Římanka.
Quirité, slyšte! Toto senát praví:
Zahalte v tógy čelo své a hlavy,
za mrtvé palte oběti,
neštěstí vlny v naše brány bijí,
legií orly sklála v Hispanii
Karthágo mocná po třetí.
Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi
nepřítel stíní svými korouhvemi,
snad smělou nyní výpravou,
přes Gallii a sněžné alpské hory
jak laviny nám karthaginské sbory
zbraněmi blysknou nad hlavou.
Však čtyři dny jen doba trvá smutku,
než orly svoje k novému zas skutku
v let nový pošle věčný Řím,
a proto senát volbu na vás skládá;
Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá
svým novým orlům, legiím.“
91
Tak na fóru mluvili hlasatelé,
a mrak se stlal po každém římském čele,
mrak ozářený nadějí,
že nové voje udatností paží
k své straně váhy rozhodnutí sváží,
že vítězstvím se zastkvějí.
Jen Říman jeden v dumách trval stále –
jak mladý dub, jenž osamocen v skále –
živ jednou touhou, jedním snem:
by jako vůdce postaven byl v čelo
a po boji se jeho jméno stkvělo
v triumfu slávy vítězném.
To Scipio byl; v otce svého pádu
zřel jenom klíčit příští svoji vládu,
sen víčka míjel, srdce klid,
vše jedna vlna pohltila dravá,
nad hlavou křídlem šuměla mu sláva –
„již vůdcem tebe zvolil lid.“ –
Však někdy opět v orlí této dráze
se zjevila mu nedostupná hráze,
zasyčel nedůvěry had:
Čím dosud Římu prospěly tvé páže?
Zda stáří máš, jak řád to římský káže,
věk dostatečný na úřad?
92
Tak s bázní Scipio den čekal sněmu:
tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu:
„Zrak matčin dávno v nitru čet’,
co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije.
Sem rámě tvé, půjdeme v komitie,
snad dovolí to tíže let!“
A stará matka zsinalá a bledá
jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá,
bez lesku oko zapadlé,
na syna vzpírá vetchá svoje bedra –
tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra,
v cisterny jasném zrcadle.
Však na fóru, kde směs jest postav hustá,
stařeny postať na obryni vzrůstá:
„Padlého Scipiona syn,
vojenský tribun dosud, jinoch mladý
se v této válce dožaduje vlády,
by pomstil Řím a otcův stín.
On měkký meč zakalí bleskem ducha,
že nově vzpučí snítka lauru suchá
a orel římských legií
smělejším letem spáry svoje statné
hlouběji ještě v Kartháginu zatne,
jí okov připne na šíji.
93
Však bohové již jeho nad kolébkou
síť tajných zjevů rozestřeli hebkou,
had zlatý děcka u nohou
vždy zjevoval se náhle v noční chvíli
jak symbol příští udatnosti, síly,
již lidé prostí nezmohou.
Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku
se denně v hejno mísil nočních ptáků,
již obletují Kapitol,
tam orel Jovišův jej v náruč chápalchápal,
že víra v něm a činů rostl zápalzápal,
jak hvězdy rostly v nebi kol.“
Ustala žena; hlava v zem se níží –
hle! tělo klesá – udiveně vzhlíží
lid k zmírající stařeně –
pojednou bouřlivá se budí vřava.
„Scipio vůdce!“ zástup provolává
a rukou mává nadšeně.
94