Co slunce bije v bělavý prach ulic,
u „Býčí hlavy“ v krčmě nad Tiberou
na tricliniu na špinavých kožích
při chladném moku révy kumpáni tři
hoví si volně střídajíce líně
své dlaně, o něž opírají skráně.
A že mok révy jazyk svěžím činí,
Rutulus, voják, takto rozumoval:
– Jak truchlým byl by los náš, bědných lidí,
kdyby ta moudrost nesmrtelných bohů
nebyla dala v žití naše révu!
A krajům, kde jí není, dali bozi
zas jiné šťávy, které pohánějí
krev k rychlejšímu běhu, při tom duši
starosti berou, dají bujný rozmar
a radost z žití. Všude lidé pijí
a proto pijí, že je život tíhou,
a aby píti mohli, dali bozi
jim révu nebo jinou tekutinu.
Hle v Gallii! Když polem jsme tam byli
pod Germanicem, slavným Germanicem,
tu stávalo se, že nám aktuar náš
nedodal vína – a hned bylo smutno.
Ba... smutno – co jsem vlastně chtěl vám říci?...
Tak... tohle... V zimních příbytcích to bylo.
Já u Galla byl. Manipul náš ležel
v té osadě. Můj hospodář byl rolník
a dobrý barbar. Sněhu bylo tenkrát,
že víska v něm se zapadati zdála,
a medvěd hladový se často zjevil
před lidským příbytkem. A vran tu bylo,
že jako plachta skryly matné slunce,
když do vzduchu se vznesly. Víska byla
v Gallie koncích, okolo ní pole
a za nimi jen lesy, černé lesy.
A do těch lesů v kože zahalený
hospodář barbar často vycházíval,
však proč a k čemu – neznámo mi bylo.
On gallskou řečí mluvil a jen málo
znal římských slůvek. Nápadno mi bylo,
že přicházíval vždycky rozpálený
a s leskem v očích. Nám všem bylo známo,
že ve věštbách a čarách zvlášť je zběhlý
ten gallský národ, že je mnoho věcí
nám stajených, v nichž oni vynikají –
i šel jsem proto, vyzkoumat jej touže,
jednoho jitra za ním k černým lesům.
Meč měl jsem sebou. Mráz byl. Výdech zhoust,
jak ze rtů vyšel. V lese bylo ticho.
Sta zvířecích stop se tam křižovalo
ve zmrzlém sněhu. Vrány vzlétly tiše
nad hlavou mojí. Časem plachá liška
se kmitla zraku. Nebylo mi volno,
tajemnou bázeň vydechoval les ten
na moji duši. Už jsem obrátit chtěl –
tu dusot, větví praskot zrak můj svedl,
a vidím: velký medvěd skočí v houští
a z houští hospodář můj barbar vyběh
a zase v houští vrhne se, by znovu
zas náhle vyřítil se jako medvěd –
v kruh kolem mne tak běhá zvíře-člověk. –
Hle, jaká kouzla – myslím – vida, barbar!
A jistě má tím na mě namířeno!
Kruh súžoval se – jak mi přišel k ráně,
tu mrštně vbod jsem medvědu meč v žebra
a medvěd hrozně zařval lidským hlasem,
až hrůza projela mnou. Prch jsem z místa
chtě z lesa ven, však čáry zmátly cestu,
já zbloudil v temnu, bloudil bez ustání
v hlubokém lese k večerním až stínům –
tu najednou však vyjíti jsem mohl.
I pádil přes pole jsem do osady
a příbytku jsem dostih cítě živě
tu hrůzu ve všech údech. Hlasný nářek
mě přivítal. Gall, hospodář můj, ležel
na hlíně podlahy, zrak skelný, mrtev,
a v boku krvavá mu zela rána,
a kolem něho naříkaly ženy
do tváří vtínajíce nehty prstů,
až krev z nich tekla s slzami se mísíc,
což u nich zvykem. Mlčel jsem, však hrůza
mou duší chvěla, neb jsem čekal noci,
kdy čáry jejich největší moc mají.
Nic nestalo se. Tu noc, ni noc druhou
a později ne. Rád jsem byl však, když jsme
své věci vzavše na pochod se dali
z těch černých lesů... Ach, co jsem chtěl říci!
Hle, paměť moje! Ano: onen barbar,
Gall-medvěd byl to, jenž mi píti dával
ten nápoj jejich, který přivodívá
blažené volné vytržení duše
jak naše réva. Sladký byl a chutný,
však nevím, z čeho jej tam připravují,
neb Gall můj jenom pár slov římských uměl,
tož zeptat jsem se nemoh. –
Na to Balbus,
námořník snědý, vzpomínati začal:
– My ondy v bílé Caesarei byli.
Náš patron čekal, až mu přivezou s hor
cedrové dřevo – však jsme přistáli s ním
v Ostii šťastně před dny několika. –
Je Caesarea dosti pěkné město,
však neveliké, Lupanary prošel
jsem v málo dnech i krčmy poznal všecky
i tanečnice shlédl, co jich je tam –
a již mě také všecko omrzelo.
A tak jsem jednou k večeru vlek nohy
po prachu ulic, nerozhodnut, mrzut,
když Filo, Hebrej hellenský, tu kráčí
– rouch sklad měl kdysi v Ostii a znal mě
a vrátil se, když zbohat, do Judey –
ten Filo ruce vztáh a radost jevil
– my tenkrát v přátelské jsme žili vůli –
a vypravoval o svém náhlém štěstí,
až slzy radosti mu stály v očích.
Já ptal se na povahu toho štěstí
a slyšel, že své duše spásy došel
a na království jakés že má nárok.
A mluvil vřele, zval mě, bych šel ihned
s ním strávit večer v kruhu bratří, sester,
ti všichni že jsou šťastni a že všichni
se v království to záhy vystěhujou –
a tak jsem šel, půl zvědavostí lákán,
půl vyhlídkou, neb Filo sliboval mi,
že chci-li, též se účastníkem stanu
onoho štěstí. V dům jsme vešli jeden
a vstoupli v zašeřené večeřadlo,
kde mnoho lidí hebrejských i řeckých
sedělo tiše. Velký stůl stál v středu,
ohromné útočiště mnoha osob
v čas jídla. Na to přišel Hebrej jeden
a zaševelil tiše pozdrav: – Šolem! –
Postavou sporý, mohutných však ramen
z nichž zdvihala se hlava s lysou lebí
a divým černým vousem. Tmavé oči
pichlavě vyzíraly z pod řas dlouhých
a nad nimi kruh obočí, jak mračno
hrozivě stálo, srostlé, jak se vídá
v těch krajích často – člověk neúhledný.
(A Filo všept mi jméno jeho: Pavel.)
Pak k stolu usedli jsme. Muži, ženy
i děti byli. Přišla žena s chlebem
a jiná s vínem. Hebrej lámal chleba
a tichou modlitbu si šepotaje
nám podával. My jedli. Pili víno,
však málo jen, jen co se jazyk svlažil.
A tu se rozleh síní vzlyk a nářek,
zvlášť ženy lkaly. Já hled na Filona,
i jeho oči byly plny slzí.
A náhle vykřik někdo velkým hlasem
a zpíval, vyrážeje mnohá slova
a mnohé slabiky zas v délku táhna,
a na to se i druzí rozzpívali,
pro sebe každý, a byl křik to, rámus,
jak kdyby legie se hnala k bitvě.
Tak divné věci... Ale bylo cosi,
co mrazem přecházelo záda moje
a duši jaksi vynášelo vzhůru,
jak když nás imperator oslovoval
před tuhým bojem stoje v rudém plášti
v tribunů sboru, pod legií orly
a mluvil o slávě a moci Říma –
tak mrazilo to vznešeně a slavně.
A za chvíli zmlk jeden, druhý, třetí
a každý skláněl zvolna hlavu v dlaně
a zakrývaje oči šeptal cosi
nadšeně, vroucně. Setmělo se zatím.
Kdos přines lampu. Hebrej Pavel povstal
a mluvit začal. Zprvu zvolna tiše
v řečtině těžké, jak já as jí mluvím,
však brzy rozehřál se vlastní řečí
a ohněm jakýms, jenž mu vyšleh v duši,
vstoup do očí a zářil po té tváři
jak světlo slunce. Mluvil nesouvisle
a věci cizí – ale jejich oči
jak jiskry hořely při jeho hlasu
a nadšeně se věšely mu na rty.
Z té jeho řeči pochopil jsem málo.
O jakéms bohu Ježíšovi mluvil
jediném věčném, vítězovi slavném,
a odbočuje řečí, vždy se vracel
zas k jménu tomu, jako ptáče k hnízdu,
a cítit bylo, že v tom hnízdě je mu
blaženě teplo – v jméně tom řeč sládla.
Tak mluvil, mluvil – v posled zdál se býti
sám žhavým sluncem, světlo tryskajícím
do prostor síně, pod nímž plane všecko,
zrak, tváře, duše. Nepokoj mě pojal
a bolest bezejmenná pronikla mě
a jako píseň vzdálená mi zněla
odkudsi v duši tucha blaženosti...
Takový večer zažil jsem tam tenkrát.
A Filo cestou (já ho doprovázel)
vykládal záře o tom novém bohu:
Joviše zničil i rod bohů našich
a přítelem je pokorných a malých,
kdož jako hmyz se hemží na tom světě
a bývají jak hmyz ten rozšlapáni –
a mnoho ještě, což jsem zapomenul,
neb pojmout nemoh. V oné noci ležel
jsem na písčitém teplém břehu moře,
však usnout nemoh. Na nebe jsem hleděl
a lecos myslil. Eh, to říci mohu,
že víno nechutná mi od té doby
a život netěší. Mám touhu jednu:
co nejdřív plout zas v bílou Caesarei
a najít Filona... –
Řek na to třetí,
filosof spustlý, Mirmon, který býval
kdys paedagogem synů praetorových
a pozděj k Persie se mezím dostal
a Peršany jat, vbit byl v dřevo kříže,
kde dva dny visel, až byl vysvobozen
jízdectvem římským: – Mnohé divné lidi,
národy mnohé s bohy podivnými
Řím podmanil si. Řím – toť svět je dneska.
Však ve světě tom jako duše žije
ta malá Hellas naše oživujíc
ohromné tělo. V hávu služky chodí
jsouc paní domu. Z Hellady jen přijde
ta pravda poslední, ta velká věčná,
jež sejme lidstvu neviděná pouta:
„Už není bohů! Volnými jste navždy!“
A lidé napřed zhrozí se, že možno
by bylo žíti bez olympských bohů –
a potom podiví se, že tak dlouho
žít mohli s těmi olympskými bohy.
Z let dětských lidstvo ještě nevyrostlo:
zná důmyslně obléhati města
a ničit státy, zavádět své řády –
však při tom vždy je děckem bohabojným,
jež stále vzhlíží kamsi k bohům vzhůru!
A jenom Hellen, jenž si bohy stvořil
a nebe jejich stáhl k sobě na zem,
by v posled, vida v nich svůj lidský obraz,
sám vysmál se jim smíchem bezohledným,
jen Hellen vyřkne slovo: Nevěříme! –
A jako krev, jež ze srdce se proudí
a spletivem žil rozlévá se v těle,
tak pravda tato rozlévat se bude
po celém imperiu. Není bohů!
Svět oddychne si. Básníci snad budou
psáti elegie o Olympu spustlém
a kráse zniklé, neboť básníci jsou
jak ženy, které pláčí z povolání
za každým mrtvým. Rutule, ty nevěř
v čáry a kouzla! A ty, Balbe, nevěř,
že ten bůh judský lepší je těch druhých.
Že pokorných a bědných byl by přítel?
To nikdy není v povaze těch bohů.
Bůh s mocnými jde. Každý. I ten judský,
dej pozor, Balbe, zatouží si záhy
po přízni mocných. Bůh je ostrovtipný,
neb chudé rád má potud, pokud nemá
velmožů mezi svými vyznavači.
Dej pozor, Balbe, Hellas má to vyřkla,
že není bohů. Když jsem v perské poušti
na kříži visel, díval jsem se k zemi,
zrak sláb byl hladem více nežli trýzní,
již rány způsobily. Nedaleko
se na kameni posadil sup světlý
s nahatým krkem, dívaje se na mě
svým černým lesklým okem. Chvilkou čistil
o kámen zobák, chvilkou rovnal peří.
A čekal klidně. V tomto okamžiku
jsem viděl do přírodní velké dílny,
kde všecko spořádáno jako v úlu,
vše rozděleno, aby bylo celkem.
Smrt v lásce bratrské jde svorně s žitím
a každý z nich pracuje pro druhého.
Já hynul, aby sup moh slavit hody,
a zhyne sup, by žlutí malí červi
žít mohli, a ti žijí, aby modrá
vlaštovka zdvihla je co pokrm dětem.
Já viděl tohle vše a viděl jiné:
a nebylo v tom nikde, nikde místa,
kde stát či sedět bůh by jakýs mohl,
z dřívějších žádný a z těch nových žádný,
Nic takového. – Rutule, ty hloupý,
jenž civíš na mě vypouleným zrakem,
ty nerozumíš, viď, ó lebko tupá?
A tobě, Balbe, zamžely se oči?
Eh, Itale, viď, na kříž myslíš onen,
když On tam visel, trpěl... Král tvůj věčný,
bůh vítězný... nu, rozumíš-li tomu,
ať na tom kříži visím ještě jednou –
však ty, můj drahý, nerozumíš pranic
a právě proto tajemství tě láká...
Hej, krčmo, ještě vína džbánek podej!
Pít chce se duši v světě osamělé...–