou, pobilo stráž a s kmeny blízkých hor se postavilo na odpor. Sic hrdinsky si v krutém vedli boji, však proti sršní roji co zmůže hlouček malý lesních včel? – Chán do města jak vítěz vjel. A brzy též mu z pitvorné se hlavy zlíh’ ještěr pomsty dravý, to městu povstalému tento trest za jeho zradu, jeho lest. 103 „Pět velkých měchů, jež plníte mlíkem, či datlemi neb fíkem, kdy na poušť dálnou stepí písčitou velbloudi k Mekce jdou, Pět měchů těch mi lidských očí dáte, než slunce vzejde zlaté.“ – A splnil vše; než nový vzešel den, kdo v městě chycen, oslepen. Tak zkrušil odboj chán; však od té chvíle, jak tygr ovci v týle, jej křídlem dusil viny noční pták, jenž plašil sny a kalil zrak. A kudy chodil, stejný přelud zíral, ať v letu koně svíral, ať hašiš jed’, ať dívčí líbal ret, ať modlil se, vždy stejně klet, Zřel před očima očí plné měchy a tiché slyšel vzdechy, ať ve dne v noci osvětloval síň, ať k tanci pískal mouřenín. Tak znáhla chřadnul, věčnou týrán mukou. Tu drže dýku v rukou kdys vrchní eunuch, lékař, lstivý Řek děl chánovi: „Znám prostředek. 104 Znám jistý lék, jenž hrůzy tebe zbaví, vyžene přelud z hlavy, že jistě červa na vždy budeš prost a zapomeneš minulost.“ Pak dýky ostří zkoušeje jen hravě, shýb’ k chánově se hlavě a pravil: „Smrt!“ On brvou jenom hnul, po dýce sáh’ a jí se probodnul. 105
Legenda.
Když láskou boží věrou opásán se svatý Pavel na pouť světem dal, by ohněm řeči své a zázraků rozžehl světlo mezi pohany, po mnohých cestách, mnohém vítězství všel do Athen, kde posud uměn zář živená minulostí blýskala, kde zpěvy zněly slavných básníků a školy kvetly starých mudrců, jichž žáci břitkost svého důmyslu na Kristu dávno v smíchu zkoušeli. A proto Pavel oheň nadšení ve výheň sopky v prsou rozdmýchal a struny napjal svého rozumu a obraznosti vzdušné peruti, by šípy slov tím žárem zkalené a silou ducha hnané do letu spíš srdcí ledných krunýř shroutily, zahnaly bludů ptáky černavé. 106 I zvítězil; dnes prvně vystoupiv již na sta duší k mistru obrátil. – – V přitmělé jizbě nyní v modlitbách apoštol trvá, Pánu děkuje, že ústům jeho zdarem požehnal. – – A zatím venku teplá, jižní noc svůj hvězdný plášť kol města rozstřela s opojnou vůní; vzduchem průhledným se měsíc chvěl jak slza veliká a v stříbře jeho chrámů oblouky v ztrnutí vážném v noc se hroužily jak ze strachu, že nový, cizí bůh přes jejich svatý vkročiti chce práh. V tu letní noc si vyšel apoštol své čelo schladit vánkem prchavým, neb jakýs pocit dosud jako had, v hlubinách duše mrazem ztrnulý, se vzepjal k žití, svíraje pak dech mu se rtů slova svaté modlitby zaháněl nazpět, jako náhlý mráz květinek útlých časné pupence. – Zřel dívčí tvář, jež z proudu kadeří jak luna plála z hvozdů černavých velikým okem, v jehož hlubině jak v horském zřídle na dno průhledném svěžího jitra smál se červánek. 107 Zřel její úsměv, jenž jak paprsek líc oživoval její mramornou, jež k němu stále v touze upjatá proud řeči jako v žízni stíhala, kdy mistra svého smrt a potupu dnes kázal davům slovem výmluvným. Opodál stála – potom zmizela, on darmo pátral okem kolkolem, kdy v úctě potom zástup věřící jej ulicemi města provodil. Zapadla v zem, však vůně opojná mu kouzlem dosud duši obmyká, že tato v letu s křídlem pokleslým se od modliteb, žalmů odvrací a noří v sny........ pojednou náhlý smích a šumot hlasů, hudba vířivá zazněla nocí; procit’ apoštol ze svého snění, křížem požehnal své horké čelo, kol se rozhlížel. Na vršku stál a před ním zahrada planula různých světel v požáru jak vzdušný zjev, až zrak mu přecházel. Dle Dipylonské brány opodál hned poznal apoštol, že Epikur kdys v sadů těchto libém zátiší vštěpoval žákům svoje učení, 108 již mistra svého smrti památku, dne dvacátého v každém měsíci slavností, hody povždy slavili. Pod stíny stromů starých, košatých zřel postavy se bílé kmitati, jež jako páry vzdušné klikatě se splétajíce náhle mizely, by v jiné straně opět zahrady,zahrady zas vyrostly jak z vody lilije za písní zvuku, hudby jásavé, jež odevšad jak z jeskyň podzemních se z hloubi stromů k němu řinula. Tak dlouhou chvíli ve snách poslouchal ten šumný zvuk – pak vzhlédl k nebesům a kráčel v před, neb v Boha důvěra, jak z hnízda náhle vyplašený pták, se v duši jeho letmo vracela – on pouti vzpomněl, svého úkolu. – Již minul sfingy, které při vchodu posupným hledem naň se šklebily, již ve stíny se mísil aleje, na jejíž konci palouk zelený s jezerem malým hořel v plamenech; na břehu jeho krásný, dorský chrám se kolem pyšnil vzdušným sloupovím a mladíků a dívek zástupem; 109 z nich každý věnec z růží na skráni plál nadšením, neb často vína číš o číši zněla s písní jásavou, v níž horoucí se rozkoš vlnila. A na jezírku v smíchu, šepotu se lehké čluny pestře míhaly kol člunů dvou, z nichž dívky dvě, co Eros bájný a co Anteros, na sebe hravě šípy metaly. Opodál, v šeru stinných akantů, kam měsíc jenom listím pohlížel, nymf sedm s hvězdou na čele běh sedm planet nebes značilo v prchavém reji, tanci veselém. To všecko viděl svatý apoštol, do stínů stajen palmy vysoké, jež Epikura hermu kamennou clonila snětí hustým vějířem, a srdce jeho hněvem zatvrdlo: „Ó Pane, odpusť, že jsem na chvíli zapomněl tebe v planém blouznění! hle srdce mé zas mocně v útrobách jen tvého slova bije příbojem a láska k tobě hvězdou v hlavě tkví, jež plála kdysi při tvém zrození – však tyto zde, již tebou zhrdají, 110 svou rukou mocnou pokoř, zasáhni, by, omráčeni náhlým zázrakem, v prach upadli a tebe prosili za spásu duše, paprsk milosti.“ – V tom heresiarch, školy náčelník, s pohárem povstal; šumot umlknul: „Zdráv Epikuros budiž, mistr náš! neb kdo jest větší v řadách mudrců? on v moři širém jako Sirius loď řídí vrátkou našich životů a rosou požitků a radostí ret ovlažuje žitím vyprahlý, kdo větší jeho?“... náhle oněměl, neb zoufalý křik zazněl z jezera, divoký šum a hlasů volání; tam v boji s šípy příliš ohnivá do hloubi padla dívka – Anteros. V ten divý zmatek, pláč a úpění hlas apoštolův slavně zahřímal: „Smrt větší mudrc, než váš Epikur, však nad ni větší mistr můj a pán...“ A dál a dále jako vodopád hučela retů jeho výmluvnost o slávě boží, Kristu Ježíši....... 111 pojednou přestal....... uzřel mrtvolu: to dívčí tvář, jež z proudu kadeří jak luna plála z hvozdů černavých velikým okem, jehož hlubina se tměla smrti stíny černými....... Pohasly hvězdy; růží přísvitem se východ rdí, však dosud v modlitbách apoštol trvá v jizbě přitmělé a duši jednu Bohu poroučí. 112
Kristina Poňatovská.
I. I.
 Pod svou peruť, bože svrchovaný! pod štít lásky mocnou pravicí přiveď lid svůj nepřítelem štvaný, hanby znak mu vyhlaď na líci, zachraň nás! Spáso naše! milosti tvé studny plny jsou, hle psanců truchlý sbor v bídě úpí, Israel jak bludný, dej, by vzešla hvězda na obzor, zachraň nás! Víru naši jako kotvu v moře vrhli jsme, však přece v naši loď proudem vniká beznaděje hoře, ty nás v přístav z bouře doprovoď, zachraň nás! 113 V hradní jizbě, v hlasů směsi jedné, zpěvy takto zaznívaly bědné českých bratří; hrubým příkazem pro svou víru v cizí štváni zem, jako ptáci tažní, mdlí již letem, v Branné zde, jak v slední výspě skal, spočinuli, prv než v kroku kletém jako psanci v chmurnou půjdou dál. – Branná víska, též i hradu pán osudem k nim, věrou připoután. Dlouhá jizba; v křeslech kolem stolu vážný sbor jak svatých apoštolů: v lampy přísvitu a luny záři chmurnější jsou tahy přísných tváří. V čele Komenský se v prosté říze z šera noří tváří vznešenou, prokvetlá již vousu zdobí příze, očí snivých s září plamennou. Vzhlíží kolem bez zoufání, smutku, s mírem v čele směle klenutém, neboť Boha strůjcem, všechněch skutků v srdci má vždy láskou pohnutém. V pravo Záruba, pán z Hustiřan, českých bratří druh i hostitel, vnitřním mrazem čelo lysé, skráň v dumách halí v kožešiny běl. 114 Jako dub tu poblíž staré jedle, vědomím své síly bezpečný, pán ze Sloupna přísně patří vedle, zdánlivě jak divák netečný, ale časem lesklé černé zraky náhle svitnou jiskrou, plameny, že jak bleskem rozevřené mraky obličej se pohne kamenný. K němu přísný jeho mírníc zjev paní z Vchynic tváři kloní mladou, a tak dále jiných žen a děv tvář se jeví mužů hustou řadou. Ticho kolem; těžká tíha dumy šept i zbožný dusí na ústech, v okna jenom listí stromů šumí, z prsou maně probírá se vzdech. „Milí bratří“ – Komenský tu slovy mrtvé ticho ruší pojednou – „rozlučme se s hostinnými krovy, dokud hvězdy v nebi nezblednou, dokud noci v hvězdotkavém plášti rodná zem své tají půvaby, nepřátel i pousíná záští, zrak umdlévá zlobný, jestřabí. Polské nivy pod ochranné střechy zástup přijmou bídných žebráků, 115 v náručí tam bratrů zajdou vzdechy, slzy též jak chmury s oblaků. V nových chatkách zpěv až potom zazní víry naší svaté učení, aniž oko zachvěje se bázní, před pochopy, ohněm mučení, těchy mír se nad námi zas sklene, v lásce naší, síle božích snah nový život v duši zpustošené ozáří nám cizinský i práh. Ovšem hrst té svaté, rodné země, již jsme vzali pro hrob v cizině, aby v rakvi aspoň naše témě odpočalo rodné na hlíně, ničit bude nehynoucím palem tužeb našich dvornýť luh, v soucitu však lásky neskonalém bděl a bdí a bude bdíti Bůh!“ Ustal řečník; ruka pozdvižená padá matně, druhá slzí sled s oka stírá; – aj! hle jaká žena tamo z šera vystupuje v před? Bledou tvář a snivý výraz její hvězdy ozařují očí dvou, v jejichž hloubi plameny se chvějí, duše čisté s myslí blouznivou. 116 Obočí a vlasů vlna zlatá bílé čelo stínem lemujíc, jako peruť v letu rozepjatá v chůzi oblétá jí sněžnou líc. Ustupuje zástup před Kristinou, jako med z úst slova se jí linou: „V srdci mémmém, jak věští ohlas tuchytuchy, ozývá se stále bouřněji, že tam zapadnem jak pahýl suchý v ciziny té bouřné závěji. Že jak stéblo odervané snopu zašlapáni v bláto záhuby, neshlédneme na nebeském stropu spásy hvězdu s žití paluby. Jazyka že vlny rychlé, říčné rozlejou se v moře cizoty, v jehož bouři, vřavě divé, ryčné rodné řeči zajdou šepoty. Že i duch i paže v shodě svorné cizí budou pěstit, slavit luh, co zem rodnou v zlobě neúmorné v poustku bude měnit cizák, druh. To vše dnes, jak jiskry náhlé z troudutroudu, přilétlo mi snění se ptákem, jak kdy poutník v sedle na velbloudu vidinu zří chvět se oblakem. 117 S tím však ještě pocit jiný, nový, rozevřel svůj kalich purpurový: nad námi že dosud záblesk duhy, křídlo chví se spásné myšlénky, bychom rodné nemusili luhy opustitopustit, svých chatek přístěnky. V Jičíně pán z Valdštejna teď sídlí, český pán, jenž slávou válečnou vznesl k slunci se jak orel křídly v milost trůnu, přízeň bezpečnou. Půjdu k němu; osten nevidomý budí mne a ve snách provází: snad že on svou mocí, ne-li zlomízlomí, zmírní aspoň kruté příkazy. Nebes pán, jenž výmluvnosti duchem, medem dařil kdysi proroka, pomůže, bych citů mocným vzruchem vkouzlila mu soucit do oka.“ Domluvila; zástup kývá němý. Jako v bouři mořské ve vln jícen stěžen rozbitý kdy koráb sřícen, tonoucí i tříšky malicherné chápají se: myšlénkami všemi bratří tak v své bídě, noci černé k naději té zaměřili hledy, jako k lampě noční motýl šedý. 118 II. II.
 V úzkou jizbu pavučinou, mříží se hvězdami luna bledá vzhlíží: na stůl, lože chudé, holé stěny, na kříž hrubý na zdi zavěšený. Pod ním Kristina, jak mrazem svislý stonek lilijelilije, skráň v ruce kloní, jako jizbou zachmuřenou myslí,myslí, stíny noční myšlének se honí – Byla u slyšení; – v síni hradu místo knížete však černou řadu kněží zřela kol a v jejich středu kněžnu v křesle, ženu plachých hledů. Kynula jí: „nepřítomen kníže, já však s otců tuto svolením co tvá žádost, co tě smutkem víže, vyslechnouti, děvo, nelením.“ Mluvila, však slov těch žhavé šípy na leb tvrdý, srdcí do skály marně bijíce co zlobné vtipy nazpět létly, líc jí bodaly. 119 Pikhartkou ji zvali, její víru chorým údem církve na těle, kterýž ohněm jako hnízdo štírů zhynout musí ostřím ocele. Rozkaz císařův že duší plnou přísně hájit bude kníže sám, aby potřísněný bludu vlnou znovu svitnul víry drahokam. Tu však dívka zaníceným zrakem, rychle tyčíc postať prosebnou, jak Sibylla budoucnosti mrakem pronikajíc řečí hrozebnou: „však tou cestou,“ děla, „však v té pýše vstříc jde kníže zhoubě na pospas, soudce bůh jej s hvězdné smete výše, na troud spálí slávy hluchý klas. Vidím krev – hle v hrudi proudem vzniká, purpur třísní, moci hrdý znak, zářným stínem nahá chví se dýka – hle již zsinalý!“ – tu poulíc zrak kněžna klesla s pronikavým křikem; šumot, hluk; však ruce mnohé mžikem chopily se děvy; drsnou dlaní svedly sem a uzavřely v síni, pod křížemkřížem, kde u vzpomínce nyní vše to znovu v palné bije skráni. 120 Co však dál? proč od té doby práh jí zavřen nevlídné té koby? úzkým oknem, sítí pavučiny k ní jak můry noční táhnou stíny, či snad zajata? snad mravem chvalným po kacířsku zhyne kouřem palným. Nuž pak smolný žár, jenž od ní svitne bratřím, sestrám v pouti únavě, sloupem Mojžíšovým z dáli třpytné zazáří jak nebe v záplavě. Tak myšlének řada teskná, bolná do duše jak soumrak padá zvolna, na víčka, jež mdlá již slzí tíží v lehké snění znenáhla se hříží. Dlouho snila, až tu lehkým krokemkrokem, cizí ruky jemným dotknutím probouzí se; – udiveným okemokem, líček bledých růžným vzplanutím mnicha zří, jenž vychrtlý a bledý, černým oděn řasným talárem, vzpírá na ni nehybné své hledy, roznícené vášně požárem. V šeru jizby tváře zvadlé rysy šklebí se jak larva hrozivá, 121 nad ní matně leb se třpytí lysý, dole vousu bílá přediva. Zachvěla se; mnich však zahovořil: „Neboj se mne, čistý anděli! proto zrak já do duše ti nořil, že mnou dávné děje zachvěly. Minulost má, propasti jak jícen, bouříbouří, do níž strom života zřícen, tebou, dívko, otvírá se mžikem, nuže poslyš! buď mým zpovědníkem! V polské Leštině kdys správcem sboru bratrského otec byl tvůj drahý; – v bouřných dobách, svatého pln vzdoru, víry boží, obce pěstil snahy. V lásce jemu holubice bílá oheň krbu střehla blaživý, až tu vášeň v rum ho rozvalila, ženy krásné jestřáb dychtivý. Šlechtic jeden v lásky žízni palné ku tvé matce zraky povznes’ kalné. Když jej s hnusem vyháněla chladem a tvůj otec drahou chránil druž – bdě jak orel mláďat nad pokladem – brousila naň vášeň pomsty nůž. Vrahem najatým on zhynul bídně, aby ptáče útlé, bezbranné, 122 jestřáb onen stíhati moh’ klidně, rozsápati potom uštvané. Vše Bůh jinak řídil; holubice prchla v dál, nadarmo vášeň lvice řvala vztekem, darmo jestřáb lačný spáry brousil, sněhu příval mračný stopu její zavál; – mnohá léta minula jak ptáčků tažných četa, zároveň však mládí moje s nimi, zbělel vlas, sníh ostré zavál zimy. Více však než úpal toho stáří červ té viny shybal šíji mou, až jsem srdce božím na oltáři zasvětil ve službu posvátnou. Pod řízou však kajicného mnicha dál se žádost ozývala tichá spatřit tu, již zachvátil jsem v zlobě, odpuštění ždát, by mrzký hřích lehčeji byl vážen v nebesích – nuž a Bůh mi její poslal robě, tebe dívko, v níž jsem prvním hledem na hradě tam při tvém slyšení matky obraz v obličeji bledém poznalpoznal, hlasu tklivé zvučení. Proto na hradě též v zmatku, hluku oukladů se bojeboje, nástrahy, 123 chopil jsem tvou chvějící se ruku, v síni této střehl před vrahy. Dnes ti cesta volna, kníže s voji do Slezska se k novému hnul boji, vrať se nazpět, dřív však mojim skráním za matku dej křížek požehnáním.“ Ztichnul mnich a v tváři bádá děvy – ta však úžas, rozpačitost jeví, neboť dosud žije otec její a mnich dí, že rukou vražednou padl kdes – strach v bledém obličeji retem chví – tu bleskem pojednou vzpomínka se mihla; v dětském věku často z otce, matky hovoru slýchala, že tajném na útěku v lese tmavém, sluje z otvoru den života prvně zřela světlý, to kdy před zlobou a nástrahou matka s otcem s vichry v závod létlylétli v tuto zemi krásnou, předrahou. Vše mnich zvěděl; v mysli potom snadně děj si doplnil: vrah najatý jemu k štěstí obelhal jej zrádně, Jidášskéjidášské by došel odplaty. 124 Na zejtří pak nazpět děva v Brannou k bratřím spěla mnicha pod ochranou. *** Na mýtině, pod košatým dubem, po daleké pouti k oddechu, vozy kolem hraženi jak srubem, psanců dav si ustlal na mechu. V kruhu kolem muži, starci šedí, ženy, dívky v kupě malebné, v teskných dumách v stíny lesní hledí na západ, kde v záři velebné prchá slunce, řízy jejich chudé na královské měníc zlaté, rudé. Ticho kol, jen dítě kdesi v plénce ozve se a ptáček v hnízdě tence, zvonec zazní pasoucích se koní, povzdech matky, jež se k děcku kloní. – – – – – – – – – – – V půlnoc luna v hvězd se mihnouc věnci viděla, jak truchlí vyhoštěncivyhoštěnci, ku hranicím hvozdů šerou tísní v pouť se brali za hlaholu písní: Pod svou peruť, Bože svrchovaný! pod štít lásky mocnou pravicí 125 přiveď lid svůj nepřítelem štvaný, hanby znak mu vyhlaď na líci, zachraň nás! Spáso naše! milosti tvé studny plny jsou; hle psanců truchlý sbor v bídě úpí, Israel jak bludný, dej, by vzešla hvězda na obzor, zachraň nás! Víru naši jako kotvu v moře vrhli jsme, však přece v naši loď proudem vniká beznaděje hoře, ty nás v přístav z bouře doprovoď, zachraň nás! 126
Augustin. Legenda.
Po zřídle věd jak jelen žíznivý práh’ AugustinAugustin, a proto Tagaste otcovský dům, jenž klecí nádhernou mu ducha spínal orlí peruti, opustil náhle; s divou rozkoší, jak loď, kdy zemský za ní mizí břeh, s přístavem město, hory oblačné a před ní širý, volný oceán, své plachty zdouvá, hrdá, blažená plout za cílem tím valným prostorem: tak Augustin se kochal volností a jako mračno těžké ledem krup se s duší plnou velkých zámyslů do dálky hnal, kde slavná Karthago všem otvírala brány moudrostí. 127 Jak potápěč tam v hloub se velkých knih s nadšením nořil, bludů útesy pomíjel šťastně, pravdy blýskavou by perlu ze dna sobě vylovil a nitru zjednal klidu blaženost. Čím šířil se však obzor vědění, jak chodci s výšiny kraj rozsáhlý, čím více bludů šelmy divoké před ostřím tratily se rozumu, tím více pravda lesklou vidinou v dál prchala jak dýmu kotouče. A proto s hněvem knihy odhodil mudrců řeckých, písmo Hebreův i nové písmo věštců Kristových a jiných náuk plané blouznění a k sobě děl: „Jak s růží kalicha ohyzdný hmyz s své duše setírám jed bájných těchto lidských výmyslů, jáť jinak žízeň ducha uhasím! Šept dívčích rtů a oka chtivý blesk mi lepší bude k bohům modlitbou a v měkkém, slastném ženy objetí tvorčího ducha okem postřehnu a v ňader vlnách, hudbě tajemné života vlny bouřně ucítím.“ – I do víru se vrhnul rozkoší a každý lístek květu dívčího 128 na cestě trhal v divém záchvatu, však žízeň rostla každým pohárem, jak vodou mořskou by ji ukájel, až v číši slastí zůstal pelyněk. Zas do své jizby ke knih závitkům se vrátil Augustin, jak tažný pták se z jihu vrací k hnízdu rodnému, však spony jejich bál se otevřít, by každým listem šelest výčitek mu ve sluch nezněl, ohlas výsměšný. Však nejhůř bylo v chmurách soumraku, kdy spánek míjel rozpálenou skráň a oknem jizby luny paprsky padaly chvějně na knih nápisy, kdy stínů nočních smečka hladová plnila síň a nikde zniknutí. Tu z plné duše vzdychal Augustin: „Kde tedy pravdy zářná pochodeň, bych duše bídné zahnal temnotu, kde její sněžný tají se mi květ, bych síň pustého srdce vyzdobil? kde její zdroj, bych ptáka perutí svou duši vhroužil v živné hlubiny?“ Tu v dumy teskné rojem křepelek přilítly upomínky na domov, ve sprahlou duši rosné krůpěje, 129 v jichž zrcadle se shlížel Augustin: zřel rodný dům, svou jizbu útulnou a v okně mateř, drahou Moniku, jež dlaní vlídnou, okem laskavým jej k sobě v náruč nazpět volala, jak strážný maják koráb zbloudilý. Ta jistě dnes, jak v době rozchodu, své ruce spíná za něj k modlitbě, pod křížem chmurným hrubě tesaným šeptajíc tiše: „Kriste Ježíši, ostříhej syna světa v bludišti a dej, by jako duše Šavlova i jeho hrdost bleskem zázraku před tebou klesla, vstala kající, by matka jeho klidně mohla zřít v pochmurný jícen hrobu blízkého!“ Zří její oko, vlahé důvěrou, ke svému bohu, tváří vrásčitou, jež nadpozemským chví se zápalem, zří suchou dlaň, jak s dlouhým žehnáním se zdvihá do dálky a v temnou noc – a srdce led jak vánky jarními vzpomínek dechem taje znenáhla; až v mysli svojí nitky myšlének Augustin spředl v klubko úvahy: Matčino srdce jako mořská tůň, v níž perly blýskají se citů všech, 130 jak zrcadlo, v němž duše synovská svých bludů vrásek jistě dostihne, jak oko slunce, úskalí jež zná a nepravosti hnusné bařiny – – což stráži té bych sebe podřídil, pod křídlem jejím letěl ku pravdě? a boha toho rovněž vyznával, jenž s jejích retů zněl mi v kolébku? Tu hlasem bouřným zvolal Augustin: „Pod hvězdou tou zas sejdu do hlubin po stupních vůle, s lampou rozumu – Však ještě duch mi jiskrou nadšení skráň dosud sžíhá, ještě síly zdroj k poznání pravdy stačí dojista!“ Okénkem jizby právě purpurný pruh od východu pršel paprsků a v pergaménů padal závitky, jež pevně v ruce držel Augustin – svatého Pavla listy nadšené. Zimničným chvatem četl Augustin slov hudbě naslouchaje vznešené, jež z listů těch jak skalní vodopád se do duše mu valem hrnula. A bylo mu, jak hvězdu za hvězdou by duše jeho temná chytala, 131 jak světlo by se srdce o hranol v déšť jisker slunných, v duhu tříštilo, jak s mrakem bouřným dával by se v let a s bleskem letěl moře do hlubin, jak oheň pil by z rudých oblaků, v nichž slunce na obzoru vychází. Tak čtoucímu hra pestrých obrazů plnila mysl, ale učení, hluboký význam slova Pavlova, zanikal hluše s každým obrazem, jak na moři sled pouti korábu, neb chromý rozum blesknou obraznost nestihl nikdy světlé na pouti. Zas pochybností býlí vzklíčilo: „Což po bohu, jenž bájí zázraků jak berlou podpírá své učení, což po bohu, jenž slova svého zvuk provází hromem, aby srdcí zvon tajemnou bázní v souhlas rozhoupal, záhrobních trestů burnou vichřicí? Proč učení to, je-li od boha, jak zlatá mince vlastní hodnotou nevchází v lid, jak símě květinek smetené z dáli vichrem náhody, jež sluncem vůle, vláhou rozumu ze sebe klíčí v kalich úrody? 132 Proč, chce-li bůh mne k pravdě dovésti, též ke mně nesnese se zázrakem, učení znak mi ohněm nevtiskne? proč Šavlovi se bleskem ukázal a pravdy číš mu vnutil mocí svou?“ Kol čela zástup divných myšlének, motýlů nočních směs se míhala, až v duši hlas se ozval tajemně: „Dej v pouť se rychle! do Egypta jdi, tam staleté jsou knihy moudrosti, jichž klíčem zlatým kněží posvátní chrám pravdy věčné tobě otevrou.“ Na pouť se dálnou zvedl Augustin. Jak čápů rojeroje, svatých ibisůibisů, poutníků davy v zlatých lodicích po Nilu plulipluly do bran Saidských, na slavnost velkou božské Neithy. Kam zrak dosáhl, vody byla poušť, neb svatý Nil své břehy opustil, by patu zlíbal chrámů, pyramid, ježjež, němí svědci slávy egyptské, nad vodou čněly stíny v obzoru. Za zpěvu, smíchu, sister klepotu po vodní pláni loďky letěly, jak stíny od západu rostoucí, 133 jež na nebi s hvězdnatých perutí setřásal tiše anděl večera. S poutníky těmi do bran Saidských Augustin vešel v přátel průvodu, již slavného v něm ctili mudrce; však mysl jeho k smrti znavena, neb ani v Nilských svatých hlubinách neshledla pravdy v knihách egyptských. Od Kanobu, kde sídlí Serapis, až po Memfidu svaté Isidy noc bludů kývá černou perutí a bůžků trůní larvy zvířecí. Lhostejnou myslí proto Augustin v svatyni vzhledl božské Neithy, nad jejímž vchodem smělý nápis čet’: „Jsem vše, co bylo, jest a bude kdy, však závoj můj tvor žádný nepozved.“ A v dumách přátele své provázel, již na hody jej vedli posvátné, k poslední sloce slavných modliteb. Ve přátel kruhu, v slunci krásných žen Augustin střásl chmury veškery, jak strom, kdy deště velké krůpěje nenáhlým střásá vichru zadutím. Pavilon skrytý v háji palmovém lampami hořel, zpěvy zazníval. 134 Kol stolu hostí dav i zástup žen rozložen pestře, v čele Augustin. Květ lotosu mu skvěl se v kadeři a velké oko naftou hořelo, neb vášeň starou cítil v útrobách, na ústech žhavé ono dechnutí, jež jedu kouzelného oparem mu smysly mátlo; číše zvonily na počest jemu – řečí nadšenou kyskýs řečník ducha jeho velebil, jenž jako strom, pln zářné úrody, všem chtivým skytá plodů poznání. V šum hlasů flétna s písní blouznivou tajemně zněla, tepna veselí rychleji bila, líce snědých žen závoji plály ohněm toužebným, opojná vůně henny, oranží plnila síň – tu povstal Augustin: „Jak plavec bludný plachty lodi své napínám marně, abych spásnou zem, kde bájná roste pravdy květina, dostihl v životě: ni Neitha, jíž dnešní platí vaše oslava, ni OsirisOsiris, ni Tifon zlověstný tvář sfingy neodkryli tajemnou – však pravdy zář ta světem musí plát, jest symbol nesmrtnosti pověčné – 135 té pravdě skryté, síle neznámé, ať na hvězdách či mořem koluje, již člověk tuší, ale nestihne, číš tuto ku oslavě přináším.“ Zazněly číše, tanec zavířil, hlas mužů bouřný v žen se mísil smích, Augustin mlčel, zíral upřeně na konec stolu: v hustém závoji seděla žena vážně, bez hnutí, z černavých květů s věncem na hlavě jak sochy němá, zahalená tvář; ni krmě kolující, poháru se netkla rtem, ni hlasem jediným v proud nevmísila hlučné zábavy. Tu Augustina divný pocit jal a hrdlo úžil tuchou neznámou, krev srdcem hnal do tepen vířivě v hlubině duše tajně šeptaje: „Tak pravda stajena as člověku. Však znát ji musím!“ pravil Augustin, k postavě němé kvapně pokročil a zvednul závoj – – Skleným pohledem hrozila jemu – mrtvá mumie. 136 „Smrt pravda jest!“ jen zvolal Augustin a hrůzou kles’....... Když z mdloby nazejtří procitl znáhla, darmo přátelé mu dávný vykládali svatý mrav, jenž v upomínku žití za hrobem mumii činil hostem hodů všech. Augustin nevěřil. „Smrt pravda jest!“ jen stále volal, město opustil... Své matce potom k nohám poklesl a děl: „Jak někdy bleskem Šavlovi bůh tvůj se ke mně s výše naklonil a pravdy číš mi vnutil mocí svou.“ 137
Torquato Tasso.
Hellady krásu, paměť věštců, reků jen na čas bouře barbarského věku shltila v temno; fénix, lidský duch roztavil bleskem sarkofágu hřeby, z popelu vzlét’ a nových křídel vzruch poznovu řídil k hellenskému nebi. V té pouti argonautů, zářném letu za rounem krásy, Italie! spásnou vůdkyní bylas ostatnímu světu. Nad tebou lidstvu jako na poplach zas meteorů bludných září jasnou poprvé zaplál klassicismu nach a starých bohů zjasnily se hledy, v jichž světle barbar prchal jak stín šedý. Nádhera všecka vévodského dvoru dnes jako slunce vzplála na obzoru: Alfonso druhý, vládce nad Ferrarou s dvořany slavnost okázalou slaví. 138 Jeť vzácné kníže; nejen silou jarou svým žezlem vládne, on i svatou září, umění láskou krb své duše živí a básníkům jak ptencům hnízda staví při dvoře svém a přízně květem daří. A v snaze té přes mořské, dálné nivy jak nebe azurové třídou mléčnou zří Helladu plát krásou, mladou, věčnou, velduchů zářných slavnou trojici, z níž jednoho dnes, Euripida, světí. Sál skvostný mořem světel zářící ferrarskou šlechtou dokonadokola je plný; nádherné paní v různobarvém šatě s démantů skvosty v stropě ze perleti se míhají jak v slunečním zlatě v duhových barvách dálné, mořské vlny. A kolem nich jak světel stíny družné postavy velmožů se kloní mužné, dál panošů se pestrá tísní řada, jež pilně v lících po rozkaze bádá. Jeviště v čele; na zad v květný sad se hloubí znenáhla, v něm pyšný hrad. Kreonta krále sloupoví les vzdušný nádherně tyčí; pod hostinným krovem zde korintský král Kreon velkodušný Jasona chová, Medeu, choť jeho. 139 Počíná prolog; a již zářným slovem hřmí báseň velikého Euripida o strázni Medeině, lásky bolu a zradě Jasonově; bleskem střídá se vlna s vlnou děje vzbouřeného, jejž vášeň hrůzná vichru zdouvá vírem v mohutný proud, jenž srázných do výmolů v peřejích padá; nad tou bouří sporů však hvězda krásy svatým září mírem a poesie vzletné ladí struny, že z bouře vášně jeden souzvuk milý do srdce letí jako paprsk slunný. Však v posluchačů, vzácných hostí sboru přec jeden trval bledý, zasmušilý: Torquato Tasso, jejž vévoda v přízni již dávno hostí při svém dvoře skvělém. Ta dnešní slavnost palnou je mu trýzní, neb dávný děj, jak mračno hrozíc ledemledem, mu bouřně táhne v srdci rozechvělém: Když Euripides, pomluv stíhán jedem, kraj rodný opustil, král Macedonů v stín postavil jej ochranného trónu a v lásce choval; dvořanů však tlupy, jichž srdce zlobné, zrak závisti tupý té záře nesnes’ básníkovy duše, strojili pikle; při zábavě honu v pralese chmurném rozlícené feny 140 poštvaly naň, jež jako divou zvěři jej rozsápaly hlodavými zuby. Tak zhynul básník, jak list utržený, pad’ do propasti beze zvuku, hluše. Však zda i nyní zub krvavý, hrubý necení feny zlobné na básníka? zda nezní dosud zvuk tohoto hesla? Tou myšlénkou dál Tasso ve snách měří svůj vlastní osud, v budoucnost svou vniká a hrozí se a vstává kvapně z křesla, neb skvostný sál mu z očí mizí náhle a zvuky slov, jež z jeviště kol hřmějí, se tratí v dál – již světel nezřínezří, lidí jen čirou tmu, však v ní jak přízrak vidí svůj vlastní obraz: v bledém obličeji tkví mračná bída nenasytnou žízní jak pijavice; růže úst jsou zprahlé a velké čelo mnoholetou trýzní jak žlutý list, jenž písmem vrásek plný; kol hlavy lysé šedých vlasů věnec příšerně vlá – „hle! taký vyhoštěnec,“ dí pojednou hlas vnitřní, tajeplný, „ty Tasso budeš; proč se duch tvůj leká? svět odměňuje tak své apoštoly. Nad hlavou mračno hrozné beznaděje, blouditi budeš o žebrácké holi, až náruč smrti obejme tě měkká.“ 141 A Tasso bázní smrtelnou se chvěje, však mysl dále chmurné budí hlasy: květ vlastní duše, stromu svého mízy dá světu básník, pravdy meč a krásy v sopečné výhni vlastních bolů skutý lidskému duchu; čarovnými pruty otvírá srdci tužeb dráhy hvězdné, však hrubý svět ve ztupělosti bezdné všednosti dýmem úběl jeho řízy poskvrní vždycky; potom na pospasy tě fenám vydá potupy a bědy – – – Opustil sál, jak přízrak prchal bledý před stíny duše zámku koridory, až v prahu stanul šeré obrazárny; ta řadou komnat do zadu se táhla v tajemném tichu; obrazů, soch tváře, dumaly zde, jak nočních duchů sbory; jen oknem časem paprsk luny čarný proskočil tmou, že jako v bílé páře se mihly z šera tahy jejich znáhla. V kout used’ Tasso; jizba tato ztmělá tak dobře hodila se jeho duši, jež vidinou se hrůznou dosud chvěla. Jak lovcem postřelený jelen statný dál tryskem kvapí, aniž smrti tuší, 142 a smečka chrtů v paty se mu věsí, až smrti běh kdes v houšti končí chvatný, tak za ním citů roztoužených příval též vnikal sem, až v jejich divé směsi rozvaha každá utonula rázem. Proč ohněm tvůrčím, skřipcem citů, bolů, svou duši trýzníš? pochybnosti supy proč voláš k sobě, bys bojoval s nimi? proč honíš se jen vzdušným za obrazem svých postav, snů? Nuž pomni Euripida, jenž jako ty kdys také sladce sníval, až místo ryb mu hady dal svět tupý. Co tebe čeká? zoufání a bída – nuž Goffreda*) jsi dopsal – v ohně dýmy jej vrhni a sebe zahub spolu! Z hubených dlaní Tasso hlavu zdvihá, úmysl pevný v oku se mu míhá. V tu chvíli luna jako kouzelnice proud světla vrhla v protější kout ztmělý, sousoší velké ze tmy náhle svítá – veliký Laokoon, věštec smělý zpod kruhů hadích ztrnulé své líce k Tassovi obrací; ten v zanícení jak patří naň, v paprsků luny chvění pojednou zří, jak ústa v mramor vrytá se otvírají – hlasy síň se zmítá: *) Tak z počátku nazval Tasso svůj „Osvobozený Jerusalem“. 143 „Duch lidský každý jdoucí k ideálu jak Laokoon; fenamifenami, ať hady jej rdousí svět, však z trýzní těch a žalů květina roste neskonalé vnady, ideál krásy“ – – – – – – – Na ferrarském dvoře slavnosti nové brzo vzešla zoře, Alfonso skutkem přání viděl dávné, Tassovo dílo nesmrtelné, slavné. 144
Epilog.
Po lístku lístek z mlaďoučké jak břízy sen života mi v barvách bledne, mizí, již zlatá pírka z křidélek svých pouští na rov mých tužeb pod trnovou houští. A chytám je, jak vězeň stíny ptačí, jak luny lesk, co v slzách se mu zračí, jak v háji lovec vyhubenou zvěři, a slavík růže na odkvětlém keři. Nemohu věřit, že jak planá hruše bez činů půjde životem má duše, že ani tužbou výš se nepovztyčí, jak střemcha v lese nízká, trpasličí. A doufám pevně na krátkou že chvíli ti snové k jihu jako ptáci pílí, že tužeb hnízda v jaru purpurovém zas lepit budou duše pode krovem. 145 Že rozlétnou se po oblacích, zemi a s medem blaha, míru haluzemi zaklepou v okno u večerní době, jak siré děti na matčině hrobě. A zlíbám je, jak nalezené skřítky, jak ptáče zeleň pučící již snítky, zaplanu světlem muškami jak mlází – a bude mi jak dnu, kdy slunce vzchází. 146 OBSAH. Strana Prolog7 Zimní pohádka9 Gonelli Giovanni13 Tizian17 Ildigo20 Praxiteles a Phryna26 Rabbi Esra30 Mohamed35 Rosamunda37 Propercia de Rossi41 Legenda45 Johanna Neapolská49 Dvě tryzny51 Imam Šamyl56 Černohorka59 Jehuda Halevi61 Gorm starý64 Vánoční legenda67 Alžběta Nadaždova71
[147]     Strana Murillova smrt74 Marie Vítězná77 Na moravském poli79 Mnich82 Bandinelli87 Římanka91 Filipina Velserova95 Lék103 Legenda106 Kristina Poňatovská113 Augustin117 Torquato Tasso138 Epilog145
E: zd; 2002 [148]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferd. Schulz - Číslo XXXI. Nakladatel J. Otto knihkupec - Knihtiskárna J. Otto v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 148

Věnování: Kučerová, [?]; Kučerová, [?]
(Památce svých drahých zesnulých, matce a sestře.)