Římanka.

Karel Kučera

Quirité, slyšte! Toto senát praví: Zahalte v tógy čelo své a hlavy, za mrtvé palte oběti, neštěstí vlny v naše brány bijí, legií orly sklála v Hispanii Karthágo mocná po třetí. PadScipio a k Ibeře zemi nepřítel stíní svými korouhvemi, snad smělou nyní výpravou, přes Gallii a sněžné alpské hory jak laviny nám karthaginské sbory zbraněmi blysknou nad hlavou. Však čtyři dny jen doba trvá smutku, než orly svoje k novému zas skutku v let nový pošle věčný Řím, a proto senát volbu na vás skládá; Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá svým novým orlům, legiím.“ Tak na fóru mluvili hlasatelé, a mrak se stlal po každém římském čele, mrak ozářený nadějí, že nové voje udatností paží k své straně váhy rozhodnutí sváží, že vítězstvím se zastkvějí. Jen Říman jeden v dumách trval stále jak mladý dub, jenž osamocen v skále živ jednou touhou, jedním snem: by jako vůdce postaven byl v čelo a po boji se jeho jméno stkvělo v triumfu slávy vítězném. To Scipio byl; v otce svého pádu zřel jenom klíčit příští svoji vládu, sen víčka míjel, srdce klid, vše jedna vlna pohltila dravá, nad hlavou křídlem šuměla mu sláva již vůdcem tebe zvolil lid.“ – Však někdy opět v orlí této dráze se zjevila mu nedostupná hráze, zasyčel nedůvěry had: Čím dosud Římu prospěly tvé páže? Zda stáří máš, jak řád to římský káže, věk dostatečný na úřad? Tak s bázní Scipio den čekal sněmu: tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu: Zrak matčin dávno v nitru čet’, co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije. Sem rámě tvé, půjdeme v komitie, snad dovolí to tíže let!“ A stará matka zsinalá a bledá jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá, bez lesku oko zapadlé, na syna vzpírá vetchá svoje bedra tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra, v cisterny jasném zrcadle. Však na fóru, kde směs jest postav hustá, stařeny postať na obryni vzrůstá: Padlého Scipiona syn, vojenský tribun dosud, jinoch mladý se v této válce dožaduje vlády, by pomstil Řím a otcův stín. On měkký meč zakalí bleskem ducha, že nově vzpučí snítka lauru suchá a orel římských legií smělejším letem spáry svoje statné hlouběji ještě v Kartháginu zatne, okov připne na šíji. Však bohové již jeho nad kolébkou síť tajných zjevů rozestřeli hebkou, had zlatý děcka u nohou vždy zjevoval se náhle v noční chvíli jak symbol příští udatnosti, síly, již lidé prostí nezmohou. Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku se denně v hejno mísil nočních ptáků, již obletují Kapitol, tam orel Jovišův jej v náruč chápal, že víra v něm a činů rostl zápal, jak hvězdy rostly v nebi kol.“ Ustala žena; hlava v zem se níží hle! tělo klesáudiveně vzhlíží lid k zmírající stařeně pojednou bouřlivá se budí vřava. Scipio vůdce!“ zástup provolává a rukou mává nadšeně.

Patří do shluku

římský, řím, papež, athena, caesar, cicero, císař, gregor, heinrich, papežův

56. báseň z celkových 402

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PONTIFEX. (Josef Svatopluk Machar)
  2. None (František Táborský)
  3. Plessis les Tours. (Jaroslav Vrchlický)
  4. U „BÝČÍ HLAVY“. (Josef Svatopluk Machar)
  5. POLEMON. (Josef Svatopluk Machar)
  6. POUŠŤ. (Josef Svatopluk Machar)
  7. IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (Josef Svatopluk Machar)
  8. PRODAVAČ ODPUSTKŮ. (Josef František Karas)
  9. NA MÍSTĚ HROBU ŽIŽKOVA V ČÁSLAVI. (Jaroslav Vrchlický)
  10. 65. K tohoto se hradu vystavení (Jan Kollár)